Pod titulem Škola základ života v sobotu 1.9.2018 uveřejnila soudružka Marta Semelová v Haló novinách svoje úvahy. Tyto úvahy v článku nevybočují z rámce jejího uvažování, že před listopadem 1989 téměř vše bylo všestranně lepší, existovala spravedlivá sociální společnost, chybělo vykořisťování člověka člověkem atd. Nezištná internacionální pomoc ze dne 21.8.1968 zabránila tomu, aby tyto téměř ideální poměry byly likvidovány o 21 let dříve.
Podle Semelová název oblíbené české komedie Škola základ života byl měl být stálou výzvou. „Výzvou abychom si uvědomili, že vzdělání by mělo být naším největším bohatstvím. Tím, co společně s rodinou všestranně rozvíjí člověka, jeho myšlení, poznání, co mu pomáhá pochopit svět a jeho souvislosti, uplatnit se v něm. Prostředkem k tomu by měla být právě škola. Škola založená na kvalitním vzdělávacím systému a opřená o fundované učitele. Škola, která poskytuje vzdělání podle potřeb společnosti i žáků.“ Podle Semelové jí pamětníci dají jistě za pravdu, že škola před třiceti lety tyto požadavky naplňovala a také měla výsledky. „České školství mělo ve světě jméno a pro mnohé bylo vzorem.“
Vezměme si jeden aspekt komunistického školství – výuka cizích jazyků. V roce 1945 ihned po obsazení ČSR Sovětskou armádou nahradila ruština němčinu jako první cizí jazyk vyučovaný ve školách. Němčina ze škol na dlouhá léta zmizela. Výjimku činily některé vysoké školy. Návrat němčiny jako dalšího volitelného jazyka byl později podmíněn rozvíjením tzv. družby s Německou demokratickou republikou.
Již v letech 1946 a 1947 se ozývaly ojedinělé hlasy, zda je ruština vhodná jako první cizí jazyk do škol. Jde o slovanský jazyk jako čeština, což na jedné straně je snadnější pro porozumění, ale naopak daleko těžší pro získání aktivních znalostí. Žák připojí k českému slovu nějakou koncovku, která mu zní rusky, a má záležitost za vyřízenou. Toto u germánských a románských jazyků není téměř možné. Proto tyto jsou k výuce jako první cizí jazyk daleko vhodnější (například angličtina). Ruština se zavedla jako první povinný jazyk téměř ve všech zemích tzv. lidově-demokratického tábora. Výsledek – větší část žáků po několika letech výuky nezvládla v ruštině ani základní konverzaci. Pamatuji si, jak aby jeden repetent znovu nepropadl, dal jemu ruštinář za úkol v sedmém ročníku naučit se azbuku. Nepropadl. Ale připomínám, že ruština se učila od čtvrtého ročníku základní školy.
U nás a v Polsku se nějaká slovanská hatmatilka, které většinou Rus nerozuměl, zvládla. Horší to bylo v Německé demokratické republice a v Maďarské lidové republice, kde prostě po několika letech výuky ruštiny občané nezvládli vyslovit ani jednu větu. Mlčeli jako hrob, než by byli schopni rusky promluvit. Turista se rusky v zemích tzv. lidově-demokratického tábora nedorozuměl. Mám za to, že občané již ze zásady nereagovali. Byl to prostě jazyk okupantů. Například Německá demokratická republika byla převážně svými občany vnímána jako pět okupovaných spolkových zemí, kterým okupace brání být součástí Spolkové republiky Německo. V Maďarsku byla cizím jazykem, na který alespoň část Maďarů reagovala, převážně němčina.
Ovšem ani výuka jiných cizích jazyků ve školách za totality nestála za mnoho. Mnozí žáci po čtyřech či šesti letech výuky němčiny nebo angličtiny těmito jazyky nepromluvili. Zdá se, že zátěž totality zde mnohdy přetrvává do dneška. Čím to je, by mělo být obsahem jiného příspěvku.
Situace v SSSR byly jiná. Zde se v ruštině vyučovalo téměř vše (také odborné předměty). Mateřský jazyk byl nanejvýš něčím podružným (Ukrajina, Bělorusko atd.).
Příspěvek se dotýká jen části tvrzení marxistů-leninistů o téměř dokonalém komunistickém školství. Jenom zatím není známo, zda soudružka Semelová nedoporučuje nahrazení angličtiny jako prvního cizího jazyka na školách ruštinou.