5.10.2022 | Svátek má Eliška


HISTORIE: První správce múz ve Frenštátě

20.9.2022

Název muzeum má svůj původ ve starém Řecku. Mouseion je chrámem múz. A dnešní muzea takovými chrámy v podstatě jsou, byť mají daleko širší působnost. Není od věci poznamenat, že úplně první dvě muzea v českých zemích byla založena nedaleko Beskyd. První bylo v roce 1802 tzv. Šeršníkovo muzeum v Těšíně a v roce 1814 vzniklo Gymnazijní muzeum v Opavě.

Alois Zbavitel (1889-1977) byl frenštátským rodákem (18. 8. 1889) a múzy při něm stály již od jeho narození, byť se jejich správcem stal až v pozdním věku. V roce 1908 maturoval na učitelském ústavu v Příboru, učil nejprve doma, později také v Brně a v roce 1919 odchází na Slovensko, které mělo nedostatek středoškolských profesorů. Pracuje zde do roku 1933 (Modra, Košice) a nechává za sebou hlubokou stopu. V roce 1934 vyšla ve Spišské Nové Vsi stostránková brožurka s názvem „„Alois Zbavitel, vódca učiteľsva a pastier slovenského ľudu“, kterou o činnosti tohoto okresního školního inspektora ve Spišské Nové vsi v letech 1927-1933 vydali jeho tehdejší spolupracovníci. Alois Zbavitel zde dokonce vedl první celostátní internátní osvětovou školu.

A múzy? Ty ho možná přivedly v roce 1927 do prvního slovenského rozhlasového studia Radiojournalu, kde s dalšími kolegy a kolegyněmi přednášel verše a čítával pohádky pro děti.

Ve své první učitelské štaci na frenštátské obecné škole jezdil v letech 1910-1912 se spisovatelem Františkem Karáskem do okolních obcí (Veřovice, Tichá, Trojanovice, Kozlovice, Kunčice pod Ondřejníkem a Čeladná) a zakládali zde Národní jednoty, které v té době sloužily k národnímu a kulturnímu uvědomění.

O prázdninách roku 1931 nemohl chybět při odhalování sochy Radegasta na Radhošti (5. 7), kde pronesl nezapomenutelný slavnostní projev. Když v listopadu 1940 zemřel jeho přítel, ředitel frenštátské měšťanky Leopold Pavliska, přijel tehdy již jako profesor učitelského ústavu ve Valašském Meziříčí, pronést řeč nad jeho rakví.

Nu a nakonec ho múzy dovedly k tomu, aby založil v rodném městě muzeum s archivem a knihovnou, což do roku 1956 s přehledem řídil a rozvíjel. Oficiálně bylo otevřeno 25. 12. 1951. Jeho dílem je například stále vycházející muzejní časopis Hlasy. Jeho záslužné práce badatelské je vzpomenuto například na úvodních stránkách Muzea Novojičínska takto:

Státní okresní archiv v Novém Jičíně, nesoucí do roku 1992 název Okresní archiv, se konstituoval při správní a územní reformě v roce 1960 sloučením okresních archivů v Bílovci, Frenštátě pod Radhoštěm a v Novém Jičíně. Tyto byly vytvořeny již v roce 1952: 26. května ve Frenštátě pod Radhoštěm, 6. června v Novém Jičíně a 8. srpna v Bílovci, tedy dva roky před vládním usnesením z roku 1954, ukládajícím tehdejším Okresním národním výborům archivy zřídit, což lze do jisté míry hodnotit jako důkaz kulturnosti Novojičínského regionu, především snahy tehdejších archivářů o záchranu cenného dědictví našich prapředků pro generace další. Prvními okresními archiváři se stali původní profesi kantoři, zapáleni pro historii, kteří se k archivářským poznatkům probojovávali soukromým studiem: Alois Zbavitel ve Frenštátě pod Radhoštěm, prof. Jan Hanák v Bílovci a Jaroslav Štindl v Novém Jičíně. S nadšením a elánem, bez ohledu na volný čas, okolnosti a podmínek se nebáli prohledávat sklepy a číst staré rukopisy, ukryté před válečnou bouří a ničením fašistů, ale mnohdy také před lidskou zlobou a hloupostí. Ironií osudu se totiž často setkávali i s názorem: co je německy psané, je nepřátelské. Navazovali na činnost městských archivářů a městských archivů – ve Frenštátě pod Radhoštěm od roku 1929, v Novém Jičíně od roku 1938. Kromě výše tří jmenovaných to postupně byli například Bohumil Fojtík z Oder, Josef Kubáč z Fulneku, dr. František Schwarz, CSc., tenkrát z Bílovce, Vladimír Kajdoš z Frenštátu pod Radhoštěm, Emil Hanzelka z Kopřivnice, Jan Hrnčárek z Příbora, Antonín Brňák ze Spálova, Cyril Hykel ze Štramberka a novojičínští Helena Kývalová a Josef Lankočí, který svůj archivní osud svázal především s Frenštátem pod Radhoštěm a s Příborem.

Alois Zbavitel zanechal za sebou obdivuhodné dílo nejen pedagogické a organizátorské, ale také publicistické, značné svým rozsahem. Psal o významných rodácích, o kulturních a politických událostech dob dávných a nedávných. Hned v roce 1946 takto vzpomněl například Jana Šrubaře:

Jan Šrubař (17. prosinec 1885 - 7. únor 1943), účastník odboje. Jan Šrubař se narodil ve Valašském Meziříčí. Pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm. Byl sokolským župním náčelníkem v rodném městě a jedním z průkopníků lyžování na Valašsku. Úspěšně závodil na závodech u nás i v zahraničí. V době protektorátu se zapojil do činnosti Obrany národa. V únoru 1940 nebyl zatčen z důvodu zranění, později - v listopadu téhož roku - byl zatčen a uvězněn v Moravské Ostravě, kde jej nejprve tři měsíce drželi v samovazbě. Po celou dobu pobytu ve vězení byl mučen a těžce fyzicky týrán. Do zdi věznice vyryl: „Trpěl Šrubař.“ 14. listopadu 1942 byl souzen ve Vratislavi a odsouzen k trestu smrti. Zemřel den před popravou na následky otravy krve z hnisajících ran. Byl považován za jednoho z nejodvážnějších a nejnebezpečnějších odpůrců nacismu.

Známý frenštátský rodák, spisovatel a publicista Libor Knězek v publikaci „Beskydské kouzlo Frenštátska“ (2008) mimo jiné vzpomíná:

Narodil jsem se ve starobylém domě Na rožku, pár kroků od radnice. Měl jsem od dětství na očích náměstí s rušnými týdenními trhy, nedělními koncerty městské hudby, parádními jarmarky i vzácnými návštěvami. Vyrůstal jsem v bohaté otcově knihovně a mezi matčinými obrazy. Svět krásných tisků mi otevíraly bibliofilie vydávané profesorem Janem Jelínkem a Pavlem Parmou, do muzejní práce mne zasvěcoval profesor Alois Zbavitel. Minulost kraje mne naučil poznávat Bohumil Strnadel-Četyna při našich poutích za zbytky starobylých památek v okolí města, František Horečka půvaby mluvy našich předků…Všelico se od té doby ve městě i okolních obcích změnilo. Avšak duše Frenštátu, o níž psal Vojtěch Martínek, tu do dneška zůstala.

Alois Zbavitel odešel z tohoto světa 27. února 1977. V témže roce získává jeho syn Dušan, který přišel na svět při tatínkově působení na Slovensku (Košice *1925), cenu vlády Západního Bengálska za knihu „Dějiny Bengálské literatury“. Ale o tom zase jindy.

Petr Anderle