24.10.2019 | Svátek má Nina


HISTORIE: Proč Anthropoid nestřílel?

20.1.2007

Právě vydaná kniha Lubomíra Kubíka „Proč Gabčík nestřílel?“ (nakladatelství Prostor), po literatuře faktu první román o atentátu na Reinharda Heydricha přichází s novou teorií, proč 27.5.1942 v zatáčce Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách marně mačkal Josef Gabčík spoušť svého stengunu. Řekněme hned, že je to teorie nejméně pravděpodobná ze všech..

Skupina Anthropoid (rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš) byla vysazena v Protektorátu z anglického letadla Halifax v noci z 29. 12. na 30. 12. 1941 s úkolem provést atentát na zastupujícího říšského protektora a muže č. 3 v nacistické hierarchii - SS obergruppenführera Reinharda Heydricha. Heydrich útoku statečných parašutistů nakonec podlehl, ale proč Sten.MK.II č.PF 209 selhal, je jednou z dosud nevyřešených záhad kolem atentátu na Heydricha, atentátu, který se se svými následky tak tragicky zapsal do českých dějin. Do světových dějin atentátů vešel tím, že šlo o atentát sice dobře připravený, ale bez záložní varianty pro případ „vis maior“ a jako atentát, v němž nakonec štěstí přebilo smůlu. Celá akce se sice povedla, Jan Kubiš připravený v záloze hodil bombu, ale přes dlouhou a pečlivou přípravu to vyšlo jen tak tak. Heydrich nebyl zabit na místě atentátu, zemřel až po několika dnech v nemocnici na Bulovce a jeho smrt, po zpočátku úspěšné operaci a léčení, je další záhadou atentátu. Zraněný protektor na křižovatce v Kobylisích byl dokonce ještě schopen útočníky pronásledovat a střílet po nich. O tom bylo mnoho napsáno, ale pokud vím, dosud se nikdo specielně nezabýval tím, proč selhala Gabčíkova zbraň. Toto selhání totiž přivodilo smrt řadě dalších lidí, kteří by jinak nezemřeli, kdyby nepomáhali zraněnému Janu Kubišovi s jeho ošetřením, když byl při výbuchu bomby zraněn v obličeji. Byla to především celá rodina Novákova včetně 14leté Jindřišky, u které Jan Kubiš našel první pomoc po atentátu, lékař dr. Lyčka, který jej potom ošetřil, a další, včetně jejich příbuzných. Popravených pomocníků a členů jejich rodin bylo přes 250 a ti, kteří pomohli zraněnému Kubišovi v přímé souvislosti se selháním Gabčíkova samopalu a následným výbuchem bomby, tak zemřeli navíc.

Proč tedy připravený a Gabčíkem večer před atentátem vyčištěný a promazaný stengun selhal? Co se stalo? Nebylo-li by štěstí, které atentátníky doprovázelo a které doprovodilo téměř vyléčeného Heydricha z nemocnice do hrobu, tak se vlastně atentát nepovedl a Gabčík s Kubišem by selhali.

Než se pustíme do řešení této otázky, řekněme, že ve všech knihách, které o atentátu byly napsány, líčili jejich autoři jeho průběh trochu jinak (je to pochopitelné – nebyli tam a měli nárok na literární fikci), horší je, že Gabčíkovu manipulaci se zbraní popisovali jako laici, vyhneme-li se výrazu diletanti. Ostatně každý znalec zbraní při popisu zbraní v literatuře, bohužel někdy i v literatuře faktu, trpí. Hrdina vezme ze zásuvky pistoli, schová ji do kapsy, aby o stránku dále již na útočníka vytáhl revolver. A to nemluvíme o záměně revolverových ráží za pistolové a běžně používaným termínem „automatická pistole“ se autoři dokonce pasují na znalce, zapomínajíce na to, že každá pistole je poloautomatická, neboť nestřílí (s výjimkou specielního modelu nebo úpravy) dávkou.

Jaroslav Andrejs ve své knize „Smrt boha smrti“, napsané hned po válce, píše na str. 192 terminologicky rozporně, že Gabčík vytáhl automatickou pistoli, ale na následující straně již píše o stengunu. To, co uvádí na vysvětlenou pod hvězdičkou dole, je však autora nedůstojné jako muže – vojáka, protože kdo měl aspoň jednou v ruce pistoli, pušku nebo samopal, nemůže napsat: „Stengun nebyl stoprocentně spolehlivou zbraní.. Při zasunutí zásobníku měla první kulka automaticky vklouznout do komory. (sic !) Podle vyprávění přislušníků československé západní brigády se však někdy stávalo, že kulka se zasekla a zbraň pak nefungovala. Proto také ti, kteří se dostali k ukořistěným německým schmeisserům, si je raději prohodili za stengun.“ Kdo někdy vystřelil z poloautomatické nebo automatické zbraně, musí vědět, že žádný náboj (ne kulka) nemůže bez natažení závěru sám o sobě vklouznout do komory. Po nasazení zásobníku zůstává náboj v něm a nikam neklouže, protože jej zadržují přídržky na vyústění zásobníku. Teprve pohyb závěru vpřed jej vytlačí ze zásobníku do hlavně.

Dokonce i autor nejlepší knihy o atentátu, autor mimořádně informovaný – Miroslav Ivanov - píše ve své knize „Atentát na Reinharda Heydricha“ následující: „…Gabčík si přehodí baloňák přes ruku a opatrně pod kabátem skládá automat, jehož části měl do té doby v aktovce, Zná ty pohyby poslepu, mohl by zavřít oči a ví, kdy má který závit utáhnout, pak nabít, zajisti…Tráva mu překáží, plete se mezi prsty…“

Tyto věty mohl opravdu napsat jenom laik. Stengun Gabčík určitě skládal pod baloňákem, ale proč „ten který závit“. Copak jich bylo více? Stačilo nasadit hlaveň na závěr a utáhnout na doraz. Stengun byl totiž za války jediný samopal, který bylo možno rozložit na čtyři části. Závěr, hlaveň, zásobník a opěrka a znovu jednoduše sestavit, vše bez nářadí. Tedy ideální zbraň pro sabotážní akce. Mohl používat i ukořistěnou německou munici ráže 9 mm, a proto byl ve velkém množství shazován do týlu německé armády, zejména pro potřebu všech francouzských odbojových organizací. Navíc z něj bylo možno střílet i bez opěrky, jak to dokumentuje snímek Gabčíkova odhozeného stengunu ležícího na chodníku. „Pak nabít a zajistit“. Nabít přece znamenalo jen zasunout plný zásobník. A zajistit? Stengun neměl pojistku a i kdyby měl, tak atentátník, který čeká na auto, které se může objevit každým okamžikem, na ně bude sotva čekat se zajištěnou zbraní. A ta tráva? Jestliže Gabčík vyndal hlaveň a závěr z aktovky, tak již na obou částech stengunu sotva mohla být tráva a pokud něco z ní zůstalo, tak stačil pohyb ruky, aby byla dole. Odkud se ale informace o trávě vzala? V německém policejním věstníku popisujícím podrobně rozsáhlé pátrání po pachatelích atentátu, se o ní nepíše. Musela by zůstat v aktovce. Nikde jsem nenašel svědectví, že k ukrytí stengunu byla skutečně tráva použita. Ale ani německá vyšetřovací dokumentace není přesná, v souvislosti s aktovkami totiž nesprávně uvádí, že v jedné zůstaly dvě ostré bomby, což nemůže být pravda, když jedna z nich hozená Kubišem vybuchla a podle všech svědectví měl mít na místě atentátu jen dvě.

Podle seznamu výzbroje, kterou měla skupina Anthropoid v téměř 60kilovém vaku shozeném spolu s nimi, se ve vaku nacházelo 6 ks bomb plněných plastickou trhavinou, 4 ruční granáty, 32 liber plastické trhaviny, jeden vrhač bomb Tree Spigot s jedním nábojem a komponenty k provádění výbuchů (rozbušky, nárazové zapalovače, časové a elektrické rozněcovače) a pod. K atentátu tedy Kubiš použil ony dvě bomby, nikoliv granáty Mills vz. 36 M MK.I, jejichž střepiny by mohly ohrozit nejen atentátníky, ale všechny nezúčastněné osoby v blízkém okolí. Bomba s plastickou trhavinou, navíc Kubišem zbavená svého kovového či umělohmotného obalu, byla v poměru bezpečnosti pro atentátníky a nebezpečnosti pro napadené nejlepší záložní zbraní po stengunu. I zde ale došlo k selhání – Kubišovi se ji nepodařilo vhodit do auta a její výbuch mimo auta vedle zadního kola Heydricha nezabil a Kubiše zranil. Tak jako o stengunu se proto píše v různých publikacích chybně i o bombách. Nejčastěji se uvádí, že Heydricha zranily střepiny bomby.

To je ovšem nesmysl, Kubiš plastickou trhavinu obalil lepicí či izolační páskou, podle snímku druhé nevybuchlé bomby z vynikající knihy Jaroslava Čvančary „Heydrich“, pravděpodobně leukoplastí. Na místo atentátu vzal tedy Kubiš dvě z oněch šesti bomb - specielní zbraně vyvinuté pro potřebu SOE (Special Executive Operations - Oddělení zvláštních úkolů) a jednotek Commandos, dovolující útok z krátké vzdálenosti. Heydricha zranily úlomky z roztrženého sedadla. Nefunkční stengun nebyl ale jedinou věcí, která selhala. Jak němečtí kriminalisté zjistili, právě druhá bomba, která zůstala v aktovce, měla nefunkční zapalovač. Chybělo tedy málo a dlouho připravovaný atentát by skončil fiaskem. Je to jen důkaz toho, na jakých maličkostech někdy selže i profesionálně připravená akce. A také, že Kubiš s Gabčíkem, jak se pokusíme dovodit dále, nebyli profesionální „teroristé“ podle dnešních měřítek, ale jen v rychlokursu specielně vycvičení vojáci, kteří neodvedli profesionální práci. Neodvedli ji však opravdu?

Kubiš se netrefil bombou do auta – proč ale nestřílel Gabčík?

Nejrozšířenější je tvrzení, že se Gabčíkovi ve stengunu vzpříčil náboj. To je pravděpodobná varianta, odporuje jí jen to, že pokud by došlo k většímu vzpříčení, pak by Gabčík nedotáhl závěr. A i kdyby jej dorazil, že by se během dlouhého čekání nepřesvědčil, zda má náboj v hlavni? Nebo že by natahoval závěr na poslední chvíli? To je zase nepravděpodobné.

Další hypotéza uvádí, že Gabčík nedotáhl šroubový uzávěr při sestavování hlavně a závěru, neboť i při malé vůli, třeba jen jeden milimetr, již nenarazil úderník závěru na iniciační zápalku náboje. To je sice možné, ale platí zde stejná námitka jako shora. Gabčík o tomto riziku věděl a proto zbraň složil jistě pečlivě. Tím spíše, že s Kubišem na Heydricha čekali hodinu a půl a měl tedy dost času, již z nervozity, byť pod pláštěm, několikráte zbraň překontrolovat. Odpovídalo by to logice věci a udělal by to snad každý atentátník v jeho roli.

Třetí hypotézu jsme již naznačili v souvislosti s trávou. Byla-li vůbec v aktovce, mohla se dostat do závěru? Těžko, ale připusťme to. Stengun nebyl opravdu nejspolehlivější zbraň, byla to vlastně nouzová zbraň zkonstruovaná po porážce anglického expedičního sboru ve Francii a měl napomoci k rychlému dozbrojení armády. Jeho funkci nevadil jeho vzhled; vypadal jako kus železa vyrobený v zastrčené garáži, samopal s hrubou povrchovou úpravou, mnohým připomínající plechovou hračku. Byl ale odolný proti znečištění a obecná představa zbraně, které vadí tráva, seno apod., by znamenala, že by taková zbraň byla prakticky ve válce nepoužitelná, protože při výcviku i v boji je znečišťována neustále. Nakonec, přes všechny námitky vůči němu, o jeho kvalitách svědčí fakt, že jej Němci okopírovali pro použití svých specielních jednotek.

Druhou a třetí hypotézu (nikoli nepravděpodobnou) spojuje teorie, že tráva nebo seno - a stačil by jeden stvol - se dostala do šroubového uzávěru a způsobila jeho nedotažení, což by mělo stejné následky, jak uvedeno shora u druhé hypotézy.

Čtvrtý předpoklad, proč nevystřelil, vychází rovněž ze známého faktu, že stengun se neměl při střelbě držet za zásobník vyčnívající na stranu, protože při takovém držení docházelo ke vzpříčení zásobníku v závěru a náboj nemohl být zasunut do hlavně. I o této vadě stengunu Gabčík věděl a jistě by se takového držení vyvaroval. Protože najisto víme, že stengun neměl opěrku, musel jej držet za konec závěru a druhou rukou za objímku zásobníku, protože hlaveň se rychle při střelbě rozpálila.

V souvislosti se zásobníkem existuje další možnost selhání, vycházející z faktu, že z plného zásobníku (32 nábojů) někdy jeho stlačená pružina (zejména, byla-li „unavená“) nevytlačila do závěru při jeho natažení krajní náboj. Ale i o tom musel Gabčík vědět a považuji za nesmysl tvrzení tradované v odborné literatuře, že se o tom vědělo až od r. 1943. Gabčík tedy jistě nenaplnil zásobník plným počtem nábojů.

Před několika lety se objevila teorie, že Gabčík upustil od střelby proto, že se mu v dráze střel ocitla tramvaj č. 3, která v tu chvíli zastavila na zastávce. I kdyby střílel na vzdálenost několika metrů, mohlo by v důsledku rozptylu střel dojít ke zranění nebo usmrcení některého z pasažérů za okny tramvaje. Ty by bylo možné, i když nepravděpodobné. Autor této úvahy se na to ptal nedávno zemřelého generála Rudolfa Pernického, který byl s Gabčíkem v Anglii ve výcviku a později rovněž shozen do protektorátu. Ten prohlásil, že Gabčík by na to určitě ohled nebral, střílel by v každém případě a od rozkazu zabít Heydricha by jej mohl odvrátit jen nový a opačný rozkaz.

A ta teorie, kterou jsme již úvodem označili za nejabsurdnější? Lubomír Kubík ve svém románu tvrdí, že od úmyslu spáchat atentát na Heydricha odvrátila Gabčíka jeho snoubenka Liběna Fafková, se kterou chodil v posledních týdnech před atentátem. Pocházela ze silně věřící evangelické rodiny a její otec Petr Fafek byl členem sboru Českobratrské církve evangelické na Žižkově. Podle autora shora uvedeného románu mu měla říci: „Vím, že jsi dobrý člověk, to jsem ti říkala už víckrát, a pokud mě i ty miluješ, měl bys jím zůstat. Ohrozíš naši společnou budoucnost a zatížíš svoje svědomí, jestli se vědomě potřísníš krví druhého člověka…Copak si neuvědomuješ, že bych nemohla žít s člověkem, který se prohřešil proti přikázání? Který se dopustil toho nejhoršího, co mohl udělat?“

Proč se nám to zdá nemožné? Proč by potom Gabčík na místo atentátu vůbec chodil? Proč by ohrozil sebe a kamaráda Kubiše fingovaným přepadem? Proč by dovolil Kubišovi hodit bombu? Proč by potom střílel na Heydrichova šoféra Kleina? Proč by potom střílel v kryptě kostela sv. Karla Boromejského? Tak to jistě nebylo, i když je možné, že se jej Liběna snažila od atentátu odvrátit. Jak víme, nebyla sama; snažil se o to i domácí odboj.

Proč tedy výsadek Anthropoid na Heydricha nestřílel? Nejen Gabčík, ale i Kubiš měli ještě pistole. Na místě atentátu měl být i Josef Valčík a Adolf Opálka. Proč nedorazili Heydricha pistolemi v křížové palbě? Měli výhodu překvapení a navíc s Heydrichem ten den nejel žádný policejní doprovod. Na křižovatce panoval zmatek, jedna tramvaj stála přímo v místě, další dvě poblíž. Na místě bylo najednou plno lidí, ale zraněný Heydrich byl přece snadným cílem.

A poslední teorie – je nejpravděpodobnější, ale také je to jen hypotéza.

Předpokládejme, že Gabčík jako elitní střelec měl sebou svůj stengun, na který byl zvyklý. Můžeme považovat za jisté, že zásobník naplnil střelivem z Anglie (měl s sebou 100 ks nábojů zn. Kynoch) a že nepoužil v protektorátě získané německé střelivo ráže 9 mm, které jako „cizí“ by mohlo dělat problémy. Máme svědectví, že Gabčík večer před atentátem jednotlivé náboje olejoval. Přeolejoval je? Slepili se dohromady?

To je málo pravděpodobné, pravděpodobnější je, že první náboj zasunutý v hlavni byl vadný. Po dopadu úderníku se iniciační zápalka nevznítila. To byla jediná věc, kterou nemohl Gabčík překontrolovat a předvídat, protože o stavu stengunu, doražení závěru a zasunutí náboje se jistě a možná opakovaně přesvědčil, nebo přesvědčit mohl. Odpovídá to psychologii atentátníka, logice děje a přirozené nervozitě. Válečná munice zn. Kynoch vyráběná rychle a ve velkém množství byla kontrována namátkově, a proto se v ní mohly nacházet i vadné náboje.

Bylo-li tomu tak, pak stojíme ještě před jednou záhadou. Proč Gabčík rychle nenatáhl závěr stengunu znovu, nevyhodil tím vadný náboj a nezasunul nový. V takovém případě by ale musel vyndat zásobník a znovu jej zasunout. To by byla ovšem operace trvající určitou dobu a mohla i předstihnout kontrakci Heydricha a jeho šoféra, kdyby …kdyby Gabčíkův moment překvapení nebyl asi ztracen jeho šokem ze selhání zbraně a pochopitelnou panikou.

To bylo asi důvodem, proč nevytáhl na Heydricha hned pistoli. Kubiš mohl to samé učinit zezadu Asi proto, že tato varianta nebyla plánována a moment překvapení nad selháním stengunu byl asi větší, než překvapení pomalu se vzpamatovávajícího se Heydricha a jeho řidiče. K přestřelce nakonec stejně došlo, ale v opačném gardu – útočníkem byl Heydrich a napadeným Gabčík. A mezi neznámé veličiny patří, kde v ten moment byl Valčík dávající předtím seshora z Kirchmayerovy třídy znamení zrcátkem, a zda-li na místě byl i Opálka.

Po bitvě je každý generálem. Nebyli jsme tam a nevíme, jaký zmatek tam vznikl. Tak trochu utajovanou skutečností vždy bylo, že Češi, kteří se z tramvaje vyhrnuli, pomáhali více Heydrichovi než atentátníkům. Dokonce se je pokoušeli chytit.

Záhad přímo z místa atentátu je více. Kam se poděla Heydrichova aktovka, které se chtěli Gabčík s Kubišem zmocnit? Proč v Kirchmayerově třídě utrpěl Valčík střelné zranění nohy? Jelo před Heydrichovým autem jiné auto s příslušníky odboje, popřípadě s Relou Fafkovou nebo jinou ženou, mající dát znamení, že Heydrich jede bez doprovodu? Dozvíme se to někdy? Najde se 8mm film, na který měl plk. Plass natáčet průběh atentátu z křovin z kopečku nad dodnes stojící transformátorovnou? Jak to všechno bylo? Víme jen to, a to bohužel s jistotou, že o jednom z největších příběhů statečnosti v našich dějinách, toho mladí lidé v naprosté většině nic nevědí, nevědí to mnohdy ani jejich učitelé a politici nebyli dosud schopni iniciovat zřízení pamětní desky všem těm, kteří byli jako pomocníci atentátníků nebo členové jejich rodin, popraveni. Paradoxem zůstává, že nejlepší připomínka atentátu vznikla za komunistického režimu, který měl k nacistickému tak blízko – film komunistického režiséra Jiřího Sequense „Atentát“ natočený v první polovině 60. let, evokuje jeho přípravu a průběh vynikajícím a objektivním způsobem. Ani on však nedává odpověď na otázku, proč Anthropoid nestřílel.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.