„Našimi médii už dvanáct let obchází strašidlo, strašidlo „vyváženosti“. Džin z láhve byl původně s nejlepšími úmysly vypuštěn snad v Americe, snad ve staré dobré Anglii, u nás však, na rozdíl od BBC, nadělal strašlivou paseku. Stalo se z něj zaklínadlo přelomu tisíciletí s dalekosáhlými důsledky pro svobodu médií: ve jménu „vyváženosti“ ruší straničtí bossové celé pořady, kádrují a vyhazují redaktory, moderátory i ředitele médií. A tak má česká formule anglosaské „politické korektnosti“ paradoxně za následek jednak návrat autocenzury a jednak tristní fakt, že si veřejnoprávní televize (o komerčních nemluvě) za dvanáct let nedokázala vypěstovat jedinou komentátorskou osobnost (ale ani komentátorskou neosobnost, prostě: komentátora). Vyvážený komentář je nesmysl. Proto u nás raději není žádný.“ 1)

S tímto postřehem naší přední komentátorské osobnosti jsem se na rozdíl od mnoha jejích postřehů jiných dokázal ihned po přečtení ztotožnit. Nicméně, pokud tato situace v mé zemi panuje již drahně let, je třeba předpokládat, že je po ní poptávka, že tedy je třeba onu trhem idejí vyžadovanou „vyváženost“ produkovat a dodávat. To dnes ovšem lépe či hůře činí počet dodavatelů idejí velký velice velmi. Jak v takové konkurenci nalézti onu pověstnou dosud nezaplněnou niku? Přiznávám, že nakonec jsem se nechal inspirovat největším Největším Čechem. Ano, nikoliv Lucemburk Karel, ale Čech Jára prostřednictvím svého absolutního rýmu mne přivedl k onomu kýženému řešení. Absolutní vyváženost! Vždyť jak se dnes v praxi sdělovacích prostředků oné požadované „vyváženosti“ dosahuje? Jak se realizuje, ať už jde o jakýkoliv problém či ještě raději pseudoproblém? Pokud je to jen trochu možné, poskytne se přibližně stejný prostor oběma „znesvářeným stranám“, aby mohly rovnocenně předkládat své argumenty v dialogu, kde si jsou co do svých práv zcela rovné. Bez ohledu na to, zda se jedná například o vraha a o pozůstalého jeho oběti. Moderátor takového dialogu „…vyzývá obě strany jako dva rovnocenné týmy chirurgů , aby něco udělaly pro nemocného pacienta. Vychází se z nebezpečně naivní teze, že oběma stranám jde pouze o pátrání po pravdě: jakmile k nějaké „objektivní“ pravdě dospějí, pacient bude jistojistě zachráněn.“2) Pokud ovšem budeme vycházet z předpokladu, že právě takový přístup k „vyváženosti“ je ten poptávaný, narazíme na jiný problém. Prosté poskytnutí stejného časového prostoru a stejné formální důvěryhodnosti oběma stranám diskuse přece ještě nemůže postačovat k tomu, aby si byli rovni, tedy aby diskuse byla „vyvážená“. Vždyť je pravděpodobné, že budou obdařeni nestejnou inteligencí, vzděláním, rétorickými schopnostmi, fotogeničností, popularitou či barvou kravaty. Jejich dialog tak vždy bude „nevyvážený“! Existuje tedy řešení, které by se více přiblížilo ideálu „vyváženosti“? Ano, existuje! Ono žádoucí řešení spočívá v tom, že dva protichůdné názory bude hájit jeden a tentýž člověk. Krom toho, že takové řešení eliminuje výše uvedené nedostatky, má i tu výhodu, že odstraňuje častou překážku efektivního dialogu, jímž je nesprávné pochopení toho, co měl oponent vlastně na mysli, když řekl či napsal to či ono. Pokud jsou obě strany dialogu totožné, rozumí si oponenti dokonale.

V rámci takové absolutní vyváženosti bych se rád v následujícím textu rozpoltil a hájil dva odlišné pohledy na důvody, které způsobily stav světa, ve kterém žijeme a který pokládáme za přirozený, normální a zákonitý. Tedy na stav světa, ve kterém vedle sebe žijí národy a státy bohaté (mezi které, ač na to často a rádi zapomínáme patříme) a, v mnohem větší míře než je jim a dokonce i mnohým z nás milé, národy a státy tak nesnesitelně chudé. Nehodlám se zatím zaobírat otázkou, zda stav národa či státu který označujeme jako „bohatství“ je stavem jedině správným a žádoucím. Budu též vycházet z premisy, že státy a národy které jsou bohaté tohoto stavu dosáhly díky tomu, že ať už dříve či později dospěly do stadia společenského vývoje, jemuž říkáme rozvinutý moderní kapitalismus. Pominu proto názory, které zpochybňují, že to co nejdříve Evropa a pak další části světa učinily, bylo pozitivní. Tedy tvrzení, že „… se musíme pustit do pozorného vyúčtování všeho, co bylo vykonáno kapitalistickou civilizací během jejího trvání a zvážit, převažují-li vskutku klady nad zápory…. Mé vlastní vyúčtování skončilo zcela záporně a proto nepovažuji kapitalistický systém za důkaz lidského pokroku. Považuji je spíše za následek zhroucení historických bariér, bránících etablování partikulární verze vykořisťujícího systému. Skutečnost, že se Čína, Indie, arabský svět a další regiony nevyvíjely směrem ke kapitalismu, je důkazem toho, že byly lépe imunisovány proti tomuto jedu – a to je šlechtí. Učinit z této zásluhy něco, za co by se měly omlouvat, je pro mne kvintesenciální forma eurocentrismu…. Žádný jiný historický systém se nepostaral o tak důkladný rozkol mezi vědou a filosofií/humanitními obory, nebo – jak by se toto, myslím, dalo lépe charakterizovat – o oddělení hledání Pravdy od hledání Dobra a Krásy.“3)

Já se v této otázce spolehnu na mínění obyvatel výše zmiňovaných regionů, kteří, kdykoliv mají sebemenší možnost se projevit, hlasují nohama a tedy vydávají se pokud možno i se svými rodinnými příslušníky hledat do našich kapitalistických krajin možná ne Dobro a Krásu, pravděpodobně ani Pravdu, ale nějaká malá dobra zcela jistě.

Co mne však zajímá, to je otázka jak se přihodilo, že oněmi bohatými kapitalistickými krajinami jsou právě ty naše. Tedy primárně krajiny evropské, posléze atlantické a v posledku i další, které atlantický model úspěšně převzaly.

„Každý, kdo zkoumal svět, dejme tomu před tisícem let, by byl nikdy nepředpovídal nic velkého pro tento výběžek na západním konci eurasijské pevninské masy, jemuž říkáme světadíl Evropa….V desátém století se právě vzpamatovávala z dlouhého utrpení v podobě nájezdů, drancování a plenění nepřátel vpadajících sem ze všech stran.“4) „V roce 1500, zvoleném mnoha historiky za předěl mezi moderní a předmoderní dobou, nemělo obyvatelstvo Evropy ani tušení o tom, že jejich kontinent byl předurčen k tomu, aby ovládl podstatný zbytek světa….Tehdejší Evropa nebyla ani nejúrodnější, ani nejlidnatější oblastí světa, a tak Indie a Čína mohly být v každém ohledu pyšné…..Většina západního světa se ještě nevzpamatovala z šoku z pádu Konstantinopole v roce 1453, a tato událost byla o to závažnější, že naznačovala, že se osmanští Turci ve svém postupu nezastaví.“5) „Rovněž nelze tvrdit, že by Evropa měla výrazný náskok na poli kultury, matematiky, techniky nebo mořeplavectví a dalších dovedností, porovnáme-li ji s velkými civilizacemi asijskými.“6)

Co tedy bylo příčinou toho, že přibližně v této době byl nastartován proces ekonomického a technického vývoje, globální expanze a imperiálního ovládání, který vedl k tomu, že se země, které byly součástí Evropy, nebo si její model osvojily, se staly a dodnes jsou nejúspěšnějšími a nejbohatšími v porovnání se zbytkem světa?

(pokračování příště)