V říjnu 2010 otiskly podnikové noviny Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné „Čeladenská fontána“ rozhovor s radiologickou laborantkou Marií Hrnčířovou, která od roku 1965, tedy více než 45 let, pracovala u rentgenu. Jejím profesním životem (v Nemocnici s poliklinikou v Čeladné a později v dnešním Beskydském rehabilitačním centru tamtéž) prošlo přes 390 000 pacientů. Na jednu z otázek odpovídala takto:

Pamatujete si na první den v práci?

Pamatuju si dobře na své první dny v Třinci i v Čeladné. V Třinci byl úplně nový areál, dostali jsme tam i ubytování. Vše se ale teprve dokončovalo – všude byly haldy písku, připadaly jsme si s holkami někdy spíš jak stavební dělnice. RTG oddělení se teprve postupně zařizovalo a rentgenový přístroj ještě ani nebyl nainstalovaný. Po dvou letech strávených v Třinci jsem do nemocnice v Čeladné nastoupila v sobotu, tehdy byly ještě soboty pracovní. Dvě moje předchůdkyně totiž v ten samý den končily a odcházely jinam. Jedna z nich na mě čekala, jen mi ukázala přístroj a pak zmizela a už jsem ji nikdy neviděla. Tehdejší pan primář Rudolf Kantorek byl zrovna na dovolené, tak jsem si musela poradit sama. Našla jsem takový malý kamrlík, tam jsem si nastěhovala věci a začala naplno pracovat na rentgenu. Jaké bylo moje překvapení, když se pan primář vrátil! Ten kamrlík, který jsem obsadila, mu totiž sloužil jako pracovna. Ještě dlouho potom si mě kolegové dobírali, že jsem hned po nástupu zabrala místo primářovi. Ale on sám to bral s humorem – znali jsme se ze zdrávky, kde mě učil, a byl rád, že na rentgenu má právě mě. Navíc mají humor v rodině – jeho syn Pavel je známý karikaturista.

Olomoucký rodák primář MUDr. Rudolf Kantorek (1910-2000) neměl onen „kamrlík“ pouze jako pracovnu. Často se v něm scházel s primářem MUDr. Jaromírem Broulem, místním gynekologem. Oba muži zde po vyčerpávajících směnách často společně holdovali hře v šachy.

Rudolf Kantorek pocházel z početné rodiny Josefa Kantorka (1868–1919), topiče a strojníka z Rožnova pod Radhoštěm. Ten si vzal 5. června 1894 v Prusinovicích za manželku Marii Sklenářovou z Prusinovic (1873–1959). Měli celkem osm dětí.

Doktor Kantorek byl do Čeladné v červnu 1963 v podstatě „uklizen“ a vytrval zde až do prosince 1980, kdy odešel do důchodu. Později zde ještě jako důchodce vypomáhal. Rudolf Kantorek se od svých lékařských studií zabýval především rentgenologií. Proto byl také v roce 1946 jako šestatřicetiletý zkušený odborník jmenován primářem rentgenologického oddělení v ostravské Městské nemocnici. V té byla již za protektorátu moderně vybavená samostatná rentgenologická stanice včetně potřebné lůžkové části. MUDr. Kantorek patřil v říjnu 1955 k hlavním organizátorům ostravského sjezdu Československé společnosti pro rentgenologii a radiologii Společnosti J. E. Purkyně. Zde se přední rentgenologové, ale také chirurgové a ortopedi, zabývali „zpřesněním rentgenové diagnostiky úrazových stavů skeletu“, což bylo téma pro Ostravu, coby centrum těžkého průmyslu, velice příhodné.

Již v těch dobách si ovšem MUDr. Kantorek vysloužil pověst „nedůvěryhodného intelektuála“, což mu jeho kariéru neusnadňovalo, zejména když navíc dva z jeho bratrů byli evangeličtí faráři a on sám i s manželkou byli hluboce věřící.

Měli tři velice nadané děti. Dcera Alena (1950-1986) byla ovšem od dětství vážně nemocná, kluci Pavel a mladší Jan chtěli být původně lékaři, jako tatínek. A tak šli po gymnáziu oba na rok dělat na šachtu. Získali renomé dělnického původu a s tímto „kádrovým profilem“ oba vystudovali. Jan filozofii (PhDr.) a Pavel přírodní vědy (RNDr.). Nakonec se lékařkou stala i jejich sestra Alena, provdaná Vlčková. Měla úžasné štěstí v tom, že se jejím nemocem od malička mohla plně věnovat maminka, profesí zdravotní sestra. MUDr. Alena Vlčková pracovala i na dětském oddělení v čeladenské nemocnici a byla velice oblíbená. Bohužel v roce 1986 odešla z tohoto světa.

Přítelem Kantorkovy rodiny byl i současný ostravický evangelický farář Pavel Janas. Velice si obou manželů vážil a Rudolfa Kantorka považoval za výraznou osobnost.

„Měl tři silné stránky,“ říká Pavel Janas, „byl znamenitý a oblíbený lékař, hluboce věřící křesťan a plný neuvěřitelného člověčenství. Dožil se také požehnaného věku. Svou devadesátku oslavil s mnoha lidmi – nechtěl na nikoho zapomenout. A pak za tři dny bohužel zemřel. Vždycky říkával, že kdo chce, ať stárne. Všichni členové jejich rodu vyzařovali jakousi zvláštní image a vyznačovali se i vysokou mírou seberealizace. Na druhou stranu byli velice skromní. Bydleli v jistém čase i v lékařské vile v Čeladné, později si pořídili byt ve Frýdlantu nad Ostravicí a pod Ondřejníkem měli krásnou roubenku. Odpočívají oba na lesním hřbitově našeho kostelíčku.“

A syn Pavel Kantorek začal již při studiích, od roku 1964, publikovat kouzelné kreslené vtipy, které neměly a nemají chyb. Nějaký čas jsme se bez nich museli obejít, protože jejich autor si po srpnu 1968 „odskočil“ do Kanady. Tam nakonec přednášel na Ryersonově univerzitě v Torontu teorie elektromagnetických polí, zabýval se také holografií, laserovými technologiemi a kosmologií. A kresbami příhod svérázných myší, koček, ptáků či žab bavil dál, ovšem pouze čtenáře v USA, v Kanadě, v Německu, v Itálii či ve Švýcarsku.

V roce 1990 se vrátil do Česka, setkal se s rodinou a také ji vzal na výlet do „svého světa“. A Kantorkovy karikatury opět zaplavily knižní trh, tentokrát český. A stávalo se v letech dávných, že si Rudolf Kantorek v kamrlíku na Ondřejce občas postěžoval svému šachovému partnerovi, že emigraci nejstaršího syna dost těžce nese. V Pavlovi se on i jeho žena dost viděli. Jiří Broul ho utěšoval, a vůbec netušil, že asi o patnáct let později zvolí dráhu emigrantky jeho jediná dcera, dnes evropsky i světově proslulá oční lékařka Magda Rau. Ta v roce 1982 zakoupila pro celou rodinu zájezd do Sovětského svazu. Jeho součástí byla i jednodenní návštěva Turecka. Zde ovšem udělali soudruzi v Čedoku chybu.

Profesor RNDr. Pavel Kantorek, Ph. D. měl také díky otci i k medicíně blízko. Což dokládá například tento jeden z tisíce jeho kreslených vtipů. Dne 3. srpna 2017 bohužel odešel (v Torontu) z tohoto světa