V dnešní době vycházejí knihy a analýzy historie zániku naší První republiky a poválečné doby - totality. Někteří tito mladí historikové obviňují prezidenta Edvarda Beneše za tento vývoj. Jiní považují vystěhování Němců hned po válce za nelidskost – jako např. pan Doležal.

Jako mladý muž jsem tuto dobu zažil a odešel do odboje. Jsem očitým svědkem těch událostí.

Československo prezidenta Masaryka a Dr. Beneše bylo nejhumánnější a nejdemokratičtější zemí střední Evropy. Dokud se nacistické šílenství nerozmohlo, různé národnosti žijící v republice se bez problémů snášely. Zde se totiž žilo lépe a volněji než v okolních zemích, kde demokracie nebyla vyspělá.

Sudety např. byly jednou z ekonomicky nejvyspělejších částí republiky. Strašná ekonomická krize 30. let u nás měla mírnější dopad než v okolních zemích.

Vše se však změnilo nástupem nacismu. Po berlínské olympiádě se moji němečtí spolužáci najednou objevili v krátkých, černých kalhotách, v bílé košili a s podkolenkami. Štvaní proti Židům a Čechům začalo.

Vznikly slogany „Heims in Reich“, „Zau Juden“ a „Böhmische Schweine“. Krátce nato Hlinkův a Tisův šovinismus udělal z mnoha našich slovenských bratrů nepřátele. Nejhorší však u nás byli Němci a Maďaři. Naše nejmoderněji vybavená armáda byla boje neschopná, jelikož její značnou část tvořily nepřátelské menšiny. Jakýkoliv boj by byl sebevraždou.

Následující mnichovská dohoda, kterou prezident Beneš musel akceptovat k záchraně našeho národa, byla zklamáním pro Hitlera. Chtěl přece u nás demonstrovat svou vojenskou moc. Prezident Beneš zachránil naše města před zničením. Abdikoval a odešel. Hitler se však dohody nedržel a krátce po ní obsadil Čechy a Moravu.

Jelikož mu prezident Beneš neumožnil demonstrovat u nás vojenskou moc, udělal to v Polsku. To byl jeho největší omyl končící jeho porážkou.

Místo toho, aby získal Poláky jako spojence proti Rusku - komunismu, Hitler rozpoutal na polských hranicích 2. světovou válku pomocí druhého psychopata 20. století – Josifa Vissarionoviče.

Byl-li by Hitler přepadl společně s Poláky Sovětský svaz, západní velmoce by určitě nešly do války a asi by ho nepřímo podporovaly proti bolševikům.

U nás však vznikem protektorátu začala nacistická hrůzovláda. Počet popravených, odvezených do koncentráku a na nucené práce apod. byl velmi velký.

O tom svědčí Terezín, koncentrační a vyhlazovací tábory, Lidice, Ležáky i Heydrichiáda atd.

Mluvím schválně o Němcích a ne jen o nacistech, jelikož těchto vražd se zúčastnila aktivně nebo svým mlčením značná část národa.

Věříte tomu, že většina Němců o ničem nevěděla? Vojáci doma na dovolené mlčeli? Z průměrně malého počtu Židů v Evropě zavraždit 6 milionů bylo dílo jen několika jednotlivců? Němečtí vědci experimentovali, jakým způsobem se nejefektivněji vraždí – zplynuje, spaluje - a jak se mohou vlasy a tuk zavražděných průmyslově použít. Doba Čingischána byla ve srovnání s dobou nacistů skoro humánní!

A teď k našim bývalým německým „spoluobčanům“. Kdo ovládal protektorát, Pečkárnu, Gestapo a koncentrační tábory? Byli to většinou sudetští Němci ovládající češtinu a znající naše poměry. Chtěli dokázat svému milovanému Führerovi, že jsou nejlepší Němci-nacisti i při tom, že jsou jenom Volksdeutsche a ne plnocenní Reichsdeutsche.

Proto hned po válce bylo jakékoliv soužití Němců a Čechů nemožné a naprosto vyloučené!

Zabránit pomstě mučených, vyhnaných a zneužitých bylo jedině možné realizací starého cíle Sudeťáků „Heims in Reich“. Čech, který se vrátil do svého bývalého domova, měl poprosit tam bydlícího Němce o podnájem? Mohl by vedle něho žít?

Vystěhování sudetských Němců bylo jediným řešením a sloužilo i na ochranu jich samotných. Pozdější vývoj ukázal, že vystěhovaní Němci měli následovně lepší možnosti a život než Češi za komunismu. Chtěl bych také podotknout, že sudetští Němci jsou jen ti, kteří tam žili, a ne jejich potomci, kteří se již narodili v Německu. Ti jsou od narození „Reichsdeutsche“, pocházejí z rodin, které kdysi žily v Sudetách.

Bohužel, v každém národě jsou lotři, sadisté a kriminálníci. Koncem války se zřítila sociální struktura v pohraničí. Nacističtí policisté a úředníci zmizeli a my jsme tam nemohli vyčarovat z ničeho nic legitimitu a administrativu. Byla to neodvratná doba chaosu a značné anarchie, kterou kriminální elementy využily.

Je pravda, že i nevinní, kterých bylo mezi tamějšími Němci moc málo, byli zabiti a zneužiti lůzou, která se do toho vakua nahrnula. Jediné řešení bylo vysídlení.

Neštěstí nás však neopustilo. Demokracie u nás neměla budoucnost. Byli jsme vydaní na milost a nemilost stalinismu. Vítězný únor byl neodvratný – bylo jen otázkou, kdy ho Stalin nařídí.

Co mohl prezident Beneš proti tomu dělat v době studené války? Gottwald a totalita se nedali odvrátit.

Duševně a tělesně zničený prezident abdikoval, stáhl se do pozadí a krátce nato zemřel, zapomenutý v Sezimově Ústí. Jeho poslední výrok byl:

„Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže. Nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky. Kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v roce 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mě i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“