Jak vznikala obžaloba
Obžaloba proti Baťovi se začal rodit od chvíle, kdy se ukázalo, že je nezbytné Jana Baťu odsoudit, aby mu nemuselo být vypláceno vysoké odškodné za jeho majetek, který byl roku 1945 znárodněn.
Hlavním svědkem obžaloby a zároveň inspirátorem všech před soudem vznesených obvinění byl dr. Jiří Udržal. Syn dlouholetého prvorepublikového ministra obrany a v letech 1929-32 dokonce předsedy vlády Františka Udržala, ale především přesvědčený komunista již od počátku 20. let. Jeho otec ho začátkem 30. let poslal do Zlína, kde mu měl Baťa "napravit hlavu", ve skutečnosti zde ovšem Udržal působil jako komunistický agent v Baťově okolí. Jan Baťa o jeho tajném poslání nic netušil a podle některých dokumentů ho ještě začátkem 40. let počítal do desítky svých nejbližších spolupracovníků (stejně jako svého synovce, Tomáše Baťu Jr., který s ním později vedl dlouhé právní spory o Baťovský majetek). Později v jednom z dopisů ze svého brazilského exilu napsal, že 12 let o Udržalově napojení na komunisty nic netušil. Neměl ani důvod - podle jeho slov bylo do značné míry Udržalovou zásluhou, že se před válkou podařilo takřka úplně vyhnat komunisty ze Zlína. Až roku 1941, když odcházel od Bati, sdělil Udržal svému šéfovi, že považuje své angažmá za neslučitelné se svými politickými názory. Zároveň se mu svěřil se svým záměrem odejít do Sovětského svazu a vrátit se do Československa s Rudou armádou. Dokonce ohromenému Baťovi vyložil svou představu, že se po ovládnutí Zlína Rudou armádou stane ředitelem Baťových podniků (informace o tomto rozhovoru vycházejí z dopisu, který zaslal Jan Baťa roku 1958 do redakce časopisu Bohemia).
Udržal působil ve Zlíně v relativně vysokých funkcích v zahraničním obchodu. Jeho pracovní aktivita byla ovšem při nejmenším problematická. V publikaci "Za obchodem kolem světa", popisující Baťovu obchodní cestu roku 1937, lze nalézt poznámku Jana Bati: "Chlap, který má na starosti jakoukoliv část našeho obchodu a nedostane se dvakrát ročně tam, kde se koná důležitá část jeho obchodu, nemá mezi námi co dělat. To platí o Udržalovi, který do tropů neumí dělat obchody, protože tam prostě nebyl." Když ho v roce 1940 Baťa pověřil, aby zaslal částku 200 000 Kč na účet českého exilu, Udržal tak neučinil. O to schopnější byl ovšem při jiných aktivitách.
Roku 1945 učinil na ministerstvu vnitra výpověď o vývoji situace v Baťově podniku po celou dobu války, která se později stala základem vykonstruované obžaloby. Nejenže ministerstvu vnitra podal přesné informace o situaci v Baťových podnicích, ale rovněž iniciativně navrhoval využít začínajících sporů mezi Janem Baťou a jeho švagrovou, Marií T. Baťovou (vdovou po Tomáši Baťovi, která si k odlišení od manželky Jana Bati, rovněž Marii, nechala přidat ke jménu iniciálu T.), potažmo jejím synem, Tomášem Baťou Jr. Následně spolu se zaměstnancem Baťových podniků Františkem Peřinou odjel do Brazílie, kde měli mezi tamějšími spolupracovníky Jana Bati shánět informace o Baťově kolaboraci.
Udržalova výpověď na ministerstvu se stala základem obžaloby. Dokonce lze říci, že vyšetřovatelé kromě této výpovědi na Baťu nic neměli. Všichni svědci obžaloby, kteří v procesu vystupovali, byli Baťovi zaměstnanci, které vyšetřovatelům sehnal právě Udržal. Někteří z nich dokonce vypovídali podle Udržalových instrukcí. Lze říci, že Baťova odsouzení bylo dosaženo především díky iniciativě jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků. Proto považuji dr. Jiřího Udržala za nejsmutnějšího hrdinu této causy.
Problémy s procesem
Už při přípravě procesu se objevily mnohé komplikace ohrožující rychlý a manifestační průběh sledovaného procesu. Velkým problémem byl fakt, že dne 4. 5. 1947 končila činnost Národního soudu. Po skončení činnosti Národního soudu měly být nevyřešené případy předány řádnému trestnímu soudnictví. V něm ovšem platily běžné procesní zásady (zatímco řízení před Národním soudem mělo určitá specifika, která v drtivé většině byla v neprospěch obžalovaného), jejichž uplatnění mohlo nezbytné Baťovo odsouzení značně zkomplikovat. Navíc řádné soudy v té době ještě nebyly pod tak výrazným politickým vlivem jako soudy lidové a národní. Proto bylo nezbytné proces ukončit před tímto datem. Z toho důvodu se na něm na jaře 1947 pracovalo poměrně hekticky a důsledky tohoto spěchu pocítili i Baťovi obhájci, kteří měli na prostudování spisu 16 dní, a to ještě v témže čase studoval spis i soudce, kterému musela obhajoba často ustupovat. Překotnost příprav se ale poté projeví i při procesu, kde režie často velmi zaskřípe.
Další komplikací by fakt, že Jan Baťa už v té době byl brazilským občanem. Brazilské občanství získal 25.2. 1947 a jeho proces proto vyvolal pozornost jeho nové domoviny. Brazílie se prostřednictvím svého pražského velvyslance domáhala, aby byl její občan souzen podle mezinárodního práva. Když se svou žádostí neuspěla, pověřila alespoň velvyslance aby pozorně sledoval celý proces a následně jí o něm předal zprávu. Tato zpráva velvyslance Decia Coimbry je dodnes díky své nestrannosti velmi cenným svědectvím o Baťově procesu.
Jiným velkým problémem byl výběr soudce. Účelem procesu nebylo spravedlivě posoudit Baťovu činnost za války, ale odsoudit ho. Proto byl třeba ochotný soudce, který nebude dělat problémy. Zároveň ale bylo třeba (už kvůli zájmu ze strany Brazílie) vyvolat zdání řádného procesu a k tomu byl naopak potřeba spíše nějaký uznávaný soudce vzbuzující mezi veřejností důvěru. Původně měl Baťu soudit renomovaný brněnský soudce JUDr. Beran, který ovšem tento případ odmítl pro řadu pochybení a nezákonností, kterých se prokuratura při přípravě procesu dopustila. Rovněž druhý soudce, kterému byl případ nabídnut, ho odmítl, neboť pokládal za nepřípustné, aby byl Baťa souzen v nepřítomnosti. Nakonec byl případ přidělen vojenskému soudci, generálu justiční služby JUDr. Šrámkovi, který byl jako voják zárukou ochotné spolupráce a kromě toho byl členem KSČ.
Dalším problémem bylo místo konání procesu. Původně se měl konat v Brně, ovšem organizátoři procesu měli strach, že by lidé ze Zlína (které se navzdory značné snaze stále nedařilo přesvědčit o Baťově vině) mohli narušit průběh procesu. Proto se proces nakonec konal v Praze.
Hlavním problémem ovšem byla Baťova vytrvalá snaha zúčastnit se procesu. Baťa se chtěl před Národním soudem hájit, přesunul se dokonce z Brazílie do Švýcarska, aby mohl kdykoliv přijet. Organizátoři procesu ovšem neměli nejmenší zájem na tom, aby byl procesu přítomen. Baťovi advokáti namítali, že tento postup je nezákonný a dovolávali se především § 11, odst. 1 prezidentského dekretu č. 17/1945 o Národním soudu, podle kterého má být obžaloba a obsílka k hlavnímu přelíčení doručena obžalovanému. Oficiálně bylo ovšem prezentováno, že procesu se nechce zúčastnit Baťa a československá média hlasitě vyzývala Brazílii, aby kolaboranta Baťu vydala.
Proces
Ve skutečnosti ovšem nikdo neměl na jeho přítomnosti před soudem nejmenší zájem. Ačkoliv soudu byla známa Baťova adresa, nebyla mu doručena obžaloba ani obsílka k soudu. Ta byla doručena pouze advokátovi ex offo, kterého Baťovi ustanovil soud (ačkoliv Baťa sám si vybral dva jiné advokáty a dokázal jim do Československa doručit řádnou plnou moc). Jana Baťu tedy před soudem zastupoval JUDr. Evžen Šaller, jeho dlouholetý právník, JUDr. Pražák a ex offo JUDr. Pacholík, kterého zastupoval JUDr. Miroslav Pokorný.
Samotný proces byl zahájen 28.4.1947. Důvodem byl především fakt, že dne 4.5.1947 končila činnost Národního soudu. Národní soud byl koncipován pro hektickou poválečnou situaci, proto v jeho režimu docházelo k některým specifikám, která by u řádného soudnictví byla zcela jistě neakceptovatelná (například nemožnost opravných prostředků - podle některých právních teoretiků sice byly přípustné mimořádné opravné prostředky, např. dovolání, v praxi jich ovšem využíváno nebylo). Procesní ustanovení byla vymezena v dekretu č. 17/1945, subsidiárně ovšem platil trestní řád. V tomto procesu ovšem byla řada jeho ustanovení porušena.
To ukázal už první den procesu, kdy se Baťovi advokáti dovolávali především osobní přítomnosti obžalovaného u soudu. Prokurátor ovšem otázku Baťovi účasti rázně utnul slovy: "Baťa přijet do republiky nechce a nepřijede!" Proto využil svého práva vyplývajícího z § 11, odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 a navrhl soudu konání hlavního přelíčení v nepřítomnosti obžalovaného. Soudce - generál Šrámka - souhlasil s prokurátorovým návrhem soudit Baťu v nepřítomnosti a odmítl jakoukoliv další diskusi na toto téma (a následné snahy obhájců o revizi tohoto rozhodnutí označil za pohrdání soudem).
Iniciativní obžaloba připravila mnoho důkazů Baťovy kolaborace, nicméně jejich řádné provedení by se do skončení činnosti Národního soudu nestihlo. Proto byly čteny pouze některé pasáže a některé důkazy (v drtivé většině se jednalo o důkazy svědčící v Baťův prospěch) nebyly provedeny vůbec. Tím došlo k dalšímu bezprecedentnímu porušení trestního řádu.
Obhajoba žádala výslech mnoha svědků, ovšem byli připuštěni pouze čtyři. Poté obhajoba požádala o výslech korunního svědka obžaloby, dr. Udržala, aby vysvětlil některé rozpory ve svých výpovědích. Soud se zjevně obával vydat Udržala výslechu obhájců, neboť při zpochybnění jeho stěžejní výpovědi by bylo další Baťovo stíhání neudržitelné, a proto ani výslech tohoto svědka nepřipustil a navíc obvinil právníky obhajoby z obstrukce. Od této chvíle se začal v soudní síni běžně používat termín "soud má tuto skutečnost za dostatečně prokázanou". Přesto se obhajobě podařilo přimět některé svědky ke slovům obhajujícím Jana Baťu.
Nejagilnějším ze svědků obžaloby byl František Peřina, osoba s neobyčejně pestrou minulostí. Za války zůstal ve Zlíně, kde prokazatelně udal gestapu několik baťovců. Po válce se stal spolupracovníkem zlínské Tajné zajišťovací policie a z této pozice kryl gestapáckou minulost starosty Vávry-Staříka a národního správce Holého. Později se stal pracovníkem sekretariátu Ivana Holého, v té době už poslance. Peřina celou válku strávil ve Zlíně a do Brazílie se poprvé dostal až roku 1946, když tam odjel s dr. Udržalem shánět mezi tamními baťovci důkazy o Baťově kolaboraci. Přesto u soudu suverénně vypovídal o Baťových protiodbojových aktivitách v době války, o kterých sám nemohl vědět.
Svědek Peřina v průběhu celé své výpovědi Baťu důsledně nazýval válečným zločincem. Právě on také jako první přišel s hypotézou, že Baťův plán na vystěhování českého národa do Patagonie, podle obžaloby jeden z jeho hlavních zločinů, byl spáchán na základě dohody s Hermannem Göringem.
Další svědek obžaloby, MUDr. Kabelík, zdravotník firmy Baťa, rovněž vypovídal především o Baťově plánu na "vysídlení" českého národa do Patagonie. Při výslechu Baťovými obhájci ovšem přiznal, že tuto informaci má pouze zprostředkovaně od dr. Udržala, hlavního svědka obžaloby.
30.4., třetí den procesu, předseda soudu odmítl další svědky obhajoby a ukončil průvodní řízení. Na protest proti tomuto popření práv obhajoby se vzdal obhajoby JUDr. Šaller. Jako důvod uvedl více než deset příkladů, ve kterých byla popřena práva obhajoby. Na začátku čtvrtého dne procesu se před závěrečnými řečmi obou protistran vzdal obhajoby i JUDr. Pražák. Byl to jediný případ za celé dva roky existence lidových a národních soudů, kdy se obhájce vzdal obhajoby na protest proti předpojatosti soudu. Mezi právnickou veřejností to vyvolalo značný skandál, což ovšem bylo předsedovi soudu zjevně jedno.
Na začátku posledního dne procesu došlo rovněž k významné změně ve sboru přísedících. Ten měl u Národního soudu šest členů, kteří měli podle vládního intimátu zastupovat strany Národní fronty v poměru odpovídajícím volebním výsledkům. Byli v něm tedy zastoupeni dva komunisté, dva národní socialisté a po jednom lidovci a sociálním demokratovi. Na začátku posledního dne procesu, před hlasováním soudu, byl ovšem jeden z národních socialistů nahrazen (údajně pro nemoc) komunistou, kteří tak měli plnou polovinu přísedících, a s předsedou soudu, který byl rovněž organizován v KSČ, tak měli v senátu většinu.
Závěrečnou řeč obhajoby pronesl JUDr. Pokorný, který se jako zástupce ex officio nemohl obhajoby vzdát. Poté se soud odebral k poradě a ještě téhož dne vynesl rozsudek. Jan Baťa byl zproštěn obvinění z napomáhání nepříteli, plánování vystěhování českého národa do Patagonie a součinnosti s Hermanem Göringem. Byl shledán vinným pouze z toho, že bránil rezistenčnímu hnutí, nepracoval pro osvobození vlasti a choval se tak, že byl dán na černou listinu spojenců. Tím podle soudu naplnil § 4 prezidentského dekretu č. 16/1945, který zněl: "Československý občan, který v době zvýšeného ohrožení republiky v zahraničí rozvracel hnutí směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské Ústavě a jednotnosti, anebo jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma, se trestá, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, těžkým žalářem od pěti do dvaceti let". Na základě tohoto paragrafu byl Jan Baťa odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, z toho prvních deset let ve zvláštních pracovních táborech, navíc zostřeného každý rok 15. března (v den výročí německé okupace) temnou komůrkou, ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého majetku.
Zmíněný paragraf je značně vágní a schová se za něj kdeco. Rovněž vymezení spáchaného skutku mi přijde velmi široké. I přes vágnost obou údajů se mi ale podřazení tohoto jednání pod tento paragraf zdá značně problematické. Bránění rezistenčnímu hnutí lze jen stěží ztotožnit s rozvracením tohoto hnutí, nepracování pro osvobození vlasti pak zcela jistě nelze interpretovat jako vědomé poškozování zájmů ČSR (pokud nedělám nic pro osvobození, nemůže to automaticky znamenat, že konám proti tomuto osvobození, navíc pokud je v prezidentském dekretu jasně řečeno, že se musí jednat o poškozování vědomé). A ohrožení bezpečnosti občanů v protektorátu je v Baťově případě zcela bezpředmětné. Bylo jasně dokázáno, že právě strach z perzekuce lidí ve Zlíně bránil Baťovi v otevřené podpoře čs. odboje (o jeho podpoře skryté, zejména finanční, nemůže být sporu). Baťovo odsouzení podle § 4 dekretu č. 16/1945 by se mi tedy zdálo problematické i za předpokladu, že by skutky, z nichž byl shledán vinným, skutečně spáchal.
Národní soud pod vedením generála Šrámky si ovšem věděl rady a vytvořil konstrukci, podle které měl Baťa bránit rezistenčnímu hnutí tím, že jako významná osobnost světového průmyslu nepodpořil odboj, čímž snížil jeho důvěryhodnost a poškodil dobré jméno. Tím vědomě poškodil zájmy republiky Československé. Je to podle mého názoru konstrukce dost chabá, ale přesto vynesla Janu Baťovi trest v horní části trestní sazby.
Je pozoruhodné, z čeho všeho dokázal Národní soud uplést bič. To je důkazem, že v Baťově procesu opravdu nešlo o spravedlivé zúčtování. Jednalo se o frašku s předem jasným výsledkem, která dosáhla toho, čeho dosáhnout měla - zbavila ČSR nutnosti platit Janu Baťovi miliony korun za jeho majetek. Vedle toho ovšem zostudila jednoho z nejschopnějších průmyslníků, kterého tato země kdy měla. Díky tomu si dodnes mnoho lidí myslí, že Jan Baťa byl právem potrestaný fašistický kolaborant. Není příliš překvapivé, že tuto nálepku podporovali následníci těch, kteří ji cíleně vytvořili. Mnohem smutnější je, že pravda vyplouvá na povrch jako olej na hladinu (slovy samotného Jana Bati) až nyní, osmnáct let po nastolení poměrů, které by, soudě podle proklamací, měly osobnosti formátu Jana Bati oslavovat.
"Svět porozumí," prohlásil prý Jan Baťa, když se dozvěděl o výsledku svého procesu. Věřím, že tento text k onomu porozumění alespoň trochu přispěl.
Prameny:
Arcanjo, Francisco Moacir: Svět porozumí- Marek Belza, 2006
Baťa, Jan Antonín: Za obchodem kolem světa- Marek Belza, 2006
Ivanov, Miroslav: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše- Lípa Vizovice, 2000 (2. vydání)
Kuklík, Jan: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů- Linde Praha, 2002
Pozn. aut.: Dne 2. května 2007, v den šedesátého výročí odsouzení Jana Bati, v 11 hodin bude v Univerzitním parku ve Zlíně odhalena socha Jana Bati. Zároveň zde bude možné podepsat petici nazvanou "Spravedlnost pro Jana Baťu".