Neviditelný pes

HISTORIE: Ruský medvěd neskolil všechny

21.1.2022

Pokud někdo nazývá dění po sovětské okupaci pohotovou transformací, je to jen ukázka neznalosti vlastních nedávných dějin

Reaguji na článek od Josefa Veselky Probuzený ruský medvěd (LN 17. ledna). V článku vzpomíná: „Jednoho dne jsem se jako tříletý kluk probudil a před naším domem stála vojenská auta.“ Jistěže tím myslí ráno 21. srpna 1968. Dále říká: „kdykoliv se ruský medvěd pohne (...) Vidím zase tanky v pražských ulicích a představuji si bezmoc tehdejších Čechů a Slováků. Ta se bohužel pohotově transformovala v devastující pragmatismus.“ Pan Veselka byl v té době tříletý, mně bylo 25 let. Tudíž máme každý poněkud jiné vzpomínky. Dosti mě ovšem rozčiluje, když dnes mnozí vzdělaní a jinak schopní lidé opakují heslo, které vymysleli, a i po roce 89, a rozšiřovali ti, co se první rychle přidali po srpnu na stranu Moskvy.

V prvé řadě si pan profesor mohl při psaní článku vzpomenout na to, že je to pár dní, co jsme vzpomínali na sebeupálení Jana Palacha. To nepřišlo jen tak zničehonic. To bylo výsledkem dlouhého procesu ovládajícího celou společnost.

Protože jsem blízko těchto událostí byl, tak bych rád konstatoval, že je lež, že se Jan Palach upálil, protože národ zklamal. Upálil se proto, aby tehdy ještě široký odpor proti normalizaci podpořil a rozdmýchal. Jen pro osvěžení paměti: Jan Palach 19. ledna 1969 po sebezapálení zemřel a rozhodně to nebyl žádný osamělý čin. Jan Palach se neupálil osaměle, ale měl následovníky. Po Palachovi se v období mezi 16. lednem 1969 a koncem dubna 1969 pokusilo upálit celkem 26 lidí, z nichž sedm zemřelo. StB tehdy silně tušila, odkud tento proud myšlení jde, a soustředila se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a na lidi spojené s časopisem Student. Na jaře 69 také proběhla veliká akce StB, kdy bylo zatčeno určité množství studentů a s nimi též šachový velmistr Luděk Pachman, novinář Vladimír Škutina, můj bratr Jan Vlk a další.

Přesto se prý většina národa „transformovala“ na normalizační chování. Pomineme-li neustálé žvanění o tom, jak národ zklamal, je lepší si vzpomenout na jednadvacátý srpen 1969. Tehdy v ulicích Prahy, Brna a dalších měst propukly demonstrace a pouliční boje. Ty se podařilo KSČ zkrotit až za použití části armády – vnitráckých tzv. fialových výložek a části Lidových milicí včetně užití obrněných vozidel. O tom strašně neradi mluví dnešní „oikofobové“.

Žádná letargie, ale hrdinství

Pokud se o tom začne mluvit, tak se nemluví o statečnosti demonstrantů, ale žvaní se, že Češi bojovali proti Čechům. A to že se prý nikde jinde v žádném státě nestalo. Což je další odporná lež využívající obecnou neznalost. Kdo v té době žil, pamatuje si, že v NDR tzv. lidová armáda zasáhla proti demonstrantům prvně už v roce 1953. A že Polská lidová armáda doslova rozmetala opoziční hnutí Solidarita, desítky lidí byly zastřeleny a stovky a tisíce jich byly zatčeny a následně odsouzeny.

V Československu, zvláště v Čechách po srpnu 68 probíhaly urputné čistky, kdy byly nejprve prověřováni členové KSČ. Na základě tzv. „nesouhlasu s internacionální pomocí“ byli vyhazováni nejen ze strany, ale hlavně z práce a propouštěni ze studií. Každý z těch, kdo odmítli souhlasit s ruskou okupací, předem věděl, že přijde o své pracovní místo, také bude postižena jeho rodina. A to včetně dětí, kterým bude zabráněno studovat. Nejsem si jist, kolik lidí by dnes bylo ochotno takto riskovat.

Faktem je, že do října 1970 prošlo stranickými prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno. Počet členů KSČ se tak na konci roku 1970 ustálil na 1 217 246, ve srovnání s rokem 1968 klesl početní stav strany o 28 procent. K uváděným číslům je potřeba podotknout, že nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek.

Další statisíce lidí – nestraníků – prošly následnými prověrkami, přestože nebyly členy KSČ. Stačilo, aby dotyčný zastával jakýkoliv, i sebemenší vedoucí post a postavení. A kdo se nepřihlásil k podvolení se okupaci, byl následně perzekvován, a to až do roku 1989.

V té době, tedy za tuhé normalizace, naopak vystudovali mnozí, kteří dnes zastávají vysoké odborné funkce a jsou považováni v médiích za ty nejpovolanější ke kritice národa a toho, co jsme dělali v letech 1969 a 70.

Poněkud opovržlivé tvrzení pana Veselky, že se společnost: „bohužel pohotově transformovala v devastující pragmatismus“ je prostě jen opakování starých normalizačních lží, jež tak dobře dodnes zní v uších těch, kteří se podvolili a využili situace.

Nepodvolili se

Jen bych ještě dodal, že z republiky emigrovalo podle nepřesných údajů 100 až 150 000 lidí. A dalších cca 150 000 opustilo zemi mezi lety 1970 až 1989. Tomu říkáte podvolení se?

Navíc v době činnosti Charty 77 jsme se snažili zjistit, kolik lidí přišlo po roce 1968 o práci, anebo možnost studovat či dále pracovat podle svého vzdělání. Došli jsme k odborně odhadovanému počtu cca 750 000 lidí.

Pokud někdo toto nazývá pohotovou transformací – čímž myslím sklonění se před okupací, je to ukázka neznalosti vlastních nedávných dějin a podlehnutí náladám sebebičování a sebepomlouvání.

Autor je publicita a signatář Charty 77

LN, 19.1.2022



zpět na článek