Zkouším zatelefonovat do Prahy, telefon vyzvání, nikdo to nebere... kde jsou, k čertu, všichni... ale, vždyť oni tam mají státní svátek. Svatého Vá... ó pardon, pardon, uřekl jsem se, já vím že žádného svatého Václava, nýbrž Den české státnosti, tak je to korektně! Ale snad abych si přestal tropit šoufky, jelikož věc je spíš k breku. Oni by se tím svatým Václavem mohli cítit dotčeni komunisté, že ano, různí ateisté, skalní republikáni i sám nynější president Zeman, vyhlásivší svého času řečeného světce za kolaboranta, pročež byl typicky po česku vytvořen tenhle kočkopes. Muselo to být? Poctivě vzato nemají veškeré státní svátky jiný význam, než že se toho dne chválabohu nemusí do práce; snad by se tedy dal spojit s jiným zbytečným a k tomu nelogickým svátkem, výročím už čtvrt století neexistujícího státu o měsíc později. Svatováclavský den pak nechat lidem, jimž v této zmaterialisované době ještě zbývá kus smyslu pro věci duchovní, dějiny a tradici.
Kdo vůbec byl svatý Václav. když vynecháme toho kolaboranta? On si tenkrát pan president maličko naběhl na vidle; dalo by se mluvit i o jiné a čerstvější kolaboraci než se saským králem Jindřichem Ptáčníkem před více než tisíci lety. Ale to teď nechme stranou. Skutečnost je taková, že toho o našem svatém knížeti víme žalostně málo. Soudobé prameny se o něm zmiňují pouze dvakrát: židovsko-arabský kupec Ibrahím ibn Jaqúb uvádí jeho jméno v chybné souvislosti: „Vencslaf, kníže kmene Dulába...“ Patrně si spletl kmen Čechů s Dúdleby. Saský kronikář Widukind píše rovněž velmi stručně: „Bolizlaf zabil bratra svého, muže zbožného.“ A víc toho není, pramenem všech ostatních informací jsou církevní legendy sepsané k založení pražského biskupství r. 973 s mnoha přídavky a doplňky z dob ještě pozdějších. Při obvyklé šablonovitosti legend – vesměs nelíčil jejich autor události tak, jak se seběhly, nýbrž jak se k větší slávě světcově seběhnout měly – jest s nimi zacházeti nadmíru opatrně. Mohou obsahovat pravdivé jádro, ale také hromadu ideologických konstrukcí; a je obtížné odlišit jedno od druhého. Ale aspoň víme, že kníže Václav opravdu existoval, že skončil vraždou a že byl muž zbožný; to nebylo v prostředí ještě napůl pohanských Čech nijak samozřejmé.
Dobře. Když je to tak, zkusme vyloupnout to jádro, i když asi ne celé. Byla by tady například ta věc se světcovou lebkou. Nejednou jsem stál v kapli svatováclavské, patře na bystu národního světce... tahle protáhlá, ať to řeknu rovnou, nordická tvář... to že má být od kosti Slovan? Bustu, dodejme, vytvořil jistý Peter Parler (taky Čech) koncem století čtrnáctého, údajně dle autentické světcovy lebky. Což mohlo být snadné, jelikož leží zahalená rouškou hned vedle. Ani nebyl kníže Václav se svou podlouhlou lebkou sám, ta anomálie se držela přemyslovského rodu dosti vytrvale. Prosím pěkně, takovou šišku nemohl mít těch časů ve středních Čechách – o mnoho dál přemyslovská moc nesahala – jen tak někdo. Míchanice lidských typů, jak ji známe dnes, byla sotva v počátcích, i lze s jistou bezpečnostní rezervou předpokládat, že jde o genetický import z evropského Severu, byť i v několikáté generaci. Je ještě něco dalšího, z čeho by se dalo soudit na charakter, podobu a původ našeho národního světce?
Nu, třeba jeho válečná zbroj, chovaná rovněž v svatovítském chrámu co součást korunovačního pokladu. O její autenticitě byly dlouho pochyby, analýzy z posledních let však prokázaly, že opravdu pochází z počátku desátého století, z doby Václavovy. Tvoří ji meč, přílba s nánosníkem a kroužkové brnění, z čehož si nejprve povšimněme té přílby. Nánosník byl nejspíš připevněn dodatečně, ale i tak: je na něm zobrazena postava ukřižovaného muže, avšak s mnoha typicky skandinávskými prvky, což přivedlo některé badatele k domněnce, že postavou není Kristus, nýbrž staroseverský vrchní bůh Odin. Ale ať je nánosník původní nebo dodatečně připevněný, ať Kristus nebo Odin, dokumentuje užší vztah se Skandinávií, než jaký by se dal předpokládat u jedince žijícího v izolovaném prostředí středních Čech. Pakli ovšem byla ta izolace opravdu tak izolovaná. Za povšimnutí stojí též nenápadný zásek v týlu přílby, dle současných analýz způsobený úderem válečné sekery. Vida! Nebyl tedy kníže Václav takový svatoušek, jak ho líčí legendy, který by se pořád jen modlil a páchal skutky milordenství. Spíše muž sice zbožný, ale také pěkný rváč a válečník, jinak by ostatně neobstál v té smečce hrdlořezů, z nichž se skládala knížecí družina. Kroužkové brnění pak svědčí buď o obrovském Václavově bohatství – ještě v pozdějším středověku se takový předmět, vyžadující mnoha měsíců pečlivé kovářské práce, rovnal ceně několika vesnic –, jež ale stěží mohlo pocházet z drobného středočeského panstvíčka, nebo prostě a jednoduše o válečné kořisti či lupu.
Je ještě další, neméně pozoruhodná okolnost. Jak známo, bráška Boleslav nezamordoval brášku Václava sám, nýbrž měl k ruce dva spolumordýře. Svatováclavská legenda zná dokonce jejich jména; Tira a Tista. To nebude obvyklý legendistův výmysl. Škrtneme-li totiž koncovku –a, v českém názvosloví běžně užívanou k zdůvěrnění jména (Franta, Jarda) zůstane nám Tir a Tist. Ještě nahraďme literu –i- ypsilony, a vyvstane nám z mlh dávnověku Tyr, severský bůh boje, a Tyst, po švédsku tichý. Asi byl ten pán nějaký nemluva, mezi Seveřany žádná vzácnost. Ani to by si legendista nevymyslel, leda by také pocházel z evropského Severu, nu, na hradě pražském tehdejšího času to zcela vyloučit nelze. Další indicií úzkých a intenzivních vztahů se skandinávskými zeměmi mohou být jiní dva mordýři, tentokrát Václavovy babičky Ludmily: Tuna a Gomon, jména to rovněž nápadně severská; zdá se, že se raně přemyslovský dvůr zatoulanými vikingy1 jen hemžil. Mohli to být námezdní rváči, ale také... co vlastně víme o počátcích rodu Přemyslova? Byl praotec Přemysl opravdu oráč, nebo...
Vím, že se teď pouštím na nejistou půdu dohadů, a snad i příliš popouštím uzdu romantické představivosti. Zvažme ale i takovouto možnost: severští kupci – nebo také lupiči, ta dvě řemesla patřila neodlučně k sobě – pronikali z nedostatku jiných cest do evropského vnitrozemí po řekách, jak daleko se až dostali. Nebyl tedy onen bájný praotec spíš severský kupcopirát, jehož plavba skončila ve vltavských peřejích pod návrším, jemuž se dostalo názvu Praha? Nebyl by jediný; rovněž varjažští (ze staroseverského Vaeringjar, muži spojení přísahou) náčelníci, jimž v další plavbě bránily dněperské katarakty, ji zakončili pod návrším, na němž posléze vzniklo město Kyjev. Severskému původu by nasvědčoval i rozbor kosterních zbytků nejstarších Přemyslovců.Genetické analyzy jsou přece jen solidnější zdroj informací než legendistické podání; a jejich výsledky ukazují do někdejšího přístavu a kupeckého střediska Aldinborg, dnes Oldenburg in Holstein severně od Lübecku. To by tedy mohly být ony Stadice, odkud zapíchnuv otku do brázdy – nebo chopiv se vesla? - přikvačil do Čech první Přemyslovec.
To se ví, analýzy přemyslovských kostiček byly ruče prohlášeny za neprůkazné a dál se v nich nepokračovalo; strašíť v českém dějepisectví dodnes stín Zdeňka Nejedlého, podivného křížence komunisty s národovcem archaického typu, pro nějž nepřichází v úvahu nic než původ čistě a absolutně slovanský až k praotci Čechovi a možná i před něj. My si však můžeme dovolit to kacířství a zauvažovat o raně přemyslovských Čechách jakožto průsečíku cest a vlivů; a jelikož tak mnohá indicie poukazuje na vliv severský, tedy především o něm. Je to dokonce velmi žádoucí; zakopat se na vlastním dvorečku, nevystrčit nos do světa za jeho vrátky, není projevem ducha vlasteneckého, nýbrž zabedněnosti. Byl by pomalu čas se odbednit.
Avšak zpět k světci Václavovi. Narážet jeho památku na kopyto současných tendencí, jak se tím zaskvěl ctný pan president, je víc než hloupé; je to znamením nevědomosti, neúcty k vlastním dějinám. Vizme, co pro nás kníže Václav obětí svého života vykonal: dosáhl mezinárodního uznání legitimity českého státu. To vůbec nebylo samozřejmé; žila v tehdejším českém okolí i jiná etnika, některá i s dosti pokročilou státní organizací, a přesto zanikla. To proto, že neměla svého národního světce, chápaného velmi reálně jako vyslance u nebeského dvora a přímluvce u trůnu Božího. Kanonizací svatého Václava se Čechům takového vyslance a přímluvce dostalo, a tím i záruky další tisícileté existence. Které tehdejší etnikum svého světce mělo, dočkalo se časů dnešních. Které nemělo, dočkalo se leda dvou řádek v učených pojednáních, a někdy ani toho ne.
Jenže aby to člověk pochopil, musí mít nejen určité historické znalosti, nýbrž a především historický cit; a ten, bohužel, dostává přehmaty, jakým bylo vytěsnění Václavova jména z názvu státního svátku, sakramentsky na frak. Snad se tak vyhoví náladám v určité části společnosti, chápání národní i státní existence v celé dějinné kontinuitě se však zase o něco zúžilo, jeho těžiště se posunulo k žabomyším hněvům dneška. A zhostejní-li národ – kterýkoliv – ve vztahu k minulosti, je to neblahou předzvěstí do budoucna. Čekají nás, nic si nemalujme, doby zlé, zápas obtížný. Snadno se může stát bezvýchodným, nevzbudíme-li v sobě veškerou sílu vzdoru, danou člověku západnímu. Zakotvení v minulosti nám v tom může být oporou z nejpodstatnějších. Nepromarníme-li ji kvůli směšnostem.
Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, smiluj se nad námi, neboť toho máme urgentně zapotřebí.
Hannover, 1. října 2015
1 odvozeno ze staroseverského vika = pryč, z domova. Označuje tedy životní způsob, ne národnost. Proto s malým v.