S velkým zájmem jsem si přečetl článek v Heidelbergu sídlícího českého historika Ivana Pfaffa, který nazval „Byli první, ukázali nám cestu“, uveřejněný v Amerických listech (10. července 2003), přeložený z němčiny. Původně vyšel v seriozním zdroji Die Zeit (22. května 2003). Tématem byla revolta plzeňských občanů, především škodováckých dělníků, protestujících proti měnové reformě, a tedy i všeobecnému ožebračení, poté, co prezident Antonín Zápotocký ujistil národ, že naše měna je pevná a věřte straně, soudruzi.

Autoru Pfaffovi se v šedesátých letech dostalo mediální pozornosti v Evropě v souvislosti s jakýmsi protestním prohlášením českých umělců, jejichž jména si vymyslel – záležitost zcela fiktivní. Po invazi jsem se s ním jen velmi krátce setkal na jedné konferenci (a toliko si pamatuji na svou nepříliš vtipnou poznámku, jak že mě těší potkat se s člověkem, v jehož jednoslabičném příjmení jsou tři F). Třeba 1. června 1953 v Plzni byl a viděl něco, co jiní neviděli. Pfaff píše o zlynčování člena závodní stráže, o stranickém funkcionáři k smrti ušlapaném, dělnicko-revolučním výboru zmocňujícím se zbraní a osvobozujícím více než sto politických vězňů z pověstného žaláře Bory, lid že stavěl barikády, obsadil telefonní a telegrafní centrály, úřady státní a stranické, budova Státní bezpečnosti končila v plamenech, že mnoho policistů a vojáků , též čtyřicet povstalců ztratilo život. A údajný velitel povstání že byl na podzim 1957 popraven.

Jsem sice plzeňský rodák, ale onoho historického dne jsem setrvával v Praze u závěrečných zkoušek na právnické fakultě, tehdejším sídle prahanebné výchovy. Hned po promoci jsem se s tzv.umístěnkou šel představit do soudní budovy ve Veleslavínově ulici, abych zahájil svou milosrdně krátkodobou kariéru okresního soudce ve věcech civilních. Ale začínal jsem jako auskultant (soudní čekatel) v oddělení trestním, pod dohledem dělnického kádra Miloslava Tlapáka. Účastnil jsem se procesů, četl obsáhlé fascikly a jejich naprostá většina se týkala oněch „událostí“, jak se tehdy oficiálně říkalo tomuto prvnimu pokusu odporu proti komunistickému režimu – 17 dní před ve světě dobře známým východoněmeckým povstáním. V Plzni režim byl na dva, tři dny paralyzován, demonstrantúm se podařilo vtrhnout na radnici a do soudní budovy, z oken vylétly papíry, nějaké pěstní násilí se uskutečnilo, ale o lynčování, zabíjení, politických vězňů osvobozování, o estébáckém velitelství v plamenech jsem nikdy nic neslyšel, nic se nedočetl.

Poté, co se mi podařilo prokličkovat se na Západ, o tomto prvním plzeňském pokusu jsem něco uveřejnil. V časopise Problems of Communism vyšel článek „Pilsen: The Unknown Revolt“, obšírněji jsem se tématu věnoval v knížce The Judge in a Communist State, jejíž česká verze pod titulem „Malá doznání okresního soudce“ vyšla napřed česky u Škvoreckých v Torontu a pak také v polistopadové rodné zemi.

K O N E C