Pravil pan ředitel ve scéně - forbíně W+V - nazvané "Ředitel, učitel a Kukačka". Některé věci jsou věčné, jak ukazuje ona ukázka. Pan ředitel shora uvedenou větou reaguje na chování nezbedného a drzého žáka Kukačky, ovšem pan učitel vysvětluje: "Kukačka je sice žák poněkud drzý, leč je to syn pana starosty..." "Ach tak," reaguje pan ředitel školy, "tak to potom není drzost! To je nadání!"

Očekával jsem ve dnech výročí 75 let od podepsání Mnichovské dohody obvyklou smršť článků o "českých vinách" a chybách první republiky a kvílení, jak jsme se vlastně "zlomili" a jak ten "óbr" zločinec Beneš "nechápal hodné sudetské Němce a prodal republiku e.t.c., e.t.c. Jak se lze přesvědčit na mnoha diskusních fórech, tyto myšlenky ovládají stále dosti velkou část naší společnosti. Zvláště tu starší a pak velkou část "mladých rozzlobených intelektuálů".

Nelze přitom nevzpomenout na knihu "Psywar 1938 - Sudetská válka" od J. J. Duffacka, v které autor popisuje Hitlerův postup proti Československu v roce 1938 jako první psychologickou válku moderní doby. Zdá se, že tato psychologická válka pokračuje dodnes. Starají se o to mnozí "čeští" novináři.

A tak jsme si pomalu zvykli na označení první ČSR jako nedemokratické republiky, strašlivý "žalář sudetských Němců", na údajně strašlivé viny, které jsme spáchali po válce na obecně nevinných Němcích atd. atd.

Jako závan nového větru na mne tedy působil v příloze LN Orientace 25. 9. 2013 článek Petra Zídka "Naše mnichovské vítězství" a uvnitř přílohy diskuze skupiny historiků a novinářů uveřejněná pod titulkem "Měli bychom proti sobě celou Evropu".

Po nesmírně dlouhé době se objevily v našem tisku relevantní informace, nehysterické a nepodléhající dlouhodobé nacistické a komunistické propagandě, která líčila lživě jak první republiku, tak období okupace a následný odsun Němců. Diskuze se postupně odpoutávají od kdysi zbožštělého výkladu českých dějin Václava Černého, který by se měl, pokud by existovalo peklo, už za své pejorativní označení Čechů slovem "čecháčci", smažit v kotli vyhrazeném pro intelektuály, kteří obzvláště ublížili svým spoluobčanům. Ne, že by tam v kotli seděl sám, že?!

Ostatně ti Černého "čecháčci" jsou jen obdobou pejorativního a urážlivého označení naší země za "Tschechei", jak je rádi používali nacisté. Viz název okupace zbytku Československa v němčině "Zerschlagung der Rest-Tschechei".

Ovšem co je vlastně drzost a co nadání, je někdy těžké rozeznat. Případně zda není někdo přímo posedlý utkvělými myšlenkami. Třeba o tom, že Češi, případně Čechoslováci jsou již tak nějak od počátku geneticky hnusní, podlí a zaostalí, o čemž je potřeba neustále shánět nové a nové "důkazy".

Hned v dalším článku v LN 2. 10. 2013 "Skutečná mnichovská zrada" pan P. Zídek usvědčuje sám sebe ze lži, když na začátku článku říká:

"Letošní připomínky kulatého výročí mnichovské dohody a následného odstoupení českého pohraničí, nacistickému Německu se vyznačují věcností a střízlivostí. Po pětasedmdesáti letech ztratilo téma emocionální náboj (pan Zídek asi žije na Měsíci anebo už dvacet let nepotkal nikoho než své kamarády) - také proto, že přímých pamětníků už nežije mnoho. Jako obvykle se ale zapomíná na jeden podstatný aspekt "Mnichova": nebyli jsme jen zrazenými, ale také zrádci, zvláště perfidními zrádci, protože jsme zradili německé spoluobčany, kteří ve dnech zářijové krize loajálně hájili náš stát." A pak se odvolává na knihu historika Jana Bendy Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938- 1945. Podle výkladu P. Zídka jsme "perfidně zradili německé demokraty", což je daleko horší než Mnichovská zrada západních spojenců na nás. Ale ať čtu, jak čtu, tohle rozhodně není jediné a už vůbec ne hlavní téma této knihy.

A už vůbec tahle kniha není první prací, jak se snaží pan Zídek předstírat, která by se tímto tématem zabývala. Například v roce 2008 byla na toto téma uspořádána česko-německá vědecká konference Ústí nad Labem a tam vyšla českoněmecká publikace "Zapomenutí hrdinové" - editor (Tomáš Okurka), autoři (Adrian von Arburg), Thomas Oellermann, Stanislav Kokoška a další -, kde jsou uvedeny mimo jiné příběhy pamětníků. Viz webová prezentace sborníku na stránkách Zapomenutí hrdinové.

V úvodu historického sborníku je uvedeno: Mezi německy hovořícími občany bývalého Československa byli též odpůrci nacismu. Vystupovali jako protivníci henleinovců, v době ohrožení Československé republiky v roce 1938 prokazovali ochotu ji bránit, během nacistické okupace se doma či v emigraci zapojili do odbojové činnosti, mnozí z nich byli nacistickým režimem vězněni nebo popraveni. Z největší části se jednalo o sociální demokraty a komunisty, mezi německými antifašisty najdeme ale i nesocialistické a politicky neorganizované odpůrce Hitlera, například katolické duchovní. Tito lidé se po válce zpravidla nedočkali zaslouženého uznání, ale byli naopak jakožto příslušníci "provinilého" německého národa vystaveni nenávisti české společnosti a znovu perzekvováni."

Pan Zídek tvrdí, že "perfidním českým zločinem" horším Mnichovské dohody bylo to, že z počátku, v období zmatků, byli posíláni němečtí antifašisté některými českými úřady zpět do Německa. Aby pak nenápadně přiznal, že se tato z dnešního hlediska skutečně dosti šílená opatření zmatených českých úřadů a některých českých antisemitů po doslova bouřlivé negativní reakci české veřejnosti rychle změnila a desetitisíce Němců a židů z pohraničí se zachránilo jen díky (okleštěnému) Československu.

Poněkud jaksi pozapomněl pan Zídek, stejně jako to "zapomínají" rádi různí vykladači dějin, že Československo bylo spolu s Jugoslávií, Mexikem a několika dalšími neevropskými státy – třeba Čínou - výjimkami ve všeobecném světovém postoji k záchraně uprchlíků před nacismem.

Velká Britanie zásadně až na malé výjimky (Wenzel Jaksch a jeho skupina) odmítala přijmout jakékoli židy a levicové Němce, stejně tak se chovaly USA. Je znám případ švýcarského celníka, který opatřoval doklady židům a dalším uprchlíkům, a umožnil jim tak utíkat přes Švýcarsko a byl za to vyhozen ze služby "výsostně demokratickými švýcarskými úřady". I po válce byl persekvován a nebyl mu přiznán ani důchod. Za "nepovolenou" pomoc uprchlíkům.

Děsivé scény se odehrávaly na pobřeží Palestiny, kde zoufalí utečenci s dětmi i starými lidmi skákali do moře, když sami potopili své lodě, protože jim britská správa nedovolovala vystoupit na břeh. Více by pan Zídek, pokud by měl zájem, nalezl pod doklady o Alija Bet, což je hebrejský název pro tajnou židovskou imigraci do Palestiny v době britského mandátu. Přistěhovalci, kteří se tímto způsobem dostali do Palestiny, byli označováni jako "ma'apilim" a pro Brity byli ilegálními imigranty a tak se s nimi zacházelo.

uprchlíci ze Sudet před nádražím

U nás byli po počátečních zmatcích všichni uprchlíci, bez ohledu a národnost a rasu ubytováváni pokud možno co nejlépe, živeni a zásobováni i z darů českého obyvatelstva. Situace byla naprosto šílená. Nebylo kde je ubytovat, nebylo jak distribuovat potraviny, organizovala se lékařská výpomoc. Tak se zachovali Češi. V Sudetech byli antifašisté po tisících zatýkáni a na židy byly pořádány pogromy. V Mostě byli například místní židé nahnáni na náměstí, tam byli zbiti, museli lézt po kolenou před místními nacisty, pak po kolenou opustit město, aby se nakonec dostali do Postoloprt. Zmatek zvyšovalo, že podle Mnichovské dohody měly zůstat všechny zbraně, průmysl a obyvatelé na původním místě, což Hitlerovi zaručili naši "spojenci". Jsou-li zapomenutí hrdinové němečtí antifašisté, jsou dodnes také téměř zapomenuti všichni ti, kteří byli ze Sudet vyhnáni či uprchli. Je symptomatické, že - za nezájmu až nepřátelství mnoha našich úřadů - teprve teď Český svaz bojovníků za svobodu chce příští rok odhalit v Plzni památník oněm 250 tisícům Čechů, kteří na podzim roku 1938 utekli do českého vnitrozemí.

Nad těmi nějak pan Zídek zapomněl bědovat. No, musel by označit za viníky jejich tragédie Němce, a to by asi nebylo pro něj přijatelné.

Tragédie, kdy na nacistické území bylo vráceno dle českých údajů 7500 osob a dle údajů fanatických antibenešovců a antičechoslovakistů údajných 35 000 osob, což střízliví badatelé označují na nesmysl, nebyla výsledkem žádného "perfidního zločinu" (perfidní má význam: zrádný, věrolomný, proradný a hnusně zločinný), ale situace vyvolané a organizované nacisty, kterou by nezvládl bez chyb, po odtržení třetiny území, žádný stát na světě.

uprchlíci ze Sudet, první ubytování

Bylo-li toto jednání pro mnohé o věci dnes neinformované čtenáře těžko pochopitelné, je nutno dodat, že skončilo brzo po prvotním šoku z obsazení Sudet a uprchlíci se za pomoci oslabeného čs. státu zachraňovali i díky vydaným čs. dokumentům. Například vlaky, ale někdy i pěšky přes Rakousko, než to nacisté zarazili, přes Rumunsko a Jugoslávii, než slovenský klerofašistický stát zkoušel tyto cesty zarazit, také ale i přes Maďarsko, které umožňovalo s přivřenýma očima uprchlíkům cestu dále.

Naopak jiné, dnes tak oslavované demokratické státy, jako Francie, Velká Británie, Švýcarsko vydávaly na hranici pochytané uprchlíky z Německa gestapu jako na běžícím pásu až do konce války. Kdo hranici přešel, toho ubytovali, ale následně vypověděli - takže dotyční museli potajmu utéci, ilegální cesta vedla před vichistickou Francii.

Abychom zjistili, jak skutečně vypadala situace v čs. pohraničí, jak se chovala sudetoněmecká veřejnost a německé orgány v Sudetech, musíme se dnes obracet ne na "politicky korektní" české, ale na seriozní německé autory a historiky, jako je Detlef Brandes a jeho kniha "Sudetští Němci v krizovém roce 1938" (Praha: Argo, 2012) anebo práce Volkera Zimmermanna "Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945) (Praha: Prostor ; Argo, 2001).

Anebo práce neutrálního autora Angličana Sydney Morrella "Viděl jsem ukřižování: události v Československu v roce 1938 očima anglického novináře" (Brno, Jota, 2002).

Je-li něco kolem této tragedie perfidního, je to článek P. Zídka. Autor článku je, jak se ukazuje, přímo posedlý manií vykládat dějin tak, aby za každou cenu mohl napsat něco pomlouvačného a dehonestujícího o Češích.

Výsledkem snah těchto vyvolávačů protičeských nálad a masochistických vášní je na jedné straně část veřejnosti, kterou učí mediální masáž stydět se za to, že jsou Češi, stydět se za své předky a za svůj stát. Na druhé straně pak nahrává těm, kteří tvrdí, že všichni čeští novináři jsou banda lotrů, pisálci a idioti, a pak volí toho, kdo vůči novinářům používá stejný slovník.

Napsat takovýto článek s titulkem "Skutečná mnichovská zrada" je perfidní, hloupé a navíc je to typická ukázka toho, jak má vypadat desinformační kampaň. Abychom se vrátili k pánům W+V, je možno vzpomenout na jejich výrok o podobných "novinářích" a jejich motivech z doby kolem roku 1938: "Oni to dělají částečně ……..." Jistě si ten citát najdete sami.