Není to tak dávno, co politici v celé Evropě mohli nemnoha propagandistickými a zčásti ideologicky zabarvenými frázemi proti sobě poštvat své národy a vyvolat války nezměrné ničivosti. S pravdou se přitom nezacházelo příliš útlocitně… Pravým poutem mezi zeměmi a národy jsou bezpočetné kontakty a důvěrné vztahy mezi lidmi napříč kontinentem. Onen nový svět konkrétně vytvořili tito lidé, nikoli jejich politici… Jakkoli je vývoj v Evropě velkolepý a pozitivní, je pohled na odlišnou realitu znepokojivý, že totiž právě tento stav v současnosti někteří politici výrazně ohrožují, že se vytahují na světlo staré, téměř překonané předsudky… Heider Heydrich, syn Reinharda Heydricha v předmluvě ke knize své matky Liny Heydrichové "Můj život s Reinhardem" (duben 2012)

Dne 27. května 2012 uplynulo 70 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, SS obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. Výročí nám také připomnělo, jak se díky pátrání několika badatelů podařilo odstranit řadu legend tradujících se celá desetiletí, po která se rozvíjela podle představ po sobě opisujících publicistů a historiků, a zjistit nepopiratelná fakta. Poděkovat za to můžeme především neúnavnému badateli Jaroslavu Čvančarovi z Prahy, Stanislavu Bertonovi z Austrálie nebo jednotlivcům, kteří si za svého životního koníčka zvolili hledání pravdy o snad nejdramatičtější kapitole českých dějin, z nichž si zaslouží jmenovat alespoň pana Jiřího Košaře. Jsou ovšem i takoví, které neznám.

A protože i věci neuvěřitelné se stávají uvěřitelnými, když si je můžeme prohlédnout, ohmatat nebo poslechnout – tak dodejme, že mezi oněmi hledači pravdy jsou dnes i příslušníci Heydrichovy rodiny, např. protektorův syn Heider Heydrich, který v minulém roce navštívil ČR a Panenské Břežany. Zatímco jeho matka a vdova po Reinhardu Heydrichovi, Lina, roz. von Osten, nic nepochopila a zůstala zuřivou nacistkou, tak Heider pochopil hodně, i to, jak se při své návštěvě Panenských Břežan vyjádřil, že atentát na jeho otce byl správný čin. Stal se stejným odpůrcem nacismu jako jeho bratranec Peter Thomas Heydrich, jehož otec Heinz Heydrich, bratr Reinharda Heydricha, se v prosinci 1944 ve Východním Prusku jako poručík wehrmachtu zastřelil, protože se domníval, že po něm jde Gestapo pro jeho pomoc pronásledovaným Židům.

Heiderova návštěva zámku v Panenských Břežanech také odstranila jednu z tradovaných legend. Ostatky jeho bratra Klause, který tragicky zemřel dne 24. října 1943 nebyly odvezeny jeho matkou Linou při jejím odjezdu do Německa v dubnu 1945, ale Klaus zůstal pochován v zámecké zahradě. Dodnes žijí v Panenských Břežanech pamětníci této smutné události – Klaus s Heiderem jako kluci jezdili navečer v zahradě po zámeckých cestičkách a čekali na příjezd strýčka Hildebrandta, jinak SS-Obergrüpenführera Richarda Hildebrandta, šéfa Hlavního úřadu SS pro rasové a osidlovací záležitosti, poručníka Heydrichových dětí, kvůli němuž zůstala brána zámku otevřena. Ani voják stojící na stráži nedokázal zabránit Klausovu náhlému výjezdu na silnici přímo pod kola nákladního auta přivážejícího fotbalisty SK Čechie Panenské Břežany z odehraného zápasu.

Heider mohl při své návštěvě poskytnout informace k této události, setkal se i s paní Helenou Vovsovou, kterou znal jako mladé děvče, tehdy pomáhající v zámecké zahradě, a s dalšími občany vsi. S Helenou Vovsovou se dodnes stýká i bývalý člen židovského komanda pracujícího na zámku, Milan Platovský, proslulý poúnorový exulant, autor pamětí "Přežít a žít". Právě židovský lékař z tohoto komanda poskytl první lékařskou pomoc malému Klausovi. A Žid Platovský, další člen tohoto komanda, přežil potom i Osvětim a po roce 1948 zvolil exil v Jižní Americe, aby později po zvolení Salvadora Allendeho prezidentem v r. 1970 znovu odešel před komunisty i z nové vlasti Chile, může vydat svědectví i o krajanovi Miliči Sklenářovi. Ten se z obav z komunistické moci i v Chile, kam odešel do exilu po srpnu 1968, upálil.

Samotná smrt Klause, osud řidiče nákladního vozu a dalších jeho spoluobčanů – to vše nás dalšími články řetězu souvislostí odvádí od tématu tohoto článku. Pokusme se odstranit raději další legendy – Lina Heydrichová si nekoupila po útěku z Panenských Břežan pension z vysoké penze po manželovi – generálu SS, jak se často uvádí. Majetek Reinharda Heydricha jako válečného zločince byl totiž konfiskován a Lina dostala penzi toliko 150 DM, polovinu tehdejšího existenčního minima. Pensionek "Imbria Parva" v městečku Burg na ostrově Fehmarn byl v roce 1965 pořízen z prostředků jejího nového manžela, ředitele finského národního divadla Mauna Manninena, jinak příbuzného slavného komponisty Jeana Sibelia. Lina Heydrichová zemřela v roce 1985, její druhý manžel o 10 let dříve. Jen na ukázku toho, kam nás navazující stopy z břežanského zámku dovedou, dodejme, že její předchozí nápadník, rakouský šlechtic Leopold von Zanetti ji v roce 1946 opustil - poté, co Československo požádalo o její vydání. A Zanetti? Stop! Zde řetěz musíme přetrhnout a další začít odvíjet od zatáčky v Kobylisích.

Až do dnešního dne se traduje, že další parašutista, Josef Valčík ze skupiny Silver A, shozený jen o několik minut později ze stejného wellingtonu jako skupina Anthropoid, měl z místa nad kritickou zatáčkou v Holešovičkách dávat Gabčíkovi a Kubišovi znamení zrcátkem. Jaroslav Čvančara v meteorologické stanici v Klementinu zjistil, že nemohl – v čase atentátu 10.31 hod. nesvítilo slunce. Od rána bylo zamračeno, což je patrné i na prvních fotografiích pořízených na místě atentátu. Nikde není vidět stín. Zato na fotografiích pořízených později už stíny jsou, slunce prorazilo mraky. I když pro to není přímý důkaz, na místě atentátu již nikdo jiný z parašutistů ani příslušníků domácího odboje nebyl, ani npor. Adolf Opálka, který podle některých publicistů měl "hlídat" před dodnes stojící "transformátorovnou" pod krajními budovami nemocnice "Bulovky". I další tradující se informace, že před Heydrichovým autem jela Rela Fafková, která pokrývkou hlavy měla dát znamení, zda-li Heydrich jede s doprovodem či bez něho, není pravdivá. Legendou je i úporně přetrvávající zkazka, že atentát z kopce porostlého křovím a stromy v tomto prostoru (dodnes v původním stavu) natáčel člen odboje plk. Plas. Gestapo by si nemohlo přát lepší důkaz o provedení atentátu a jeho aktérech než takovýto 8 mm film, kdyby takový film padl do jeho rukou.

A co ten nešťastný stengun MK.II. č.PF 209, který Gabčíkovi nevystřelil? V roce 2007 jsem na Neviditelném psu publikoval studii Proč Anthropoid nestřílel, která rozpoutala velkou diskusi mezi znalci zbraní - samopalů z II. světové války. To bylo mimo jiné i jejím cílem. Proč Gabčík desítkami kulek nerozstřílel Heydricha ze vzdálenosti jednoho metru a Heydrichova smrt byla nakonec jen výsledkem náhody v důsledku sepse z nečistot vniklých do rány? Nejdříve si řekněme, že Gabčík v žádném případě neskočil před Heydrichův mercedes, jak to ukazuje jinak velmi dobrý film režiséra Jiřího Sequense Atentát. Gabčík by zbytečně riskoval, proč by skákal, když měl Heydricha na kraji u chodníku? Ten skok byla jen režisérova "akční" licence. Ani Kubiš bombu neházel, jak to ukazuje film.

Výčitky desítek "zasvěcených" znalců a autorů "literatury" o atentátu, že hodil špatně, když se netrefil do auta, že vlastně po tvrdém výcviku selhal i on, nejsou na místě. Kubiš, jak po atentátu řekl Svatošovi ml., k mercedesu poté, co jeho řidič Klein na příkaz Heydricha zastavil (sic), přiběhl zezadu a bombu, nejlépe to vyjadřuje výraz "šoupnul" pod auto. Odpovídá to i "Panwitzově zprávě" (Heinz Panwitz, za války šéf oddělení pražského Gestapa, byl po 27. květnu 1942 jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetřování atentátu), přeložené a doplněné poznámkami Stanislava Bertona (Publishing, nakladatelství BVD, s.r.o., 2011), kde se na str.54 uvádí: "Oba atentátníci zaujali pozici bezprostředně na okraji ulice. Gabčík stál od přijíždějícího auta asi půl metru. Měl přes ruku přehozený nepromokavý plášť a pod ním ukrýval anglický stengun. Když bylo auto v jeho úrovni, zacílil automat na Heydricha. Byl od něho vzdálený nanejvýš metr. Zmáčkl několikrát spoušť, ale žádná rána nevyšla. V normálním případě by byl Heydrich zasažen 32 ranami. Gabčík zlostně zahodil stengun a dal se na útěk. Heydrichův řidič všechno pozoroval. V podobné situaci mají šoféři významných činitelů za povinnost přidat plyn a co nejrychleji odjet…. a nic by se nestalo! Heydrich ale stručně rozkázal: "Zastavit!" Vůz zastavoval, když jej zasáhla u zadního pravého blatníku bomba hozená druhým atentátníkem Kubišem. Kubiš byl skryt za elektrickým sloupem asi 5 metrů za Gabčíkem a zasáhl, když stengun selhal. Musel běžet za vozem a nesměl bombou, která měla vysoce citlivou rozbuškou příliš pohybovat, protože při vržení stačilo jedno otočení, aby vybuchla. Jeho možnosti při tak vysoce citlivé rozbušce byly tedy omezeny a při normální jízdě, nemluvě o tom, kdyby auto jelo rychleji, by atentát byl neproveditelný." Z toho lze vyrozumět, že Kubiš neměl bombu házet, ale spíše pokládat.

Nešlo tedy o granát, jak někteří autoři uvádějí, pěchotních granátů typu Mills měli Kubiš s Gabčíkem v kontejneru s výzbrojí shozeném s nimi několik a později je použili při své obraně v kostele v Resslově ulici. Takový granát se smrtelným účinkem v okruhu více než 5 metrů by ohrozil i je, a proto byl pro atentát nepoužitelný. V případě "bomby" se jednalo o specielní zbraň vyvinutou zbrojními odborníky ze SOE (Special Operations Executive), britské organizace cvičící a vyzbrojující agenty a záškodníky shazované do nacisty okupovaných zemí v Evropě. Jejím základem byl protitankový granát a bomba byla zkonstruována tak, aby měla optimální účinky v poměru bezpečnosti pro útočníky a nebezpečnosti pro napadené. Samotný neupravený protitankový granát nemůže ohrozit pancíř tanku, ale může přetrhnout jeho pás a tím tank znehybnit. Musí se tedy házet z krátké vzdálenosti. Kubišova specielní bomba jejímž základem byla plastická trhavina Nobel 808 používaná SOE, byla jím ještě upravena, když Kubiš vystříhal její plechový obal tak, že trhavinu drželo pouze několik pásků.

Druhou, rezervní, stejně tak upravenou a Kubišem na místo atentátu přinesenou, ale nepoužitou bombu, je možno si prohlédnout v Armádním muzeu na Žižkově. Kubiš měl ještě jeden důvod k tomu, aby bombu nehodil do otevřeného vozu, ale "šoupnul" ji pod auto. Atentátníci předpokládali, že v Heydrichově aktovce budou důležité dokumenty (Heydrich měl odpoledne odletět na dva dny do Berlína za Hitlerem) a chtěli se jí po zastřelení Heydricha zmocnit – bomba ve voze by ji zničila.

Tomu všemu odporuje poslední verze, se kterou právě nyní ve výročí atentátu přišli někteří historici, že atentát se odehrál obráceně. Nejdříve prý Kubiš hodil bombu a teprve potom měl Gabčík vystřelit. Bomba měla tedy auto zastavit a Gabčík pak střílet. Tak byli parašutisté v Anglii cvičeni a tak to cvičí i dnes vojáci našich specielních jednotek. Samozřejmě, že to má svoji logiku, Gabčík s Kubišem nemohli předpokládat, že Heydrich dá Kleinovi rozkaz k zastavení. Jenže Heydrichovo auto i bez Heydrichova příkazu k zastavení nepotřebovali bombou zastavovat. Mercedes v ostré zatáčce jel minimální rychlostí a střelba ze vzdálenosti jednoho metru by byla stoprocentně jistou. Podívejme se výše na text Panwitze: "Heydricha by při střelbě zasáhlo všech 32 ran." Jen při rychlé jízdě by byl s bombou atentát neproveditelný vzhledem k citlivosti rozbušky. Krátká vzdálenost, zpomalení mercedesu v zatáčce a rizikovost použití i upravené bomby ve stísněném prostoru – to vše mluví pro prioritní použití samopalu. A proti novému "objevu" o pořadí zbraní mluví především výpovědi svědků (většinou později popravených), kterým Kubiš s Gabčíkem o průběhu atentátu vyprávěli, např. již uvedený Svatoš ml. A pak existuje koruna důkazů – výpovědi samotného Heydricha a Kleina.

Ještě ve studii "Proč Anthropoid nestřílel" jsem se dopustil několika nepřesností v popisu použití stengunu, zkráceně "stenu", jak mě na to upozornili někteří diskutující odborníci. Byl jsem rozhodně menším "odborníkem", než jak jsem uváděn v knihách Karla Sýse "Akce Heydrich – příliš mnoho otazníků" (2008) a Miloslava Jenšíka "Anthropoid kontra Heydrich" (2011), kde jsem citován. I tak se mi ale podařilo vyvrátit některé hypotézy o selhání stenu. O té poslední jsem se dočetl nyní v pamětech Liny Heydrichové. Píše, že Gabčík v rozrušení zapomněl zbraň odjistit. Sten ale neměl "pojistku", jen "knoflík" nad spouští, kterým šlo nastavit režim střelby na jednotlivé výstřely nebo na dávky nebo do polohy "nula". Představa, že by Gabčík čekal na Heydricha s nepřipraveným (nenataženým) samopalem, je nesmyslná, stejně taková je představa, že zapomněl natáhnout závěr. Již ve zmíněném předchozím článku jsem odmítl všechny hypotézy, které nesouvisely s funkcí samopalu nebo jeho nepřipraveností ke střelbě. Gabčík by musel být necvičený diletant, kdyby neměl natažený závěr a režim střelby nastavený na dávky, jestliže měl střílet z jednoho metru.

Ale pak pan Čvančara zjistil, že existuje důkaz nad jiné, že Gabčík spoušť zmáčkl (a nerozmyslel si to v poslední chvíli, jak někteří tvrdí). Pod silnou lupou je na fotografii stenu, který Gabčík odhodil na chodník, vidět, že páčka závěru je v přední poloze. A tam může být jen tehdy, když závěr není natažen a protože sten střílí ze zadní polohy závěru, pak také, když po zmačknutí spouště závěr doběhne dopředu (když mezitím vezme náboj ze zásobníku). A jestliže jsme vyloučili Gabčíkův amatérismus, pak to znamená, že spoušť byla zmačknuta, závěr splnil svoji úlohu, ale selhal nebo se vzpříčil náboj. Do této hypotézy se ale vejde ještě jedna, o které dosud nikdo nepsal. Našel jsem ji v knize "Moderní pušky a samopaly", v překladu anglického originálu "Modern rifles & sub machine guns", Svojtka a Vašut, 1997, kde se uvádí: "…asi nejdéle přetrvávající slabinou válečných stenů byla poměrně nízká kvalita zásobníků, ačkoliv v podmínkách překotné výroby z nekvalitních materiálů to vůbec nepřekvapuje. Obzvlášť přídržky na ústí byly velmi náchylné k poškození, které překáželo v podávání nábojů a vedlo k závadám." Gabčík ale zbraň pečlivě překontroloval a existuje samotné svědectví Kubiše, že večer před atentátem Gabčík kontroloval každý náboj vkládaný do zásobníku. Takže poškozeného zásobníku by si jistě všimnul. Zůstává tedy u vzpříčeného nebo vadného náboje, jak jsem psal již dříve, což nešlo zjistit předem.

Konečně, proč Gabčík s Kubišem po selhání stenu nevytáhli na ještě živého Heydricha pistole, se ptají mnozí? Na to je jednoduchá odpověď. Náhradní varianta byla bomba. To Gabčík věděl a stejně tak, že má minimum času, aby účinkům bomby unikl sám. Proto po odhození stenu vystartoval nahoru po Kirchmayerově třídě a ještě méně času měl na únik Kubiš, který bombu položil. Položil, vsunul, šoupnul – ale nehodil! Nakonec účinkům bomby neunikl ani on. Zraněné oko tlakem nebo střepinou bomby mu ošetřila MUDr. Milada Frantová; jen kvůli tomuto zranění bylo popraveno s lékařkou asi 20 lidí (spolu s dalšími), mezi nimi celá rodina Novákova, u které po rychlé cestě na kole dolů do Libně našel Kubiš první pomoc, včetně 14leté Jindřišky Novákové.