Před šesti sty lety v srpnu 1421 utrpělo vojsko Pražanů při obelhání Mostu tvrdou porážku od míšeňského vojska spojeného s českými katolíky. Pozitivní bylo, že tato blamáž napomohla konci fanatika Želivského.
Toto výročí je dobré si připomenout. Kronikář Vavřinec z Březové píše o této události ve své Husitské kronice: A, že Bůh, spravedlivý soudce, nenechá nic zlého bez trestu, nýbrž vše odplácí podle jejich skutků, proto se zklamalo pražské vojsko v naději na dobytí hradu a splnilo se obecné pořekadlo: „Co jsem mohl, nechtěl jsem, a co jsem chtěl, splnit jsem nemohl.“
Umírněný husita Vavřinec vytýká svým radikálnějším souvěrcům brutalitu, s níž si počínali při dobývání severních Čech včetně vraždění a znásilňování žen, nedodržování slibů o beztrestnosti a zabíjení zajatců. Ostře se také pustil do kněze Jana Želivského, jednoho z vůdců pražských kališníků, kterému vytýká nabádání ke zbytečné krutosti vůči zajatým protivníkům.
Násilnosti se v té době dopouštěly obě strany, o tom není pochyb. Jenomže i sám Vavřinec z Březové vytýká radikálním husitům, že to s krutostí přeháněli i na tehdejší dobu. S tímto hodnocením později souhlasil i profesor Josef Pekař, který ve své knize Jan Žižka napsal: „Ale o tom, že Žižka a jeho Táboři míru ukrutenství, v době obvyklou, překračovali patrně a že naplnili domov i sousedství hrůzou jeho, nemůže býti, a to na základě svědectví zcela nepodezřelých, žádné pochyby.“
Je nezpochybnitelnou pravdou, že husité vypalovali kláštery, ve kterých zničili drahocenná umělecká díla včetně nenahraditelných vzácných rukopisů a přitom zdevastovali nádherné gotické katedrály a další sakrální stavby. Touto masivní destrukcí tak v Čechách zbrzdili nástup renesance a kulturně a civilizačně vrhli naše země o mnoho desítek let zpět. Kromě toho fanatičtí vyznavači kalicha topili, věšeli, upalovali a vůbec všemožnými nejkrutějšími způsoby vraždili řeholníky a řeholnice jen proto, že byli katolíky.
Husitská vojska již před obléháním Mostu slavně zvítězila v předchozím roce nad nepřáteli na Vítkově i u Vyšehradu. Tady však dopadla podstatně hůře. Vavřinec Březové o tom píše, že míšeňští spojeni s Čechy mezi nimi Hlaváčem, Zikmundem Děčínským a Mikulášem Chudým sice měli respekt před nepřítelem, nicméně nakonec se Pražané rozutekli do všech možných směrů, když na místě zanechali dva praky (těžká obléhací technika) a dvě velké pušky (děla). Mělo se tak stát na den sv. Sixta, který připadal na 6. srpna.
Tato zpráva značí, že husité prohráli, a můžeme se tázat proč. Kronikář Vavřinec píše, že obě vojska se sešikovala k boji. Tady však mohl nastat problém, že husité se nedokázali včas uzavřít do vozové hradby. Každý husitský velitel měl totiž zafixováno, že pokud se nepřítel dostane dovnitř vozové hradby, je bitva prohraná, a žádný plán B neexistoval. Tohle se zkrátka nesmělo stát za žádnou cenu. Protivníci tohle dobře věděli a občas se jim povedlo husity zaskočit, například na jedné z jejich loupeživých výprav do Bavor. Domnívám se, že k podobnému scénáři mohlo dojít i u Mostu, zvláště když husitským vojskům nevelel Jan Žižka z Trocnova, ale kněz Želivský a druhořadí hejtmani. Je rovněž jasné, že česká prohusitská historiografie takové neúspěchy z pochopitelných důvodů zamlčuje.
Jak se říká, všechno zlé bývá k něčemu dobré. V tomto případě tato porážka přispěla k pádu radikálního kněze Jana Želivského, který byl v březnu 1422 v Praze na Staroměstské radnici popraven. Náboženský blouznivec Želivský by v současnosti mohl směle mohl konkurovat fanatikům i Islámského státu. Byl to on, kdo v tehdejší Praze zavedl v podstatě džihádistický teror včetně vražd každého, kdo se opovážil mu oponovat. I proto smrti Želivského netřeba litovat a jak se říká, „kdo s čím zachází, tím také schází“.