Ve čtvrtek 4. dubna 1991 otiskl bulharský list Trud článek o„nevyjasněných okolnostech havárie bulharského dopravního letounu poblíž Bratislavy v roce 1966“. Podle této informace byl letoun typu Iljušin Il-18, patřící tehdejší společnosti TABSO, naveden bratislavským letovým střediskem ihned po startu záměrně na nízkou dráhu a vzápětí se rozbil o blízký kopec. Bývalý ředitel zmíněné bulharské letecké společnosti generál Beluchov měl listu Trud údajně prozradit, že tehdejší československé a bulharské orgány všechny zprávy o havárii ihned ututlaly.

Při katastrofě měl také zahynout vlivný bulharský generál Ivan Byčarov. Zájem bulharského tisku o toto letecké neštěstí i po uplynulém čtvrtstoletí vyvolala zpráva stanice Deutsche Welle, podle níž šlo o tajnou akci bulharských a sovětských tajných služeb, které dostaly z nejvyšších politických kruhů příkaz odstranit neposlušného Byčarova. Tajemný generál se prý postavil proti snaze Sovětů proniknout do bulharských bezpečnostních služeb.

Zpráva zní doslova jako by byla vytržena z napínavého špionážního románu. Nebýt však archivních dokumentů o výsledku odborného šetření příčin leteckého neštěstí, které se skutečně 24. listopadu 1966 u Bratislavy odehrálo.

Ve čtvrtek 24. listopadu 1966 bylo v Praze nepříznivé počasí. Bulharský Iljušin Il-18 s imatrikulační značkou LZ-BEN, letící na pravidelné lince LZ-101 Sofia - Budapešt - Praha - Berlín proto přistál na náhradním letišti v Bratislavě. Bylo 12.58 hodin.

Podle dochovaných záznamů se v 15.50 hodin kapitán rozhodl pokračovat v letu do Prahy. Po nastoupení cestujících a po hlášení posádky, že je připravena ke vzletu, dalo v 16.27 hodin řídicí pracoviště provozní povolení ke vzletu s tím, že posádka může zvolit dráhu 31 nebo 04.

Kapitán bulharského letounu se rozhodl pro dráhu 31. Z řídicího pracoviště na letišti vzápětí obdržel příslušné provozní pokyny:

„Po vzletu točit doprava na maják OKR a stoupat do výšky 300 metrů, dále pokračovat ve stoupání až do dosažení výšky 5100 metrů na maják Nitra.“

Posádka letounu však tyto pokyny nedodržela a krátce po startu se bulharské letadlo zřítilo. Narazilo do zalesněného kopce ve vzdálenosti pouze asi 8 km od konce vzletové dráhy.

Na palubě zahynulo celkem 76 cestujících a 8 členů posádky. Letoun byl při nehodě zcela zničen.

Podrobné šetření nehody vyloučilo jakýkoli zásah třetích osob a bylo uzavřeno s tím, že nejpravděpodobnější příčinou byla chyba posádky, která nedostatečně či možná dokonce nesprávně zhodnotila terénní a povětrnostní podmínky v okrsku letiště Bratislava a těmto podmínkám nepřizpůsobila svůj let.

Mezi oběťmi nebyla žádná osoba jménem Ivan Byčarov.

Bublina zdánlivě senzační zprávy skutečně splaskla. Ani zatvrzelý nedůvěřivec na katastrofě bulharského letounu neobjeví nic tajemného.

x x x

V roce 1991 se nepsalo pouze o údajně tajemném případu bulharského dopravního letounu. Slovinský deník „Jana“ totiž otiskl šokující zprávu, podle níž letoun Douglas DC-9-32 jugoslávské společnosti JAT, který se 26. ledna 1972 zřítil nedaleko České Kamenice, sestřelila raketa československé protivzdušné obrany:

„Z toho všeho, co jsme až dosud věděli o tragédii u České Kamenice, je pravda pouze to, že se naše letadlo zřítilo a Vesna Vulovičová přežila. Toho dne z pražského letiště vzlétla dvě letadla společnosti JAT. Vzdušný prostor nad Československem byl v daném okamžiku prázdný, protože probíhaly poslední přípravy, aby do země mohl přiletět sovětský speciál s Leonidem Brežněvem. Příslovečné slovanské lajdáctví se tentokrát projevilo v nejtragičtějším světle. Podle Nebojši Pejakoviče, bývalého pilota a nyní novináře specializovaného na letectví, došlo k trestuhodné nedbalosti při výměně informací mezi československou civilní a vojenskou službou řízení letového provozu. Někdo zapomněl oznámit, že dvě jugoslávská letadla dostala povolení ke startu... A když se na radarech objevily dva vojákům neznámé letouny, nastala panika. Byl vydán příkaz „narušitele“ zlikvidovat. Byly totiž vysloveny vážné obavy, že může jít o útok na Brežněva. Narušitelem bylo označeno jugoslávské letadlo, které shodou okolností odstartovalo první. Byla vypálena první protiletadlová raketa. Cíl však minula. Pilot našeho stroje pochopil, že něco není v pořádku. Pokusil se o nouzové přistání na planině u České Kamenice. Když si Češi uvědomili jakou udělali chybu, nastala znovu panika. Kdosi rozhodl odstranit nežádoucí svědky. Vypálili druhou raketu. Letadlo bylo 200 metrů nad zemí. Posádka se připravila na nouzové přistání a zaujala místa určená pro takový případ. Letuška Vesna Vulovičová byla proto v zadní části trupu... a nakonec jediná katastrofu přežila.“

Záhy se objevila poněkud jiná verze. Otiskl ji bělehradský časopis „Svět“ a o článku s titulkem Senzace - Češi sestřelili letadlo jugoslávské letecké společnosti informoval také tehdejší sovětský časopis „Echo planety“. Odtud se pak dostala šokující zpráva do československých deníků, které je přetiskly většinou bez bližšího komentáře:

„Jugoslávské letadlo DC-9 letící ve výšce přes 10 000 metrů, bylo sestřeleno raketou, protože v týž den měl do Prahy přiletět Leonid Iljič Brežněv a československá protivzdušná obrana státu dostala úkol „vyčistit nebe“ od všech létajících předmětů, od ptáků až po letadla...“

Obě zprávy se shodují v označení viníka neštěstí, jímž podle nich byla raketa země-vzduch československé protivzdušné obrany státu. Podívejme se však na senzační zprávu podrobněji. Zjistíme vážné nedostatky. Je totiž známo a zcela prokazatelné, že jugoslávský letoun neletěl na pravidelné lince Praha-Bělehrad, ale naopak na trase Stockholm-Kodaň-Záhřeb-Bělehrad. V žádném případě se tedy nemohlo připlést do cesty Brežněvovu speciálu, který se údajně chystal přistát na pražském letišti, protože na Ruzyni nemělo žádné mezipřistání.

Ani tvrzení o nebezpečí střetu se sovětským vládním speciálem není však pravdivé. Nemusíme totiž zdlouhavě pátrat v archívech a už z pouhého tehdejšího denního tisku snadno zjistíme, že Leonid Brežněv v té době Prahu sice skutečně navštívil, aby se zúčastnil zasedání politického poradního výboru členských států Varšavské smlouvy. Jednání se však uskutečnilo ve dnech 25. až 26.ledna 1972. V době, kdy došlo k havárii jugoslávského letadla byl Brežněv už v Praze, a protože se následující den, tedy 27. ledna 1972, sešel s Gustávem Husákem, nemohl ani ve svém speciálu v době katastrofy odlétat.

Co se tedy v roce 1972 severně od České Kamenice skutečně stalo?

Pokračování zítra

(Podle knihy „Přísně tajné - třetí setkání s tajemstvím“, Pavel Toufar, Akcent, Třebíč 2000)