Je to kouzlo nechtěného. Ale když poslouchám každé nedělní ráno před mší čtyři nové zvony našeho kostela sv. Jana Nepomuckého, které hrají melodii z Wagnerovy opery Parsifal, musím si pokaždé vzpomenout na Vladimíra Žikeše a na Rudolfa Seiferta. A na stovky jejich přátel a pomocníků. A na Bumbálku.
Druhá světová válka skončila před necelými osmdesáti lety. Přesto je na mapě československého protifašistického odboje ještě mnoho bílých míst. Ta vznikla především proto, že z nejrůznějších důvodů nebyl odboj zkoumán objektivně a ze všech stran. Mezeru v bádání se občas podaří vyplnit historickými pracemi, které dostaly bohužel příliš pozdě šanci na to, aby spatřily světlo světa. Je to tím, že se nám již nedostává přímých svědectví.
V roce 2009 vydal Jindřich Pokorný knihu Parsifal, která podrobně popisuje činnost odbojového kruhu pod stejným názvem. V knize je několikrát zmiňován Vladimír Žikeš (krycí jméno kavárník), který „utekl na jaře 1942 z protektorátu před jistým zatčením. Nato zorganizoval ze svého úkrytu vlastní odbojovou síť a pečoval o důležité kurýrní spoje s Moravou, přes pohraniční chatu Bumbálka v Beskydech.“
Parsifal byl jeden z rytířů bájného krále britských Keltů Artuše a s ním sedával u legendárního kulatého stolu. Jemu právě bylo souzeno najít svatý grál. Není nic divného, když se tak pojmenovala odbojová skupina československých diplomatů, kulturních pracovníků a dalších intelektuálů. Jedna z recenzí uvedené knihy zní takto:
Skupina Parsifal byla založena již v roce 1938 brzy po Mnichovu a představovala součást demokratického protinacistického odboje. Od počátku zprostředkovali její členové styk důvěryhodných domácích kruhů se zárodky naší pozdější exilové vlády a především se podíleli na zpravodajských službách vojenského charakteru, jež „se často vyrovnaly hodnotou několika vítězným bitvám na polích válečných“ (například údaje o tajných útočných plánech wehrmachtu, o raketové základně v Peenemünde atd.)
Vladimír Žikeš (1906-1980) byl vzdělaný pražský nakladatel a vydavatel, který se ihned po vypuknutí války zapojil do odbojové činnosti a od roku 1942 působil na Slovensku (krycí jména Ján Koštial a Ján Mrózek) a velice úzce spolupracoval se skupinou Parsifal. Po roce 1945 se bohužel nedočkal vděku, naopak. Majetek mu byl znárodněn, a tak posléze pracoval jako dělník, vrátný a horník. Na konci života se vrátil na Slovensko, kde mohl zastávat přijatelnější zaměstnání. Zde v pátek 4. ledna 1980 v Demänovské dolině umírá. Na Slovensku také napsal začátkem sedmdesátých let vzpomínkovou knihu „Slovenské povstání bez mýtů a legend“, která mohla vyjít bohužel až v roce 1990.
Později se musel František Žikeš seznámit s někým, kdo by mu pomohl vybudovat stabilní systém přechodu mezi Moravou a Slovenskem. Mnozí příslušníci odboje byli nuceni vyhledávat úkryt právě na Slovensku, kde aktivity gestapa byly minimální. Koncem roku vytváří pevný systém opěrných bodů, které vyjmenovává takto: Bratislava - Trnava - chata Bumbálka v Beskydech - chata na Popradském plese - Tatliakova chata v Roháčích - chata pod Rozsutcem.
A doslova pak píše: „Chata na Bumbálce byla střediskem kurýrní služby z Protektorátu i do Protektorátu a také přestupní stanicí. Díky úzké spolupráci s chatařem Robertem Seifertem a jeho družkou Anežkou Bordovskoubyla i za naší nepřítomnostivždy v plné pohotovosti. Také se tam 24. října 1943 uskutečnila první schůzka s dr. Doležalovou-Lendovou a s mými přáteli z Protektorátu. Po dohodě, zprostředkované R. Seifertem, nás přes hranice převedl velitel německé pohraniční stráže, Hansi, který ovšem toto setkání považoval za rodinnou záležitost. Po Ing. Ivanu Sokolovi jsem tak měl možnost zaslat do Prahy Ing. Joklovi kódové šifry pro vysílačku a spojení s Londýnem“.
Odbojáři používali i chatu Třeštík. Na Slovensku v letech 1943-1945 pracovala velice významná odbojová skupina Flora pod vedením Květy Viestové, jejíž činnost měla velký význam pro londýnskou exilovou vládu. Vladimír Žikeš znovu opakovaně píše: „Skupině Flora a Justicie, jsem vedle kanálů, jimiž disponovaly, pomáhal ke kontaktům s českým odbojem. Spojení fungovalo přes Roberta Seiferta na Chatě Bumbálka“.
Na podzim 1944, kdy to na Slovensku vřelo (29. srpna vypuklo bohužel předčasně Slovenské národní povstání), bylo třeba posílit spojení mezi Slovenskem, protektorátem a Londýnem. O své další cestě na Bumbálku (to bylo již povstání v plném proudu) Vladimír Žikeš píše: „Ve tři hodiny ráno jsme se vypravili s dr. Lendou na cestu a dostali jsme se vlakem až do Makova. S plnými batohy jsme šlapali pěšky nahoru. Cestou nás zastavili dva makovští četníci na motocyklu. Díky tomu, že nás znali jako stálé hosty Bumbálky a přátele chataře Seiferta, nám nabídli, že naše ruksaky vyvezou na Bumbálku, kde se stejně sejdeme. Nedalo se nic dělat. Na oko s radostí jsme jim poděkovali, a abychom nebudili jejich podezření, ruksaky jsme jim navlékli. Dopadlo to dobře. Po zjištění, že je všechno v pořádku, jsme vešli do chaty, chvilku s nimi ještě poseděli, popili a bavili se o událostech. Po rozloučení se Seifertovými - nikdo nevěděl, zda se ještě uvidíme - jsme se hned vraceli zpět a posledním vlakem jsme dojeli na Štrbské pleso.“
V době, kdy odcházely odbojové skupiny do hor (podzim 1944), Vladimír Žikeš píše: „Dne 29. listopadu došly zprávy od Roberta Seiferta z Bumbálky i od Šimků z Trnavy, že je všechno v pořádku. Začali jsme tedy usilovně stavět na nepřístupném místě ve skalách Zlomisek nad Popradským plesem bunkr.“
V roce 1945 vydává Vladimír Mikeš úplně první českou knihu na osvobozeném území ČSR. Kniha se jmenuje „Bojující Československo“ a vyšla v Košicích přesně v den příjezdu prezidenta Beneše a československé vlády z Moskvy do Košic. Poté Vladimír Mikeš spěchal do Prahy. Věřil v budoucnost země, za jejíž svobodu byl ochoten položit život. Vzal si půjčku v bance a založil v paláci Colloredo-Mansfeldů v Praze jedinečný knižní a grafický salon. Byl zde mimo jiné vědecký antikvariát, čítárna, knihkupectví, přednáškové sálky, galerie a další výstavní sálky.
Prvními vystavovateli v jeho galerii jsou slovenští malíři Skupiny 29. augusta. Tehdy vítá ve svém úžasně promyšleně zbudovaném království prezidenta E. Beneše. Za tři roky je vše jinak. Na podzim roku 1948 je Žikešovi celý podnik zabaven a likvidací knih a písemností je pověřena úplně stejná firma, která dostala tento úkol za protektorátu. Jméno Vladimír Žikeš, jakož i skupina Parsifal a mnoho dalších jako by neexistovalo.