13.8.2022 | Svátek má Alena


HISTORIE: Proč Heydrich nestřílel?

10.2.2007

Předchozí úvaha Proč Anthropoid nestřílel může být návodem k pochopení , proč 27.5.1942 Gabčíkův stengun namířený na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nevystřelil. Díky ohlasu čtenářů se podařilo zjistit, jak stengun fungoval, jaké míval poruchy a jak na ně mohl Gabčík reagovat. Ti, kdo zažili vojnu v 50. letech , stříleli z čs. samopalu vz. 24/26 obdobné konstrukce. Z dostupných informací se zdá, že první náboj v zásobníku byl vadný, nebo že se vzpříčil při posunu do nábojové komory a ani manipulace se závěrem, pokud k ní došlo, závadu neodstranila.

Legend kolem atentátu je však více. Jedna z nich (ocitla se i v naší předchozí úvaze) tvrdí, že na prchajícího Gabčíka stačil i při svém zranění střílet Heydrich a šofér Klein pronásledující Gabčíka ulicí Kolínskou (dnes Gabčíkova) až do ulice Na Zápalčí (dnes Pomezní). Autoři popisující atentát vycházeli z šetření německé kriminální policie, výpovědí svědků a také ze své fantasie.

Existuje však svědectví z „pravé ruky“. Česko-australský badatel Stanislav Berton se spojil s v BRD žijícím Heinzem Pannwitzem, hauptsturmführerem SS a bývalým komisařem Gestapa, který atentát na Heydricha vyšetřoval. Podle jeho svědectví střílel jen utíkající Gabčík. Klein, otřesený výbuchem, po vytažení pistole namísto zmačknutí pojistky stiskl omylem tlačítko uvolňující zásobník, takže natažením závěru se do nábojové komory náboj nedostal. V běhu nebyl schopen tuto závadu odstranit, až zůstal ležet před krámkem řezníka Braunera se zásahem z Gabčíkovy pistole v noze.Ještě větší smůlu měl Heydrich. Ten vytáhl pistoli z postranní kapsy v autě, ale ta neměla zasunutý zásobník. Proto nevystřelil na Kubiše, na kterého zprvu namířil, a poté ani na Gabčíka. O této nepřipravenosti na druhé straně není třeba pochybovat, Pannwitz jistě vyslechl jak Kleina, tak i Heydricha. Co ale dělat se svědectvími těch cestujících, kteří tvrdí, že viděli střílet Heydricha i Kleina.? Bude to asi tak, že několik Kubišových výstřelů do vzduchu, kterými si uvolňoval cestu, a výstřely z pistole Gabčíkovy se jim spojily se skutečností, že viděli pistole v rukou Heydricha a Kleina.

Je to takřka neuvěřitelné. V době, kdy do Protektorátu seskakovaly ozbrojené paraskupiny z Anglie a důvodem pro výměnu Neuratha Heydrichem bylo, aby nový protektor rozdrtil domácí odboj – tak nenáviděný kat českého národa jede otevřeným kabrioletem po Praze bez doprovodu a prakticky neozbrojen. Bez samopalu u nohou, bez samopalu svého řidiče a jen s malými pistolkami pro kriminální úředníky Walther PPK ( Pistole Polizei Kriminal), navíc nepřipravenými k pohotové střelbě. Jakoby osud chtěl šance obou stran vyrovnat. Přezíravost Heydricha dokumentují i oficiální fotografie pořízené během jeho působení v Praze – téměř na všech je bez osobní zbraně. Pečlivá příprava atentátu se tedy změnila na ruletu hrající o štěstí. To se nakonec otočilo ke skupině Anthropoid. Záhad kolem atentátu na Heydricha je celá řada. S přibývajícím časem budou stopy spíše mizet a možná i zájem zabývat se stále se vzdalující kapitolou našich dějin. I když – heydrichiáda zasáhla tak mimořádným způsobem do psychologie národa, že její hrůzy nezmizí po řadu generací, pokud vůbec kdy.

Těmi nejdiskutovanějšími záhadami jsou: co bylo vlastní příčinou jeho smrti a zda mu k ní nepomohl „posel“ z Berlína, kdo všechno byl v době atentátu na křižovatce v Kobylisích (Opálka, Valčík, Schwarz), kde spali Gabčík s Kubišem poslední noc před atentátem, kam zmizely lebky parašutistů a preparované hlavy Gabčíka a Kubiše atd. To vše se už asi nedozvíme, nejen pro uplynutí času, ale především proto, že příliš mnoho informovaných lidí bylo popraveno.

Snad nejméně známou záhadou je tajná skrýš v Gabčíkově botě. V archivu Gestapa zůstaly osobní věci parašutistů, např. oblečení, boty, pistole, aktovky apod. Tyto věci bylo možno zhlédnout na velké výstavě o atentátu na Heydricha před dvěma lety v památníku na Žižkově. Muzeum SNP v Banské Bystrici vlastní několik z těchto věcí, z nichž pistole byla před lety ještě za totality ukradena. V zadní části podrážky se našel pečlivě vydlabaný otvor, ve kterém byla dutá niklová pětikoruna tehdejšího Slovenského štátu. Po odsunutí horní části mince se objevilo 15 ústřižků mikrofilmu. Co na nich bylo? Záběry cesty se stromy a stavení v pozadí. Byla to součást plánu atentátu, vytipované místo, na kterém měl být proveden? Cesta od horního zámku v Panenských Břežanech (Jungfern-Breschan) na křižovatku se silnicí od Veltrus do Prahy, či její pokračování na Klíčany (Klitschan), Zdiby (Zdib), Dolní Chabry (Untern Habern) anebo již tehdejší Kirchmayerova třída dolů z Kobylis k Bulovce?

Proč tyto mikrofilmy nosil Gabčík u sebe, proč je nechal v botě po atentátu? K čemu měly sloužit, když atentát byl proveden? Zapomněl na ně? V každém případě jde o zajímavé svědectví, do jakých detailů byl atentát připravován. Mají tyto ústřižky mikrofilmu nějakou spojitost s 8mm filmem, který měl příslušník odboje plk. Plass kryt zelení z kopce nad transformátorovnou? Existují svědci, kteří film viděli. Končil prý v okamžiku, kdy Gabčík prchal z místa činu a z auta za ním vybíhal Heydrich. Svoji roli statistů si zahráli i cestující z tramvaje č. 3. Svědectví některých zachytil Miroslav Ivanov ve své knize „Atentát na Reinharda Heydricha“. Po výbuchu bomby musel být na křižovatce pěkný zmatek. Proto se mezi lidi z tramvaje mohli klidně zamíchat i parašutisté Opálka, Valčík nebo i Schwarz, kteří, nebo některý z nich, tam měli být také. Valčík se zrcátkem dával znamení, Opálka atentát měl zpravodajsky zajišťovat a Schwarz? Ten měl právě zpomalit Heydrichův Mercedes vběhnutím do silnice. O jejich přítomnosti na místě vypovědělo několik svědků – pamětníků. Pak se zdá ještě záhadnější, proč nezasáhli do střetnutí mezi Heydrichem, jeho řidičem Kleinem a Gabčíkem?

Přihodily se však i věci, které bychom nečekali a které i dnes jsou podivné svoji náhodou, postojem Němců nebo i chováním těch, které jsme si zvykli znát úplně jinak.

Jednou z takových událostí je smrt sedmiletého Heydrichova syna Klause. Heydrich měl se svojí manželkou Linou pět dětí. Syny Klause, Heidera a dcery Silke a Marte, z nichž poslední se narodila po jeho smrti. Jen mimochodem, ze Silke vyrostla velmi pohledná dívka, jak ukazují všechny její fotografie. Právě tragicky zemřelý Klaus byl se sestrou Marte vyobrazen na protektorátních papírových penězích, myslím, že se jednalo o desetikorunu a dvacetikorunu.

Co se stalo s Klausem? V neděli 24.10.1943 se oba Heydrichovi synové projížděli na kolech zámeckým parkem. Po Heydrichově smrti bydlely děti spolu s matkou dále v dolním zámku v Panenských Břežanech. V tom horním měl své letní sídlo další vrah českých lidí - K.H. Frank. Brána „Heydrichova“ zámku byla otevřená, protože se čekal příjezd návštěvy. Zatímco Heider šel domů, Klaus v ježdění pokračuje a náhle vyjíždí z brány přímo na silnici vedoucí kolem zámku. Právě v tu chvíli kolem projíždí nákladní auto, kterým se fotbalisté SK Čechie Panenské Břežany vrací z fotbalového utkání v Úžici. Řidič náklaďáku Karel Kašpar, jinak předseda fotbalového klubu Čechie, již nestačí zabrzdit. Klaus zůstává těžce zraněn ležet pod autem. Ani rychlá lékařská pomoc; prvním lékařem je člen židovského vězeňského komanda zaměstnaného v zámku, ani další lékaři mu život již nezachrání a Klaus zanedlouho umírá.

Karel Kašpar v panice uprchne do lesa, neboť se obává, že Panenské Břežany kvůli tomu postihne osud Lidic. Nakonec ale kupodivu německá kriminální policie s českými četníky konstatují, že vinu na nehodě nese jedině – Klaus! Po 8 týdnech vazby je Karel Kašpar propuštěn a dostane jen pokutu za nepovolenou nedělní jízdu. Jenom? Jeho kauza má pokračování. Několik dní před koncem války jej z domova od manželky odvede několik mužů hovořících německy a nikdy nikdo jej již nespatří. Pozdní pomsta Liny Heydrichové? Proč, mohla se přece pomstít dříve? Nebo dříve si hrála na spravedlnost? Nevíme a už se asi nedozvíme. Jen jeho svatební fotografii s manželkou můžeme vidět v obrazové knize „Heydrich“ Jaroslava Čvančary.

Nikoli záhada, ale náhoda potkala paní Marii Navarrovou, která se v okamžiku výbuchu Kubišovy bomby chystala nastoupit do tramvaje. Poznala Heydricha , poskytla mu dokonce první pomoc a zastavila dodávku, která Heydricha dovezla na Bulovku. Rychle se pak vzdálila z místa atentátu. Přihlásila se až po naléhavé výzvě německých bezpečnostních orgánů a finanční odměnu odmítla s tím, aby byla věnována na německý Červený kříž. V

r. 1948 zato bude odsouzena k dlouholetému trestu odnětí svobody. Byla to náhoda, že se na osudné křižovatce ocitla v hodinu a minutu atentátu, ale ještě větší byla možná ta, že její manžel byl vězeňským lékařem v pankrácké věznici a na šibenici ohledával tělo

K.H. Franka, aby konstatoval jeho smrt. Nebyla ale sama, kdo pomáhala Heydrichovi. Cestující z tramvaje č.3 se pokoušeli zastavit atentátníky, výkřiky „chyťte je“ bylo slyšet z různých míst. Kubiš nemohl proskočit mezi motorovým vozem tramvaje a jejím vlečným vozem, protože mu v tom zabránil protektorátní český policista. Jedna paní hodila Kubišovi pod kolo baňku s mlékem. Cestující se chtěli před panem říšským protektorem vyznamenat. Jak asi bylo Gabčíkovi a Kubišovi, když je naháněli ti, pro které se obětovali? A to ještě nevěděli, že po vypsání peněžité odměny na dopadení atentátníků dostane Gestapo během 14 dnů od českých občanů 309 otevřených i anonymních udání. A po vyhlášení amnestie se počet udání během dvou dnů zvýší na 2000.

Se záhadami je spojeno i několik žen, které se nacházely v okolí Heydricha. Jeho žena Marguerite (Lina) Heydrichová byla již před jeho smrtí považována za prototyp pravé nordické ženy. Hranatá, nijak pohledná německá Árijka měla rodit děti pro budoucí Velké Německo. Heydrich měl ale podle ne bezpečně doložených pověstí i jinou ženu. Daleko pohlednější, mladší, se kterou je Heydrich zachycen na několika oficielních snímcích. Byla to vůdkyně Svazu německých dívek (BDM) a jak uvádí Jaroslav Čvančara v již zmíněné publikaci „Heydrich“, tento vztah nezůstal bez následků. Zda se to jeho manželka dozvěděla, je další neznámou.

Mimořádně hezkou a podle svědectví i milou byla druhá žena K.H. Franka, MUDr. Carola Franková. Její atraktivitu dosvědčují i zachované fotografie a na rozdíl od Liny Heydrichové nebyla nacistkou a chovala se k Čechům přirozeně. Navíc byla lékařkou - specialistkou, ale na rozdíl od „státní vdovy“ Liny skončila mnohem hůř. Zatímco Lina Heydrichová včas odjela z Panenských Břežan i s rakví syna Klause a vozy naloženými proviantem na ostrov Fehrman v severním Německu a v BRD dokonce dostala generálskou penzi, MUDr. Franková vstupovala v r.1945 do výslechových místností se sepjatými rukama s prosbou: „…bitte nicht schlagen“ (prosím, nemlátit). Její stopa se ztrácí v sovětském zajetí. Nebyla jediná, která se domnívala, že se nemá čeho obávat. Ti, co důvod měli, odešli většinou ještě včas. Generálská vdova Lina o sobě občas nechávala vědět. Spokojená majitelka pensionu jednou v západoněmecké televizi prohlašovala, že své nejkrásnější dny prožila v Panenských Břežanech a že kdyby mohla, šla by i pěšky zpátky. Samozřejmě, vždyť o zahradu se jí staralo židovské komando poháněné jejím jezdeckým bičíkem.

Krásné ženy byly i na druhé straně. Nejznámější je osud Hany Krupkové, manželky Václava Krupky. Oba byli spolupracovníky paraskupiny „SILVER A“ (nadporučík Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík, svobodník Jiří Potůček). Všichni členové skupiny zahynuli. Josef Valčík padl se svými kamarády v kryptě kostela sv. Karla Boromejského (Cyrila a Metoděje), Alfréd Bartoš se zastřelil při honičce v pardubických ulicích a radistu Jiřího Potůčka zastřelil v lese u Rosic český protektorátní četník. Desítky dalších spolupracovníků byli zastřeleni na Zámečku v Pardubicích a s činností tohoto výsadku byla spojena i tragédie Ležáků.

Jen Hana Krupková se svým manželem přežila. Zachránila ji její krása. Stala se milenkou gestapáka Wilhelma Schultzeho, líbila se i K.H. Frankovi. S kým vším co měla, již nikdo nezmapuje. Zachránila si život a ten kdo nebyl v její situaci, ji těžko může obviňovat. Dostala se tím ale do soukolí, které se točilo ještě v padesátých letech, kdy byla pro změnu donucena ke spolupráci s StB. Jak skončila? Odešla prý do BRD. I jiní dožili bez problémů.

Podle J. Čvančary rada civilního soudu v Praze oberscharführer Mitrega navrhl, aby nejúrodnější krajina v Čechách kolem zámku Panenské Břežany byla i se zámkem věnována Heydrichově manželce a dětem. Krajina měla nabýt německého rázu a osídlena německými brannými sedláky. Tento horlivý úředník se po válce stane vyšetřujícím soudcem ve Stuttgartu a pečlivě vypíše všechna příkoří a škody, které mu byly způsobeny za odsunu.

Nejen Heinz Pannwitz se dožil klidného důchodu, ale i jeden z nejbrutálnějších vyšetřovatelů Gestapa, obersturmbanführer Wilhelm Leimer. Ten ovšem pro změnu v Moskvě jako plukovník KGB, jak popisuje Josef Frolík ve své knize „Špion vypovídá“.

Událostí spojených s atentátem na Heydricha se dotýká i jeden zvláštní příběh. Gabčíkovým partnerem v Anthropoidu měl být původně jeho kolega, rotmistr Karel Svoboda. Ten se však při výcviku zranil a nahradil jej Jan Kubiš. Svoboda byl vysazen do protektorátu jako člen skupiny WOLFRAM až v září 1944. Krátce po seskoku byl zatčen Gestapem, surově mučen, takže mu nelze vyčítat, že prozradil úkryt své radiostanice. Poté byl převezen do koncentračního tábora Flossenburg, který v dubnu 1945 opustil v pochodu smrti, aby byl po třech dnech osvobozen americkou armádou...Po válce pracoval jako úředník ministerstva zahraničí. Tam mu v červnu 1948 zatelefonoval jeho bývalý kolega z Anglie kpt. Václav Knotek. Byl zařazen do paraskupiny CHROMIUM, kterou se koncem dubna a počátkem května 1945 při dvou pokusech již nepodařilo do vlasti vysadit. Nevrátil se proto padákem, ale s ostatními vojáky až po osvobození. Po únoru 1948 uprchl na Západ, ale ještě téhož roku se vrátil jako agent. Začal vyhledávat spolupracovníky a bývalé kamarády, aby je zapojil do nového odboje. I když se nepředstavil, Karel Svoboda svého bývalého nadřízeného poznal po hlase. Vytušil, že jde o konspiraci a že se Knotek vrátil. Slíbil, že ještě téhož dne navečer se s volajícím sejde. Oba spolubojovníci se skutečně u Prašné brány sešli. Ale již pod kontrolou StB, kterou Svoboda o schůzce informoval. Jejich procházka skončila na lavičce na nábřeží u Právnické fakulty, kde skončil zakrátko i život Václava Knotka, který po zatčení státní bezpečností rozkousl ampuli s cyankáli. Ale ani nová kariéra udavače netrvala dlouho. Jako zápaďák byl Svoboda z ministerstva vyhozen a do své smrti v r. 1982 žil pod kontrolou StB.

Právě na tomto příběhu je zřejmé, jak blízko k sobě měla někdy statečnost a zrada. A také odvaha, která někdy byla, jindy zase chyběla. Ale kdo může soudit.? My jsme ve stínu šibenice nežili!