Klíčovým důkazem toho, že pakt Molotov – Ribbentrop nebyl jen o neútočení, ale o velmi aktivní spolupráci německých nacistů a sovětských komunistů, je intenzivní kooperace jejich bezpečnostních složek.

Součinnost německého gestapa a sovětského NKVD dokazuje, že vztahy stalinistického SSSR a hitlerovského Německa byli velmi přátelské a nejednalo se o pouhý pragmatismus. Já to vidím asi takto: zločinecké gangy někdy spolupracují, někdy mají napjaté vztahy a někdy spolu otevřeně válčí. Stejně tak tomu je i mezi komunisty a nacisty. Ti si také nejdřív rozdělili kořist, aby se později o tu kořist začali rvát.

Velká Británie s Francií udělaly velkou chybu, když v září 1938 souhlasili v Mnichově s odtržením Sudet od Československa v naivní představě zachování míru v Evropě, avšak si s hitlerovským Německem nerozdělily sféry vlivu v Evropě a jejich tajné služby nespolupracovaly s gestapem.

Jak zdůrazňuje web stoplusjednicka.cz, vzájemná součinnost NKVD a Gestapa začala již před podpisem nechvalně známého paktu Ribbentrop–Molotov v srpnu 1939. Majoritně se jednalo o deportace občanů německého původu. Jinými slovy šlo o jednosměrné vydávání politických nepřátel NSDAP, neboť po požáru Reichstagu v únoru 1933 a započatém pronásledování německých komunistů jich řada emigrovala právě do SSSR. Země, ve které hledali naději na nový život, je však využila jako jeden z prostředků pro hledání diplomatických východisek v nepřehledném politickém bludišti tehdejší Evropy. Stalinův režim neměl prakticky žádný zájem politické exulanty chránit a některé z nich dokonce NKVD zlikvidoval sám ještě předtím, než o jejich vydání stihla třetí říše zažádat.

A tak stovky lidí putovaly ze sovětských gulagů do německých koncentráků. Zajímavě o tom píše ve své knize Zajatkyní Stalina i Hitlera bývalá komunistka Margaret Buber Neumann, která byla jednou z deportovaných. A právě tyto zážitky ji nakonec přiměly k tomu, aby se s komunistickým učením razantně rozešla.

Francouzský novinář a spisovatel Thierry Wolton ve své knize Rudohnědá nemoc 20. století uvádí, že mezi oběma bezpečnostními aparáty se uskutečnily tajné schůzky v rekreačním středisku Gestapa v Zakopaném, nebo v centru NKVD ve Lvově a Kyjevě. O těchto setkáních věděl i pozdější velitel polské Zemské armády generál Tadeusz Komorowski, který k tomu později ve svých pamětech napsal: „V březnu 1940 dostal můj hlavní štáb informaci, podle níž do Krakova přijela zvláštní komise NKVD, aby s Gestapem sladila své akce proti odboji. NKVD si již uvědomilo, že polský odboj je centralizovaný a že působí v celém Polsku pod velením jediného velitelství. Rokování v Krakově trvalo několik týdnů. Někdy jsem z těchto porad dostával hlášení, jména účastníků i jejich adresy. Metody boje používané NKVD proti našemu odboji podnítily vedení Gestapa k tomu, aby je převzalo pro vlastní účely.“

Ještě předtím 20. února 1940 pak zástupci Gestapa a NKVD zasedli k jednacímu stolu v Zakopaném na konferenci, jejíž program trval až do 2. března. Za německou stranu vedl jednání jeden z hlavních iniciátorů holokaustu Adolf Eichmann, Sověty zastupoval Grigorij Litvinov. Dokumenty týkající se tohoto rokování však nebyly dodnes zveřejněny a nad celou konferencí visí řada otazníků. Některé zdroje uvádějí, že se na ní rovněž projednával plán „likvidace“ neboli poněmčení a poruštění polského národa do roku 1975. Nakonec se vyjednavači NKVD a gestapa dohodli na pokračování v bilaterálních jednáních.

Někteří historici na základě kroků, které sovětská strana záhy po konferenci podnikla, se snažili obsah jednání alespoň částečně zanalyzovat. Například ruská historička Natalja Lebiediewa spolu se svým polským kolegou Wojciechem Materskýmve sborníku Zeszyty Katyńskie uvádí:„Bezprostředně po třetí konferenci zvláštních služeb NKVD a Gestapa v Zakopaném, v březnu 1940, proběhly druhé hromadné deportace a vraždění válečných zajatců ze tří speciálních táborů a také vězňů z tzv. západního Běloruska a západní Ukrajiny.“

Podle badatelů tedy konference v Zakopaném nejspíše vydláždila cestu ke katyňskému masakru. To ostatně uvádí i novinář Wolton, že masové vraždy polských válečných zajatců Katyni byly produktem této bezpečnostní spolupráce.

Produktem spolupráce Gestapa a a NKVD, byly i deportace celých skupin obyvatel přesněji řečeno etnických čistek za velmi krutých podmínek. Například Sověti deportovali na Sibiř statisíce Poláků mezi kterými bylo i hodně Židů. Díky tomu vznikl i jeden tehdejší jidiš aforismus. „Když Hitler zabije rybku, Stalin vyleje akvárium.“

Kooperace bezpečnostních sil Sovětského svazu a Německa logicky vyplynula z totalitní podstaty nacistického a komunistického režimu. NKVD a Gestapo toho měly hodně společného. Byly to bezpečnostní složky totalitních států nepodléhající parlamentní kontrole a nemusely se nikomu ze svého jednání zodpovídat. Běžně používaly při výsleších velmi kruté mučení a a výpovědi obviněných si vynucovaly brutálním násilím. Ignorovaly rovněž presumpci neviny.

Zdroje:

Ve znamení spolupráce: Jak vypadala kooperace sovětské NKVD a gestapa? | 100+1 zahraniční zajímavost

Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003

Dějiny Ruska 20. století – díl II, editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2015

Zajatkyní Stalina i Hitlera. Svět ve temnotách, Margarete Buber Neumann, nakladatelství Lukáš a syn (Barrister & Principal), Brno 2011