18.10.2019 | Svátek má Lukáš


HISTORIE: Ruský zlatý poklad a čs. legionáři (2/2)

16.5.2008

Hospodaření admirála Kolčaka

Vrchní vládce Sibiře admirál Kolčak se zlatým pokladem nijak příliš hospodárně nezacházel. Nutno podotknout, že si uvědomoval potřebu vybudování silné a dobře vyzbrojené armády pro boj v občanské válce proti sovětské Leninově vládě. Proto mimo jiných prostředků použil i nemalou část zlatého pokladu k budování nových jednotek ruské národní armády. Zároveň však i on sám žil rád v luxusu a lesku, dávaje tak na odiv svůj post vládce. Za části zlatého pokladu nakupoval v zahraničí (od spojenců – nutno podotknout, že ceny spojenců byly mnohdy předražené) výzbroj, výstroj a další prostředky, potřebné pro vedení války. Skutečně došlo následně k posílení vlivu ruské národní armády, která v této době přebírala zcela protibolševickou frontu, protože Čechoslováci, v té době již znechucení tímto politickým vývojem v Rusku (když viděli, že místo spolupráce protibolševických kruhů dochází k vzájemné řevnivosti a hádkám o dílčí rozpory, přičemž je problém spojit a plně napřímit síly k boji s společným nepřítelem – sovětskou vládou), kdy často v Kolčakově způsobu vlády postrádali demokracii, se stahovali postupně již směrem na Vladivostok, udržujíce tak ve svých rukách již prakticky „jen“ území sibiřské magistrály. Kolčakovy armády skutečně zaznamenaly několik vojenských úspěchů, kdy se podařilo zatlačit sovětská vojska i na ústup, nicméně na jaře 1919 byly nuceny začít ustupovat Kolčakovy armády. Tento ústup se brzy začal měnit v katastrofu, kdy jednotky ruské národní armády, často slabé a bez dalších poslaných posil, byly ničeny často za pochodu valící se sovětskou přesilou nebo se rozprchly. Sovětská vojska postoupila brzy za Ural a na podzim 1919 se blížila již k Omsku.

Po celou tuto dobu ruský admirál Kolčak využíval prostředků zlatého pokladu ke krytí obrovských výdajů za armádu, svou vládu a v neposlední řadě i své pohodlí. V těchto kritických chvílí nabízeli zahraniční spojenci Dohody admirálu Kolčakovi jak záchranu jeho osoby, evakuaci jeho vlády, tak i záchranu zbytku zlatého pokladu. To Kolčak ale odmítl, protože neměl ve spojence absolutně důvěru a měl za to, že jim jde jen o jejich vlastní zájmy na Dálném východě. Dokonce prohlašoval, že v případě pádu jeho vlády by raději zlatý poklad přenechal bolševikům, než aby jej nechal spojenci vyvézt z Ruska. V kritické chvíli možnost záchrany zbytku zlatého pokladu i osob vlády admirála Kolčaka nabízel i francouzský generál Janin, v té době vrchní velitel čs. vojska a spojeneckých oddílů na Sibiři.

Následně došlo k dobytí Omska bolševiky a pádu vlády admirála Kolčaka. Protibolševická fronta jako celek se zhroutila, zůstaly jen osamocené ostrůvky odporu jednotlivých „bílých“ velitelů s jejich armádami. Před pádem Omska stihl Kolčak v několika vlakových soupravách odjet se svým nemalým majetkem, členy vlády, i zlatým pokladem. Ve druhé polovině prosince 1919 jeho vlaky dorazily do Nižněudinska. V té době již propukaly podél trati další převraty a vlády se ujímalo tzv. Politické centrum socialistické koalice. Protože v průběhu své vlády, s krajně pravicovými rysy, se jednotky admirála Kolčaka dopouštěly i různých dílčích násilností a zločinů (dnes bychom možná řekli zločinů proti lidskosti), byl z nich nyní viněn on a levicověji orientované kruhy chtěly Kolčaka zajmout. Zároveň při té příležitosti se tyto politické kruhy chtěly zmocnit o zlatého pokladu. Tehdy Kolčakovy vlaky byly doprovázeny na ochranu jeho jednotkami. Avšak při těchto zmíněných převratech často přecházeli málo spolehliví příslušníci jeho jednotek k povstalcům a vlaky tak byly stále více ohroženy a vydány napospas.

Zlatý poklad admirál Kolčak vezl s sebou ve 28 vagonech. Pro srovnání lze uvést, že podle údajů Brušvita byl zlatý poklad v roce 1918 odvezen ze Samary na východ ve vlacích s celkem 80 vagony

Zástupci spojeneckých misí v Rusku – Spojených států amerických, Velké Británie, Francie, Japonska a Československa se 1. ledna 1920 na společné svolané poradě usnesli na několika bodech k záchraně zbylého v kritické situaci rozpadu protibolševické fronty. Jedním z těchto bodů byla i otázka zlatého pokladu. Bylo rozhodnuto, že jej pod svou ochranu vezmou spojenecké jednotky a dovezou ho do Vladivostoku, kde bude střežen do doby, než se spojenecké vlády nedohodnou s ruskou stranou o tom, jak se zlatým pokladem naložit. Toto rozhodnutí daly spojenecké mise za úkol k provedení vrchnímu velitel spojeneckých vojsk na Sibiři, generálu Janinovi. Generál Janin, kterému se nepodařilo domluvit s Japonci, aby ochranu zlatého pokladu převzali oni (japonská strana odmítla postoupit do Nižněudinska k ochraně zlatého pokladu), dal rozkaz převzít pod ochranu Kolčakovy vlaky se zlatem generálu Syrovému, veliteli Čs. armádního sboru. A tak došlo k tomu, že 4. ledna 1920 se ruský zlatý poklad (lépe řečeno to, co z něj zbylo) znovu dostal do blízkosti Čechoslováků.

K této události bylo provedeno samozřejmě protokolární předání. Byla vytvořena komise, která byla složena ze tří československých důstojníků a tří ruských důstojníků (z doprovodu admirála Kolčaka). Dále byl přítomen i zástupce státní kontroly z úřednického doprovodu zlata. Zváni k účasti v komisi byli i zástupci města Nižněudinsk, kteří ale účast odmítli. Z tohoto předání byl samozřejmě vyhotoven přesný zápis, ve kterém se konstatuje prověření plob u vagonů (zaplombovány byly vagony ruskými úřady ještě v Omsku) a přidání ještě nových plomb – československých. Kontrolně byly komisí otevřeny dva různé vagony ke kontrole počtu bedniček a pytlů se zlatem v něm uložených. Vše souhlasilo se seznamem, vyhotoveným ruskými úřady v Omsku. Bylo tedy komisí konstatováno, že je přebírán zlatý poklad v takovém stavu, v jakém opustil Omsk v době jeho pádu do bolševických rukou. K vlakům následně byla postavena spojenecká vojenská stráž, složená z několika národností, které se tou dobou v Nižněudinsku zrovna nacházely – stráž byl stavěna k jednotlivým vagonům tzv. „na střídačku“ – před jeden vagon československá, před další vagon ruská atd. Tato smíšená stráž zabránila rozkradení zlata, k němuž se tamní chudina již opravdu chystala. Tou dobou totiž do Nižněudinska dorazili sovětští komisaři, kteří ve svých agitacích a proslovech k nižněudinské chudině vybízeli k zadržení zlata a jeho rozdělení mezi chudinu. Této agitaci podléhali i někteří příslušníci ruských jednotek a mnozí z nich dezertovali k bolševikům. Část ruské stráže (z ruské národní armády) nakonec podlehla zřejmě těmto svodům a v noci z 11. na 12. ledna 1920 před stanicí Tyreť (asi 200 km západně od Irkutska) vnikli příslušníci této stráže do jednoho z vagonů a ukradli z něj 13 bedniček zlata. Ráno 12. ledna byla krádež v odplombovaném vagonu zjištěna úředníkem Státní banky při kontrole. Případ byl vyšetřován a o krádeži byly sepsán protokol československým velitelem posádky a ruskými úředníky, kteří zlatý poklad doprovázeli. Kdyby Čechoslováci tehdy nevzali zlatý poklad pod ochranu, byl by s největší pravděpodobností rozkraden celý útoky chudiny, živené bolševickou agitací.

Další změna majitele zlatého pokladu

Mezitím se 4. ledna 1920 socialistická vláda (Politické centrum) zmocnila převratem i Irkutska. Okamžitě samozřejmě žádala Čechoslováky o vydání vlaků se zlatým pokladem. Čechoslováci se ocitli v těžké situaci. Část československých jednotek totiž byla ještě na trati před Irkutskem a nyní hrozilo, že tyto jednotky budou odříznuty v „rudém“ přívalu sovětské armády. Protože se Čechoslováci již stahovali do Vladivostoku k evakuaci z Ruska a situace v Irkutsku byla těžká, uzavřelo nakonec československé velení se socialistickou vládou v Irkutsku dohodu, že Čechoslováci zatím zlatý poklad z Irkutska dále na východ nepovezou a když socialistická vláda trvala na vydání pokladu (vzít útokem československé jednotky bránící zlatý poklad se neodvážila, protože Čechoslováky předcházela gloriola skvělých bojovníků), československá strana to podmínila volným průjezdem všech československých částí Irkutskem na východ a teprve po odjezdu posledního československého vlaku, že bude možno o tom jednat. Čechoslováci nechtěli ruské zlato, chápali, že to je zlato ruského národa a nebylo-li demokratických směrů, kterým by mohlo být předáno, chtěli jej tedy po svém odjezdu předat jakékoliv jiné ruské vládě. Do doby průjezdu všech československých vlaků, byla na základě této dohody, postavena k vlaku stráž smíšená – jak československá, tak i ruská stráž socialistické vlády v Irkutsku. I přes počáteční nesouhlas nakonec, po seznámení se s bezvýchodnou situací v otázce zlatého pokladu, souhlasil i francouzský generál Janin (vrchní velitel spojeneckých vojsk v Rusku). Ten se nejprve pokoušel domluvit s Japonci, že by zlatý poklad od Čechoslováků převzali oni. Při hájení svých zájmů totiž hodlali Japonci na Dálném východě držet získané pozice, ovšem Čechoslováci se stahovali do Vladivostoku na cestu do osvobozené vlasti. Pod ochranou Japonců by zlatý poklad mohl být dále využit např. jinými ruskými protibolševickými směry. Nicméně japonská strana si kladla obtížně splnitelné podmínky, zejména dopravy zlatého pokladu až za bajkalské tunely, což v dané situaci nebylo možné. Spojenci tehdy nakonec tedy příliš faktických kroků pro záchranu zlatého pokladu neučinili, vše bylo ponecháno na bedrech Čechoslováků, kteří již ale byli ve fázi stahování se do Vladivostoku, někteří po už šesti letech bojů, k evakuaci do svobodného Československa, za které bojovali.

V době stahování se do Vladivostoku již Čechoslováci neměli příliš radost z vidiny dalších bojů s bolševiky v prohrané občanské válce, když viděli, že Rusů odhodlaných k boji proti bolševikům je stále méně a méně. Byly to často takřka každodenní boje proti stále vzrůstající násobné přesile. Zadní ustupující oddíly tedy nabídly předsunutým bolševickým jednotkám nabídku určitého příměří ke klidnému stažení posledních jednotek Čs. armádního sboru po magistrále do Vladivostoku. Sovětská 5. armáda na návrh dílčího míru od Čechoslováků odpověděla, že nařizuje československému vojsku složit zbraně, veškerý vojenský materiál odevzdat sovětské straně a odevzdat do sovětských rukou zlatý poklad a veškerý majetek vezený ve vlacích admirála Kolčaka. Takto radikální ultimatum samozřejmě československá strana odmítla, následovala však další jednání, až nakonec 24. ledna 1920 byla navržena smlouva o ukončení bojů mezi československým vojskem a sovětskou vládou. Jako jeden z bodů této smlouvy, která zaručovala Čs. armádnímu sboru poklidné dokončení evakuace do Vladivostoku a konec těžkých bojů, byla i zmínka o ruském zlatém pokladu. Obě strany tehdy jednali o možnosti předání zlatého pokladu, jako jedné z podmínek. Připomínám, že to bylo v době, kdy ani spojenci Dohody ani žádná z protibolševických frakcí občanské války neudělaly fakticky nic pro převzetí zlatého pokladu od Čechoslováků a u těch několika ojedinělých případů návrhů zůstalo jen u slov. Čechoslováci byli v řešení této situace sami a ruský zlatý poklad s sebou vzít nemohli a ani nechtěli. Následně 7. února 1920 bylo na stanici Kujtun uzavřeno přímeří mezi sovětskou vládou a Čs. armádním sborem. Smlouva mimo dalšího obsahovala část:

„…Zlatý poklad, patřící ruské socialistické federativní sovětské republice, v žádném případě nebude vyvezen na východ, zůstává v Irkutsku a ochraňuje se smíšenou stráží československých a sovětských vojsk a odevzdá se irkutskému výkonnému výboru při odchodu posledního československého vojenského vlaku z Irkutsku…“

Koncem února 1920 byla vytvořena společně komise, která měla kontrolovat a zaručovat správné a úplné předání zlatého pokladu. Komise byla tvořena šesti zástupci sovětské strany (předseda finančního odboru, člen finančního odboru, člen státní kontroly, člen mimořádné vyšetřující komise, člen ústředí odborů zabajkalské dráhy) a třemi československými důstojníky za Čs. armádní sbor. Tato smíšená komise vytvořila protokol celého úkonu předání zlatého pokladu, kdy zároveň do doby, než odjede poslední československý vlak, bude u zlatého pokladu ponechána smíšená stráž (tj. sovětská i československá).

Dne 27. února 1920 začal proces kontroly úplnosti zlata dle dokladů a předání pokladu do sovětských rukou. Za účasti C E L É komise se otevíraly jednotlivé vagony, počítaly a otevíraly jednotlivé bedničky, počítaly a otevíraly i jednotlivé pytlíky se zlatem. Zkontrolované části zlatého pokladu se následně sovětskou stranou překládaly do větších (tzv. amerických) vagonů – do jednoho takového vagonu se vešel obsah zhruba dvou běžných vagonů. Celý tento proces kontroly, přebírání a překládání do větších vagonů trval komisi několik dní.

Komise konstatovala v závěrečném předávacím protokolu o zlatém pokladu, že celkový počet pytlíků se zlatem se přesně shoduje s kontrolním předávacím protokolem ze 4. ledna 1920, tj. z okamžiku, kdy se zlatý poklad opět dostal do blízkosti Čechoslováků, když s ním přijel prchající Kolčak. Dále komise konstatuje úbytek bedniček se zlatem o 13 bedniček, které byly ukradeny na stanici Tyreť v noci na 12. ledna 1920 příslušníky strážního oddílu ruské národní armády. Při souborné prohlídce bedniček byla u některých konstatována únava materiálu (pukliny ve dřevě) a popraskané pečeti – komise to však odůvodnila opakovaným převozem a překládáním zlatého pokladu v posledním roce a půl. Potvrdil to i hlavní pokladník Státní banky Kulabko ve své zprávě, který potvrdil navíc otevření některých bedniček v Omsku při kontrole jejich obsahu při převezení ze Samary do Omska. Vliv podnebí a nedostatečných podmínek uložení se projevoval i na pytlících se zlatem, což rovněž komise potvrdila ve své zprávě. Během procesu překládání zlatého pokladu po jeho kontrole se jeden pytlík roztrhl a vysypaly se na zem zlaté mince. Celá událost však byla komisí protokolárně podchycena a obsah pytlíku byl opět překontrolován a uložen. Celkově ve své závěrečné zprávě tedy smíšená komise potvrzovala, že k úbytku zlatého pokladu v porovnání se stavem ze 4. ledna 1920 do data předání nedošlo a veškerá čísla se přesně shodují (vyjma zmíněných 13 bedniček ukradených ruskou stráží v noci na 12. ledna 1920 – případ zmíněn již výše).

Celkem byl zlatý poklad zkontrolován smíšenou předávací komisí dne 1. března 1920 ve výši 5.143 bedniček a 1.678 pytlíků se zlatem. Jako poslední československá stráž (spolu se sovětskou stráží) hlídal zlatý poklad za československou stranu oddíl 2. kulometné roty 10. čs. střeleckého pluku (velitelem podplukovník A. M. Číla, známý a oblíbený velitel, zároveň „starodružiník“). Kolem 19 hod. i tento oddíl, jako poslední z celého Čs. arm. sboru, odjel z Irkutska na východ směrem k Vladivostoku. Spolu se strážním oddílem odjížděl i podplukovník Číla, po dokončení svého poslání k předání zlatého pokladu sovětské straně, na základě podmínek mírové smlouvy. Ještě před jejich odjezdem převzala již ostrahu zlatého pokladu plně do svých rukou sovětská strana, jmenovitě 7. rota irkutského sovětského strážního pluku. Podle vzpomínek podplukovníka Číly byla úroveň a schopnost těchto sovětských strážních oddílů, kteří zlatý poklad převzaly do ostrahy naprosto nedostatečná. Střídající sovětské stráže například neměly někdy zbraně, neměly skoro náboje, protože jim je nikdo nevydal. Samotnou střídající stráž například sestavili z náhodně vybraných sovětských vojáků v irkutských kasárnách, které zrovna pobrali mezi lelkujícími. Tuto improvizovanou sovětskou stráž následně vystřídaly až po příchodu pravidelných jednotek sovětské armády do Irkutska (podle mírové smlouvy postupovala 100 km za stahujícími se čs. oddíly) pravidelné strážní oddíly. Zlatý poklad byl následně sovětskou stranou převezen z důvodu bezpečnosti někam do nitra sovětské části Ruska. Protože však boje občanské války ještě pokračovaly v některých ohniscích protibolševického odboje, s armádami některých „bílých“ velitelů, je předpoklad, že v době kdy se sovětské vládě nedostávalo příliš prostředků pro výstavbu dalších svých armád a udržení celého svého aparátu k ovládání tak obrovského území, byly použity i části zlatého pokladu k tomuto účelu.

Odpovědi…

Z výše uvedených faktů je zřejmé, že za dobu, kdy se kolem zlata pohybovali čs. legionáři, k žádným ztrátám (kromě 13 bedniček zlata, ukradených ruskou stráží – dle popsaného případu) na zlatém pokladě nedošlo a čs. legionáři si s sebou žádnou část ruského zlatého pokladu neodvezli. Úplnost zlatého pokladu v porovnání doby před a po, kdy byl strážen čs. legionáři, byla potvrzena opakovaně i ruskou stranou – nejprve úředníky ruské Státní banky a poté i sovětskou částí hlavní předávací komise. Bolševici by jistě byli ti poslední, kteří by tehdy případné nesrovnalosti v kontrole při předávání kryli.

Je zřejmě, že úbytky zlatého pokladu po jeho získání v Kazani, mělo na svědomí nejvíce hospodaření vlády admirála Kolčaka. Zbytek zlatého pokladu se rozplynul v hospodaření sovětské vlády, když jeho zbytek potom následně získala.

Čs. legionáři z Ruska s sebou při evakuaci vezli sice menší náklad drahých kovů a nemalý finanční obnos, nicméně ten pocházel z úspěšného hospodaření Čs. armádního sboru, který v podmínkách ruské občanské války, aby zajistil svou vlastní soběstačnost a samostatnost, musel si dokázat prostředky sám zajistit, stravou počínaje a municí, zbraněmi a výstrojí konče. Tzv. Technické oddělení Čs. armádního sboru byl podnikatelský subjekt, který vlastnil v Rusku několik dolů a továren, obchodoval s vytěženými drahými kovy, dále hlavně s vlnou a kožešinami. Výsledky těchto obchodů samozřejmě posilovaly pokladnu Čs. armádního sboru pro krytí jeho potřeb a výdajů, spojených s působením sboru v Rusku při jeho bojové kampani. Před evakuací Čs. armádního sboru lodními transporty byla většina podniků a dolů (jednalo se o velký majetek),vlastněných tímto subjektem, prodána a celkový zisk z prodeje byl samozřejmě přivezen do Československa, spolu s menším množstvím vytěžených drahých kovů z dolů (jejich druh a množství byl pečlivě evidován a kontrolován). Koncem roku 1919 zároveň vznikla v Rusku i Banka čs. legií, která spravovala úspory samotných čs. legionářů z jejich služného a disponovala s ním ve svých investicích, které byly ziskové. To se stalo základem pozdější Legiobanky. Tedy ne zlato z ruského zlatého pokladu, jak tvrdí někteří „pohádkáři“…

Hlavní prameny:

www.pamatnik.valka.cz

ČERKASOV-GEORGIEVSKIJ, Vladimir. Voždi bjelych armij. Smolensk : Rusič, 2000. 508 s. Mir v Vojnach. ISBN 5-8138-0131-6.

Československý denník. roč. 1917-1920. Orgán Československé Národní Rady a správy Svazu československých spolků na Rusi. Ročník 1918.

Graždanskaja vojna v Rossii : Borba za Povolžje . Sostavlenije A. Smirnova. 1. izdanie. Moskva : ACT, 2005. 444 s. Voenno-Istoričeskaja biblioteka. ISBN 5-17-024964-0.

KUDELA, Josef. O ruském zlatém pokladě a československých legiích. 1. vyd. Praha : [s.n.], 1922. 18. s.

MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, III. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1926. 891 s.

MEDEK, Rudolf, et al. Za svobodu, IV. díl : Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Vaněk Otakar; Holeček Vojta. Praha : Památník odboje, 1929. 900 s.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.