Pokud jde o kritiku veřejných činitelů, platí i zde staré úsloví, že kdo chce psa bíti, vždy si hůl najde.

Takovou holí se mnohdy stává jejich dávné členství v KSČ. K tomu je nutno podotknout, že pojem veřejný činitel byl v českém právu nahrazen termínem úřední osoba. Úřední osobou je pak soudce, státní zástupce, prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, soudní exekutor, notář při dědickém řízení, dokonce i lesní, myslivecká, či rybářská stráž.

Tudíž ani jeden z nich by dle dnešních hlasatelů čistých štítů nesměl v minulosti být členem Komunistické strany Českoslovovenska (KSČ). Ale jak toho naši novodobí „spasitelé“ hodlají dosáhnout? Hodlají snad nějak přinutit všechny spoluobčany k tomu, aby z kandidátních listin u volebních uren vybírali jenom ty kandidáty, co se narodili nejdříve v 70. letech minulého století, čímž bychom se všem pohrobkům Sametové revoluce vyhnuli, jelikož pro řádné členství v KSČ bylo třeba dosáhnout plnoletosti, tedy minimálního věku 18ti let?

Pohrobkem se označuje dítě, které se narodilo po smrti svého otce (latinsky postumus). V historickém kontextu se termín vztahuje k dětem narozeným po otcově skonu, kdy z právního hlediska šlo o důležitou definici dědických nároků. V římském právu se jednalo též o dítě, které přišlo na svět během otcova života, ale až po zřízení závěti. Ovšem dnes tu máme i politické pohrobky. Tak jako jsme u nás po roce 1968 reformní komunisty měli za pohrobky Pražského jara, máme tu po roce 1989 bývalé komunisty jako pohrobky Sametové revoluce. Kdy se však jedná o úplně jinou generaci komunistů, než byla ta, co stála za událostmi vrcholícími převratem, který Československo 25. února 1948 uvrhl na 40 let do područí Sovětského svazu. Ten oslavovat u nás už nikoho nikdo nenutí, ale jak říká ombudsman Stanislav Křeček, před rokem 1989 člen Československé strany socialistické: „Připomínat historii v souvislostech snad není na škodu, i když to není zrovna aktuální.“ Zde odkaz.

Oproti tomu Pražské jaro z roku 1968 představovalo pokus o demokratizaci socialismu, jednu z nejvýznamnějších politických reforem ve střední Evropě během studené války, vedenou reformními komunisty. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy ze srpna toho roku byli reformisté zpravidla vyloučeni ze strany, přišli o své posty a postupně se ocitali v opozici vůči normalizačnímu režimu. O téměř deset let později vznikla Charta 77, občanská iniciativa kritizující porušování lidských práv v Československu, kde se pak potkaly různé proudy disentu, od bývalých komunistických reformátorů přes liberální intelektuály až po disent křesťanský. Neboť řada reformních komunistů přešla do ilegální opozice, i když nešlo o automatický přechod celé skupiny. Někteří zůstali pasivní nebo loajální režimu, jiní emigrovali, jen část se do hnutí zapojila. Charta 77 tak nebyla „antikomunistická“ v úzkém smyslu toho slova, šlo spíše o širokou koalici lidí, které spojovala kritika režimu a příprava půdy pro demokratické změny.

Tedy mezi signatáři a mluvčími Charty byli i významní aktéři Pražského jara, například Jiří Hájek, bývalý ministr zahraničí ČSSR, později jeden z prvních mluvčích Charty 77, nebo Zdeněk Mlynář, bývalý hlavní ideolog reformního komunismu, či Jiří Dienstbier, bývalý novinář a reformní komunista, po roce 1989 ministr zahraničí. Tito lidé se po zkušenosti s režimem od pokusu reformovat jej zevnitř posunuli k obraně občanských a lidských práv mimo struktury režimu. Patřil sem i Petr Uhl, původně levicově orientovaný marxista, spoluzakladatel Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), nebo Jaroslav Šabata, bývalý člen KSČ, po invazi vězněná významná osobnost disentu a dialogu mezi levicí a opozicí.

Ale nelze zapomínat ani na Petra Pitharta, který byl od roku 1959 členem KSČ a po invazi armád Varšavské smlouvy z roku 1968 byl ze strany vyloučen, v období normalizace se stal signatářem Charty 77 a v období Sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru. V letech 1990 až 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace, poté dvojnásobným předsedou a místopředsedou Senátu Parlamentu České republiky, v němž zasedal v letech 1996–2012. Ovšem Pithart nerad používal pro listopadové události pojem revoluce: „Myslím si, že to tehdy bylo vyjednané předání moci. A to jsem řekl i proto, že jsem u toho byl a viděl jsem, jak tehdejší mocní pouští svou moc na zem. A šlo jen o to kdo, jak rychle a inteligentně ji sebere.“ Zde odkaz: Odkaz

Charta 77 tak byla výjimečná tím, že spojila reformní komunisty a autory kritických textů jako byl Ludvík Vaculík, který byl v roce 1967 ze strany vyloučen po otevřené kritice režimu, s nekomunistickými intelektuály kolem Václava Havla, s bývalými členy a sympatizanty Klubu angažovaných nestraníků (KAN), ale i s náboženskými a dalšími občanskými aktivisty. Kdy reformní komunisté do této koalice přinesli zkušenost se snahou o ovlivnění systému a argument, že československý režim porušuje i vlastní socialistické zákony a mezinárodní závazky. I když za symbol Pražského jara zpravidla považovaný Alexander Dubček, jinak první tajemník Ústředního výboru KSČ (od ledna 1968 do dubna 1969), Chartu 77 nepodepsal. Po 17. listopadu 1989 se Dubček rychle vrátil do veřejného života a stal se předsedou Federálního shromáždění.

Alexander Dubček byl v listopadu 1989 mimořádně populární zejména na Slovensku, ale i mezi částí české veřejnosti, dokonce se reálně uvažovalo o jeho kandidatuře na prezidenta. Nakonec však byl 29. prosince toho roku zvolen prezidentem Václav Havel, neboť konsensus Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN) favorizoval Havla jako symbol protikomunistického odporu. I když důležitou roli při volbě prezidenta sehrál Marián Čalfa jako předseda federální vlády, který patřil k představitelům dosavadního režimu a z KSČ vystoupil 18. ledna 1990. Mezinárodní i domácí politická elita chtěla jasný symbol systémové změny, nikoli reformy socialismu, kdy Havel měl silnější podporu disentu i rychle se formujících demokratických struktur. Přičemž Federální shromáždění Československé socialistické republiky 29. listopadu 1989 schválilo nový ústavní zákon, kterým byla změněna Ústava z roku 1960 a byl zrušen článek 4 Ústavy, jenž zakotvoval „vedoucí úlohu“ Komunistické strany Československa ve státě a společnosti.

Charta 77 nebyla politická strana, ale hnutí. Šlo o volné občanské společenství, které upozorňovalo na porušování lidských práv, opíralo se o Helsinské dohody, vytvářelo paralelní intelektuální a morální autoritu vůči režimu. A právě toto společenství se v listopadu 1989 ukázalo jako klíčové, kdy v čele Sametové revoluce nestáli chartisté jako nějaká organizace, ale personálně a ideově tvořili jádro jejího vedení. Chartisté byli prakticky jedinou opozicí, která měla organizační kontakty, zkušenost ve vyjednávání s režimem, mezinárodní renomé a politickou důvěryhodnost. Proto se chartisté rychle dostali do vedoucích pozic, kdy strukturálně šlo o téměř nevyhnutelný vývoj, neboť režim zničil alternativní politické struktury, kdy i chartisté riskovali vězení a perzekuci. Měli však zkušenost s politickým jazykem lidských práv a důležité kontakty v zahraničí pro mezinárodní uznání změn: Odkaz

V roce 1989 sice proběhla řada protestů, ale prvním masovým protestem, který přímo odstartoval události vedoucí k Sametové revoluci, byla studentská manifestace při výročí uzavření českých vysokých škol nacisty z roku 1939, kterou 17. listopadu 1989 v Praze původně organizoval tehdejší Socialistický svaz mládeže. Studentské shromáždění v jeho průběhu přerostlo v protirežimní demonstraci, kdy zásah bezpečnostních složek na Národní třídě vyvolal celospolečenský šok a de facto spustil řetězec událostí, které vedly k pádu tehdejšího režimu. O který se zasloužila, ať se to někomu líbí nebo ne, i část reformních komunistů z Pražského jara. Ale i řada pohrobků Sametové revoluce, co po událostech ze 17. listopadu na nejbližší schůzi vrátili malou červenou knížku, symbol jejich politické příslušnosti, oficiálně zvanou členský průkaz Komunistické strany Československa, aby se pak i oni stávali součástí rychle se formujících demokratických struktur.

V listopadu 1989 během Sametové revoluce jako široká občanská platforma, nikoli klasická politická strana, vzniklo značně populární Občanské fórum (OF). Jeho hlavním cílem bylo sjednotit opozici proti režimu, vyjednat nenásilný přechod k demokracii, reprezentovat širokou veřejnost bez ideologického vymezení. Členství tak nebylo omezeno minulostí, ale spíše posuzováno podle aktuální podpory demokratických změn, nebylo spojeno s klasickou členskou legitimací ani formální registrací, jakou známe z běžných politických stran. Nevyplňovaly se jednotné členské přihlášky, nevydávaly se centrální členské průkazy, neexistovala jednotná členská evidence. Stačilo se přihlásit k místnímu OF, účastnit se schůzí nebo aktivit, být místní skupinou považován za součást hnutí. Tedy k Občanskému fóru, když nebyla prováděna lustrace a důraz byl kladen na současný postoj, se mohli hlásit i bývalí komunisté.

Tak do Občanského fóra vstupovali jak reformní komunisté z období Pražského jara, tak i ti, co z KSČ a zpravidla i zaměstnání byli vyhozeni po 21. srpnu 1968, což byl i případ našeho bývalého prezidenta Miloše Zemana, ale i nedávní členové KSČ, na konci roku 1989 podporující změnu režimu. I když tvrdé normalizační jádro KSČ bylo v OF rezolutně odmítáno tlakem veřejnosti a místních aktivistů. OF potřebovalo organizátory, úředníky a odborníky na řízení institucí, proto často spolupracovalo i s lidmi poznamenanými členstvím v KSČ, ochotnými podpořit demokratizační proces. Tato otevřenost vedla ke sporům, kdy část disentu chtěla jasné odstřižení od bývalých struktur, jiní (např. lidé kolem Václava Havla) prosazovali inkluzívní přístup a nenásilnou transformaci společnosti.

Kritickým momentem Občanského fóra byl jeho mimořádný sněm, který se konal 23. února 1991, z něhož vzešly dva subjekty, což Václav Havel označil za výraz politického realismu obou hlavních proudů. Vzniklo tak Občanské hnutí (centristická/umírněná část), pod vedením Jiřího Dienstbiera a Občanská demokratická strana (ODS) z liberálně-pravicové části fóra, vedená Václavem Klausem. Samotné Občanské fórum (OF), od svého rozpadu zastřešené prozatímním koordinačním výborem, formálně existovalo do 11. května 1992, kdy výmazem z registru ministerstva vnitra definitivně zaniklo: Odkaz

Při prvních svobodných volbách v červnu 1990 zvítězilo Občanské fórum (OF), následované Komunistickou stranou Československa (KSČ), i když jen v české části federace kandidovalo celkem 23 politických stran a hnutí. Přitom se v dubnu 1990 ve skutečnosti původní Komunistická strana Československa (KSČ) rozpadala na republikové organizace, kdy její česká část byla přejmenována na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a od voleb v červnu 1990 byla zastoupena v České národní radě (ČNR). Po vzniku samostatné České republiky se Česká národní rada automaticky transformovala na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR a od prvního ledna 1993 tak měli kovaní komunisté z KSČM nepřetržité zastoupení ve sněmovně Parlamentu.

Teprve po volbách na podzim 2021, kdy získali pouhých 3,60 % hlasů, komunisté poprvé od roku 1921 (s výjimkou Protektorátu Čechy a Morava) neměli parlamentní zastoupení. Po Sametové revoluci u nás mnohokrát v kuloárech přetřásaná otázka zákazu jejich strany byla totiž spojena s právními a ústavními problémy. „Když ty pomineme a stalo by se tak, třetí den by měli určitě v šuplíku připravené nové stanovy, nový název a byla by to jiná strana, aby je už nikdo příště zakázat nemohl“, komentoval tuto situaci Petr Pithart, označovaný za jednoho z „otců zakladatelů“ české ústavnosti.

Inu, pointa celé story spočívá v tom, že tu máme mezi veřejnými činiteli pohrobky Sametové revoluce, s čímž se hlasatelé čistých štítů nehodlají smířit. Kdy vinu za tento pro ně nehorázný stav jsou schopni svalovat na všechny kolem, neboť pro novodobé spasitele biblické varování před pokrytectvím „Kdož jsi bez viny, hoď po mně kamenem“ přece neplatí. Jenomže tohle varování nebylo výzvou k tomu nikdy nesoudit, ale k tomu soudit opatrně, spravedlivě a se stejnou přísností vůči sobě jako vůči druhým.