Dnešní čas ho už pozapomenul a pokud by se o něm (či o jeho současnících) zmiňoval, zřejmě by to v rámci politické korektnosti nanejvýše vyznělo ve smyslu, že "prošel složitým vnitřním vývojem“.

Jak přízvisko či tedy titul soudruh napovídá, byl revolucionářem do morku kostí a usiloval o lepší příští. Zajisté všeho lidstva, zejména pak, jak se nakonec ukázalo, své vlastní. Což nám, na mou věru, osvětluje složitý vnitřní vývoj i jiných soudruhů, již na rozdíl od soudruha Valentina našich souputníků.

Soudruh Valentin bylo jeho krycí jméno mezi revolucionáři, jako agent carské Ochrany (u nás se vžilo nesprávné Ochranka) fungoval jako Azeff, ale původně se jmenoval Fischler. (Přepis z cyrilice do latinky samozřejmě může být různý z dobového tisku nikoli azbukou zde máme Asev. Asew. Azev i Asef.) Narodil se v rodině židovského krejčího roku 1869 v Pale. Kdysi Polsko, tehdy i dnes Bělorusko. Jedna z oblastí získaných Kateřinou II. při dělení Polska. Včetně židovské populace, takže pak jedna z oblastí, kde v Rusku směli Židé sídlit. Fischlerova rodina nakonec dokonce získala i povolení usadit se v Rostově. Po atentátu na cara Alexandra II. (1881, carův vrah byl sic Polák, ale všichni ostatní členové jeho skupiny židé) však toto svolení ztratila a musela vystěhovat. Mladý Jevno (též Evno či Yevno) však získal, ač i zde platily restrikce, povolení studovat na gymnasiu. (Restrikce ovšem platily i pro Tatary a jiné národnosti.) Tam se též zapojuje poprvé do revolučního kvasu. Pravděpodobně směl zůstat proto, že se dal pokřtít. (Například v Moskvě, ten výnos se zachoval, směli zůstat po oné „reformě“ právě jen pokřtění židé a registrované židovské prostitutky.) Po maturitě se živí jako obchodní cestující, ale když se dopustí zpronevěry, řeší to tím, že se dává do služeb Ochrany a práská své revoluční přátele. Stará praxe platná až po naše dny. Postavit policii mezi sebe a své nekalosti, případně někoho osobně. Zhruba mezi sebe a zákon v opateře těch, kdož o něj mají dbát. Zde se soudruh Azeff více a šířeji proslaví později.

Carský útlak, široce kritisovaný celým tehdejším (naším) světem, bez problémů vydá soudruhu Valentinvi pas (dtto Lenin a další) a soudruh odjede roku 1892 studovat do Karlsruhe, kde jest zapsán na universitu. Problémy s tím jak si opatřit chleba s máslem, mu kryje, jak jinak, opět carská Ochrana. Výměnou za informace z exilových ruských kruhů tamtéž, zejména strany sociálních demokratů, ale i anarchistů. Možnost nestarat se o svou obživu samozřejmě zas soudruhu Valentinovi umožňuje věnovat se o to usilovněji revoluční práci. Takže pilně cestuje mezi různými exilovým centry tehdejší ruské oposice po Evropě. Díky Ochraně na to má. K exilové oposici samozřejmě patří i eseři (sociální revolucionáři) a spolu s nimi a s vědomím Ochrany, která budoucí oběti nevaruje, dá dohromady v Rusku celou sérii vražd včetně atentátu na příslušníka carské rodiny, velkoknížete Sergeje. Spolupracuje s legendárním revolucionářem (též spisovatelem a narkomanem, posléze ministrem Kerenského vlády) Savinkovem. Vlastně se vyskytuje v blízkosti každého, kdo tehdy v ruské oposici cosi znamená. Navenek je veleúspěšným odpůrcem samoděržaví (a to i po jeho konstituční změně 1906, kdy v Dumě zasedají nejen monarchisté, ale i sociální demokraté, eseři, bolševici a další). Renomé dosaženo tím, že Ochrana mu, po jeho udáních, úspěšně likviduje revolucionářskou konkurenci. Mimo Ochranu pak nechá likvidovat, pro změnu jen kolegy revolucionáři, (také agenta a dodnes známého) popa Georgie Gapona, který ho podezírá, že pracuje pro Ochranu. Savinkov s ním (v Paříži) dokonce uspořádá proces. Azeff (člen ÚV) se dostaví a obhájí počtem provedených vražd. (Žena s dětmi zatím odpočívají v tehdy oblíbeném Biarritzu.) Dokonce členy ÚV seznámí i s plánovanou vraždou samotného cara. (K té nakonec nedojde.) Nicméně podezření zůstává, a tak se začne před kolegy soudruhy skrývat. Ostatně, jak se dozvíme po jeho smrti, má vystaráno. O svůj chléb s máslem už se starat nemusí. Až do roku 1914, kdy přísun oběživa z Ruska uvázne.

Za prvé války se nabídne Němcům, jenže ti už mají jiné želízko v ohni, a tak ho internují. Nicméně nakonec se mu dostane německého občanství a stává se poradcem německého ministerstva zahraničí (1917). Vydrží tam i po pádu císařství roku 1918. Je přece odborník. Navíc jsou tu osobní vztahy a vědomosti, kdo, jak a komu. Renomovaný revolucionář má ostatně styky a nikoli ledajaké, i mezi německými marxisty.

Pokusí se ještě, jistota je jistota a poměry v Německu jsou velmi nejisté, vycestovat do Švýcar, ale vstup je mu odepřen, ačkoli Švýcarsko je jinak tradiční zemí, kam se podobné zjevy uchylují, Azeff je pro Švýcary kupodivu nestravitelný. Vstup je mu odepřen. Pak ho doběhne matka příroda. Dne 24. dubna 1919 umírá v berlínské nemocnici na uremii.

Jeden život uzavřen? Nezemřel jako chudý člověk. Vlastní pětipokojový byt v Berlíně, vilu v Itálii, vilu ve Francii i domeček v Řecku. Dozvídáme se z dědického řízení. Dost pozoruhodné na revolucionáře, který vlastně nikdy nevykonával žádnou jinou než revolucionářskou profesi. Své vdově zanechá mnohamilionové úspory (znehodnocené pak v Německu inflací). Nakolik to zasáhne jeho vdovu, těžko říci. Umírá až roku 1958 v New Yorku.

Tak. Taková dávná a jistě i nedůležitá historie. Sepsal ji, obšírněji než já, jeho řídící důstojník Ochrany Gerasimov, jemuž se podařilo z Ruska po bolševickém převratu prchnout. Žil v Německu a vydal tam své paměti, z nichž vyplývá, že nejrevolučnější organisací v Rusku bývala Ochrana, většina významných revolucionářů byli její agenti (včetně údajně Stalina) a naopak. Podle Gerasimova byl nejlepším a nejoddanějším agentem právě Azeff. Ochrana pak pro své nejlepší a nejoddanější zřejmě nešetřila.

Z jiné příbuzné truhlice: Podle E.E. Kische (agenta Kominterny) například pouhá residentura ruské špionáže (vojenské) ve Varšavě měla tehdy větší rozpočet než celá rakousko-uherská špionáž i kontrašpionáž.

Čím větší byla „revoluční činnost“, tím větší díl z rozpočtu si mohla Ochrana nárokovat a zbylo, jak vidno, i na její osvědčené agenty, aby nám snad nenuzovali.

Poslání této story? Ochrana zajisté nekonala to, k čemu byla určena. Co z toho plyne? Nemáme snad, a neměli jsme, přehršle osob dosahujících věhlasu jako odpůrci čehosi; pilně měnících jména i země pobytu, leč dbajících zejména o svoji zámožnost? Zajisté, každá idea je proveditelná jen tehdy, je-li podložena nějakou hmotností finanční. Bez ní visí ve vzduchu a v horších režimech pak její stoupenci i za krk. Jenže u Azeffa a všech jeho vrhu, se nutno ptát, zda primární bylo jeho deklarované „úsilí o demokratické Rusko“, anebo ten procovský byt v Berlínu, vila v Itálii a vila v Řecku. Taktéž nakolik jsou dobré služby tak tajné, že tajné zůstává i to, jak a pro KOHO vlastně pracují.

V praktické miniaturní ukázce našich malých českých poměrů pak i to, proč se náplní práce naší BIS musel stát výkup knížky KATO a kdo měl zájem likvidovat kapitána Hučína tak, jako Azeff likvidoval všechny, kdo mu šlapali na jeho revoluční přezky. Proč? A byl-li tu i nějaký jiný zájem než osobní nutkání zlikvidovat kohosi, kdo nám začal šlapat na přezky. Jakož tedy i čí přezky to vlastně jsou? O jakou „revoluci“, či změnu režimu tu na sklonku osmdesátých let vlastně šlo, se možná můžeme dozvědět právě odtud. Respektive tudy.

Zajisté, ani expolicajt Gerasimov, ani já jsem zde nedbal práva na soukromí soudruha Valentina.