Vznik „Centra proti terorismu a hybridním hrozbám“ na českém ministerstvu vnitra můžeme posuzovat různě. V každém případě lze konstatovat, že na takové opatření má ministerstvo (potažmo vláda) plné právo. Co z toho bude a bude-li to vůbec k něčemu, to lze hodnotit za určitou dobu, pokud se na ono „centrum“, jako na mnohé jiné aktivity, nezapomene.

Díky takovému „zapomínání“ má tato země desítky ústavů a institucí naprosto zbytečných. Jejich výčtu se kdysi věnoval známý libertarián Petr Mach v jím založeném časopisu Laissez Faire. Tehdejší Machovy brilantní rozbory toho, jak stát doslova mrhá svěřenými prostředky a živí evidentně zbytečné ústavy a instituce, ničemu nepomohly. Mrhání pokračuje a některé (!) dobré Machovy náměty (minimální daně, vyrovnaný státní rozpočet, zrušení příspěvků politickým stranám, legalizace švarcsystému, snížená jednotná sazba DPH, snížení přerozdělování státních financí, zrušení minimální mzdy aj.) se nikdy nedostanou přes populismus současných politických stran, bez ohledu na to, jestli se ony označují za levicové či za pravicové. Stejně jimi ve svých podstatách vůbec nejsou.

Leč opusťme úvahy ekonomické. Náprava věcí v této oblasti se dá učinit většinou v historicky krátkých dobách, pokud bude mít společnost zájem. Letošní předvolební kampaň nás pravděpodobně „přesvědčí o tom, že společnost zatím zájem nemá“.

V souvislosti s oním vnitráckým centrem jsem si znovu uvědomil, jak obrovské máme dluhy v oblastech, které se nedají napravit v řádu několika let, ba snad dokonce ani v řádu desetiletí. A ty se týkají stavu historického, právního, kulturního a sociálního vědomí občanů této země. Nejen komunisté - ale především oni - se na velice mizerném stavu uvedených kategorií občanského vědomí podepsali nehorázným způsobem. Znovu to přede mnou vyvstalo, když ve vánočním projevu označil prezident republiky ministerstvo vnitra v souvislosti se vznikem zmíněného již „Centra proti terorismu a hybridním hrozbám“ za možného „novodobého Koniáše“.

Ono to vlastně začalo někdy po roce 1948. Byl to komunistický ministr Zdeněk Nejedlý, který nechal odstranit z panteonu Národního muzea sochy Riegra, Masaryka, Clam-Martinice, Beneše či busty Pekaře a mnoha jiných. Některé sochy a busty nebyly kupodivu zcela zničeny, pouze uloženy do depozitářů. Jinak jejich představitelé měli zmizet z vědomí národa. V mnohém se to bohužel podařilo – zkuste se zeptat nějakého středoškoláka, kdo byl například Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic (1826-1887). Nebo kolik znají z dvaasedmdesáti jmen mužů české historie uvedených pod okny Národního muzea.

A tak podobně se to má i s Koniášem. Náš dnešní pohled na jeho činnost je dost neobjektivní. A to díky především jeho prezentaci v Jiráskově Temnu. Samozřejmě, že nemůžeme Koniášovi odpustit, že opravoval, zakazoval a někdy také pálil (vždy ovšem výhradně se svolením církevní vrchnosti) české, latinské, německé i francouzské knihy. Vedle toho ovšem také česky, německy a latinsky psal knihy jiné a vydával je. Zanícený katolík, který bojoval proti kacířům (nekatolíkům).

Všeobecné uznání husitského hnutí také nemůžeme například negovat tím, že husité také pálili kacířské knihy, vypalovali kláštery a vraždili řeholníky. A navíc, již jsem to tu jednou psal, když v letech 1741-42 dobyla bavorská, francouzská a saská vojska Prahu, byl to Koniáš, který se naučil velice rychle francouzsky, aby mohl umírajícím francouzským vojákům poskytnout poslední duchovní útěchu. A za peníze od nich kupoval chléb, který rozdával mezi hladové obyvatele Prahy, kteří trpěli obléháním města rakouskými vojsky. Nebyl tedy Koniáš pouze zloduch, i když jím v některých případech jistotně byl. Takže jeho jméno by nemělo být používáno jako symbol něčeho strašlivě a výhradně protičeského, jak to konec konců bohužel myslel i pan prezident.

Husité měli to štěstí, že je Alois Jirásek oproti Koniášovi vyzdvihoval. Jinak Jirásek sám byl vzdělaný muž pravicového přesvědčení a zcela jistě neučil své středoškolské studenty v duchu některých svých romantizovaných „historických příběhů“. Jinak ovšem smýšlel Zdeněk Nejedlý, který přišel s líbivou tezí, že „komunisté jsou dědici a pokračovateli sociálně revolučního husitského hnutí“. V rámci toho přesvědčil Klementa Gottwalda, aby značným nákladem a za nízkou prodejní cenu byla vydána všechna Jiráskova díla tak, aby mohla zaujmout čestné místo v domácích knihovnách. Nic proti tomu. Avšak současně byla v učebnicích dějepisu nebo v čítankách uváděna historicky nepravdivá či účelově upravená fakta, jejichž správnost byla „doložena“ potřebným výňatkem z některého Jiráskova románu. Jirásek se musel v hrobě obracet.

A tak dnes mnozí z těch, kteří chodili do školy od let padesátých, mají v hlavách pěkný galimatyáš. Jsou přesvědčeni, že Koniáš kudy chodil, tudy pálil české knihy, že Chodové měli ve znaku psa a že Emil Hácha byl kolaborant. Naštěstí dnes existuje značné množství kritických studií, na jejichž základě si člověk může mnohé lépe srovnat v hlavě. Někteří lidé tak radši nečiní. Mají totiž špatnou zkušenost. I o autorovi tohoto textu se bude říkat, že je dávný stoupenec Koniášův.