Okresní soud v Bratislavě vynesl průlomový rozsudek. Zavraždění Hartmutha Tautze na československých hranicích v roce 1986 bylo nezákonné.

Byl to jeden z posledních mnoha tisícovek pokusů o zdolání tzv. železné opony. Tedy překážky, která byla vydávána socialistickou propagandou jako ochranný prvek před pronikáním cizích agentů na naše území. Ve skutečnosti šlo o nelidskou zábranu těm, kteří jen chtěli odejít z nesnesitelných poměrů komunistické země na západ. Že šlo skutečně o tento účel, dokazují i fiktivní zátarasy, které překonávali uprchlíci pod dohledem převaděčů-provokatérů v rámci akce Kameny, když po zdolání falešné hranice byli přivedeni do budovy „úřadovny“ německé policie, kde byli agenti StB převlečení do amerických uniforem. Šťastný uprchlík u skleničky whisky v domnění, že má vše úspěšně za sebou, vypověděl vše, co StB chtěla slyšet.

V roce 1986 již byly odstraněny elektrické zátarasy, milované dítě sadistického plukovníka Hlavačky. Ty zejména v 50. a 60. letech minulého století spolehlivě zabíjely napětím okolo 5 tisíc voltů nikoli jen prchající odvážlivce, ale zejména mladé muže při výkonu služby v tzv. „pohraniční stráži“. Stačilo se jen neopatrně přiblížit při vlhkém počasí a výboj vykonal své. Přesný počet elektřinou zabitých se nedozvíme. Víme však, že za celou dobu existence železné opony zahynulo celkem 648 pohraničníků. Z toho však při přímém střetu s prchajícími či agenty jen 12. Oněch zbývajících 98 % bylo zabito elektřinou, nášlapnými minami, sebevraždou či vzájemnou střelbou po sobě.

Ony chybějící elektrické zátarasy nahradila novinka pod názvem s.u.p. (samostatně útočící psi). Ti byli vypouštěni v situaci, kdy byla překonána tzv.“signální stěna“ a z technických důvodů nebylo možné lidskými silami „doběhnout“ odvážlivce. V některých místech i toto stačilo, aby se automaticky otevřel kotec, z něhož vyběhla dvojice speciálně vycvičených psů, kteří měli za úkol dohnat lidskou bytost a zabít ji. Šlo o velmi dobře živené německé ovčáky, proti nimž necvičený člověk neměl absolutně žádnou šanci.

Opět se nedozvíme přesný počet takto brutálně usmrcených nevinných lidí, případ Hartmutha Tautze je však velmi dobře zmapován. Byl zabit necelých 20 metrů od skutečné hranice mezi Bratislavou a rakouskou vesnicí Kitsee. Zemřel jednak na těžká zranění, způsobená psy, hlavní příčinou smrti byl však šok. Díky liknavosti příslušníků PS byl transport těžce zraněného do nemocnice o hodiny oddálen a po převozu do nemocnice jej již nešlo zachránit. Vyšetřování komunistickou justicí na tomto incidentu přirozeně nenašlo nic nezákonného.

Výrok bratislavského soudu je svým způsobem průlomový. Zatímco u zločinů nacismu nebyly u pachatelů brány v potaz zvyklé výmluvy o plnění rozkazů a „zákonnosti“ nelidských nařízení, v případě zločinů komunismu je stále tendence omlouvat tyto zločiny tím, že „to byla taková doba a vše se dělo podle tehdejších zákonů“. Tato slova slýcháváme poměrně často z úst poslankyně za KSČM (tedy za přímou nástupkyni zločinecké organizace) Marty Semelové, nebo od důchodců v Klubu československého pohraničí, kteří nostalgicky vzpomínají na ty krásné časy, kdy mohli odstřelovat prchající spoluobčany jako lovnou zvěř.

Přiznáním odpovědnosti za smrt se nástupnický stát po ČSSR (v tomto případě Slovenská republika) řadí do skupiny vyspělých demokratických zemí, kde základní lidská právo - v tomto případě právo na svobodný pohyb - musí být nadřazeno jakémukoliv „právu“ diktatur či jiných zvrhlých zřízení, jež si své občany berou jako rukojmí.

Mrtvým to bohužel život nevrátí, ale těm živým snad cosi připomene...

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora