Neviditelný pes

HISTORIE: Páni z Hvězdné hory

25.1.2021

Na hradech se dnes už moc nebydlí a málem by tam nebydlel po restituci ani Zdeněk hrabě (titul neplatí ani v zahraničí) Sternberg z Českého Šternberka, kdyby se jeho předkům podařilo postavit barokní zámek na druhém břehu Sázavy. Z jeho pracovny v prvním patře hradu, který se tyčí vysoko na skále a dominuje jednomu meandru řeky, jsou vidět na protějším břehu zbytky barokní zahrady, za níž měl stát honosný zámek. „Naštěstí k tomu nikdy nedošlo, jinak by z tohoto hradu dnes byla jen ruina,“ říkal mi s úsměvem před lety šlechtic.

Český Šternberk

Místo zámku tam jeho dědeček v roce 1900 nechal postavit Parkhotel, aby návštěvníci, kteří se chtějí zdržet, měli kde přespat. Zahradu protíná železnice, kterou rovněž financovali Sternbergové a která spojuje Čerčany s Kácovem. Vlastně cokoliv člověk v okolí hradu zahlédne, je nějak spojeno s tímto rodem. Už z dálnice D1, když na padesátém kilometru za Prahou odbočíte, je vesnička Šternov, která je pojmenovaná podle znaku na jejich erbu, který nese hvězdu, německy der Stern. Sternbergové jsou páni z Hvězdné hory.

Původně si tito příslušníci snad nejstaršího žijícího českého panského, tedy šlechtického rodu, říkali Divišovci (první zmínky o nich jsou ze začátku 12. století) a sídlili 5 kilometrů od hradu v Divišově, kde měli tvrz, jejíž zbytky se nalézají ve sklepě místního děkanství. A pohnutka k tomu, aby Diviše z Divišova, respektive jeho syn Zdeslav, který se jako první nazýval ze Sternbergu, postavit hrad, byl vpád Tatarů. Na Moravu tyto hordy vtrhly přes Polsko a Slezko a Moravskou branou pronikly až k Olomouci. Král Václav I. se obával, že půjdou dál na západ a ohrozí hlavní město království. To byl důvod, proč se narychlo budovaly fortifikace, pevnosti a hrady. Proto tady stojí hrad: toky řek byly tehdejší komunikace, podél nich vedly cesty.

Naštěstí, jak víme, Tataři se obrátili na jih a vnikli do Uher. Na Sázavě ale kvůli Tatarům byl postaven raně gotický hrad, který byl v 15. století dobyt vojsky Jiřího z Poděbrad poté, co se Zdeněk Konopišťský s ním rozkmotřil. Hrad byl značně poničen. Nebyl postaven tak, aby odolal dělové palbě, a hradní posádce došly potraviny a voda, po půl roce se vzdala. Udrželo se jen Konopiště. Hrad byl v 16. století znovu vybudován ve stylu pozdní gotiky. Tehdy byly také postaveny obranné bašty. Pro účely bydlení byl přebudován až v době barokní, po třicetileté válce, tedy v 17. století, kdy ztratil strategickou funkci. Tuto přestavbu učinili tzv. Holičtí ze Sternberga a vybudovali rytířský sál a další reprezentační prostory, které jsou dnes přístupné návštěvníkům.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Zdeněk, hrabě Sternberg obýval na hradě pětipokojový byt, v němž jeho žena každý den vaří, jeho bratr tam má dva pokoje a zbytek slouží jako muzeum, kterým ročně projde bezmála sto tisíc návštěvníků. Privátní část je oddělena jen ozdobným provazem a hrabě se snažil, pokud slyšel za dveřmi větší hluk, moc nevycházet, aby se nemusel s návštěvníky stále fotografovat či jim podepisovat památníčky. Narodil se v roce 1923 v Praze, jako většina jeho osmi sourozenců, a pokřtěn byl v rodinné kapli svatého Jiřího na hradě, kde vyrůstal a kam za ním později docházel i domácí učitel Vojtěch Votruba z Rataj, jak to tehdy bylo zvykem.

Od roku 1937 bydlel Zdeněk Sternberg v Praze Na Újezdě a od kvarty navštěvoval smíchovské gymnázium v Husově ulici a zároveň v paláci u Nostitzů taneční hodiny pro dospívající mladé šlechtice a šlechtičny, kde se učili i vybranému chování. Výchova tenkrát i doma byla velice přísná. Do jídelny s rodiči mohli až tak ve dvanácti letech, kdy se už uměli chovat a nesměli u jídla mluvit. Jen nejmladší dítě muselo před jídlem odříkat stolní modlitbu. Po roce 1939, kdy se šlechta rozdělila, pořádala pro české větve taneční hraběnka Kinská v paláci Buqoy, kde se muselo mluvit pouze česky.

Maturitu složil Zdeněk Sternberg v roce 1943, a aby nemusel do Říše, nechal se kvapem zaměstnat u Okresní jednoty živnostenských společenstev hlavního města Prahy, kde přečkal válku a kde mohl vyreklamovávat české řemeslníky z nasazení v Říši. Po roce 1945 se zapsal na práva na Karlovu univerzitu, kterou zrovna opustilo velitelství SS, takže celá budova byla ještě cítit německým komisem. Kromě studia dělal Zdeněk Sternberg všechno možné. S dr. Veverkou založili Ústřední svaz soukromého podnikání jako organizaci proti politicky preferovanému Ústřednímu svazu odborů a Ústřednímu svazu družstev, aby soukromníci měli v pseudodemokracii, která do roku 1948 u nás vládla, alespoň nějakou podporu.

Země byla, zdůrazňoval hrabě, za okupace po heydrichiádě silně podlomená: na Václavském náměstí 150 000 dělníků svezených ze všech možných továren hajlovalo a přísahalo věrnost Říši. Pod svatým Václavem stála protektorátní vláda a vypadalo to tam jak v Berlíně na Kurfürsterdammu. Šla z toho hrůza. O tom se nemluví, ale lidé se strachy z poprav šíleně ponížili. Tehdy zaniklo české sebevědomí, které jsme začali už ztrácet v roce 1938, po mobilizaci a Mnichově. Proto to šlo komunistům v roce 1948 tak hladce. Dodnes jsme se ze ztráty sebevědomí nevzpamatovali. Vzmohli jsme se jen na pomstu: u národního divadla jsme i staré německé ženy v roce 1945 házeli do Vltavy, to je také pravda, to jsem viděl, říkal pan Strenberg.

Po únoru 1948 stačil ještě mladý hrabě složit rigoróza a státnice, ale k promoci už nebyl připuštěn: sebrali mu index. Účastnil se studentské demonstrace, která protestovala proti komunistickému puči na Hradě (účastnilo se jí několik tisíc studentů, kteří, když je policie nepustila Nerudovou ulicí, se na Hrad dostali z Helichovy ulice přes Seminářskou zahradu; proti útokům milice, která je tloukla pažbami, se studenti bránili zpěvem hymny, dělníci museli stát v pozoru). A jím spoluzaložený svaz byl rozpuštěn a všem bylo velice rychle zřejmé, kam to spěje.

Začal se zabývat organizováním útěků důležitých lidí - kteří se báli zatčení - přes hranice, protože měl známé, kteří u Tachova znali každý patník. Takhle poslal přes hranice bratry Emanuela a Filipa, generálního tajemníka parlamentu dr. Madara, sociálního demokrata, dopis arcibiskupa Berana papeži do Vatikánu a řadu méně známých lidí. Když viděl, že po něm jdou (dozvěděl se o tom od pana Schönborna, který ČSR zastupoval u Úřadu vysokého komisaře v Norimberku) a otec byl proti jeho emigraci, přihlásil se urychleně dobrovolně na vojnu, kde skončil u PTP jako horník v Hrdlovce u Duchcova na dole Klementa Gottwalda a později v Karviné.

Po vojně zůstal v Karviné dál jako horník a bagrista. Dohromady tam pracoval pět let a tři měsíce. V roce 1955 se Zdeněk Sternberg oženil u svatého Mikuláše v Praze s Alžbětou, rozenou Hrubou z Jelení. V naivním domnění, že je očištěn, se v roce 1956 vrátil do Prahy. Nikde ho ale nezaměstnali, až skončil jako kulisák v Hudebním divadle v Karlíně, kde pracoval až do emigrace v roce 1968. Celkem dvanáct let. Tehdy už mohl vyjet, protože otec byl po smrti a závazek vyprchal.

V emigraci, ve Vídni, nastoupil u potravinářského koncernu Mautner-Markhof, kde před penzí v roce 1989 skončil jako zástupce generálního ředitele, žena pracovala v charitě a syn, kterému tehdy bylo deset, začal studovat na gymnáziu.

V roce 1991, kdy Sternbergovi vrátili občanství, si půjčili v Praze v Michli byt a podali žádost o restituci. V roce 1992 jim postupně začali vracet majetek. Měli štěstí, hrad byl po rekonstrukci a ani mobiliář nebyl moc, díky tomu, že Jiří Sternberg tam byl kastelánem, rozkraden, jen poškozen. Všechno, co panství vydělá, investovali zpět. Třeba jen oprava barokního sekretáře, který tehdy přivezli, stála 70 000 korun. Sám si nevyplácel ani korunu, žil s manželkou z penze.

Majetek

Sternbergům podle starých zemských desek patřilo mnoho poplužních dvorů a vesnic, s výjimkou několika let po třicetileté válce byl hrad Český Šternberk stále v držení rodiny. Poslední dcera z větvě Holičských si vzala Maxmiliana hraběte Götze, jejich dcera zase hraběte Rogendorfa a nakonec to patřilo rodině Somsich de Sard z Chorvatska a ta to zase prodala v roce 1841 pradědovi posledního majitele Zdeňka ze Sternberga. Otec posledního majitele, Jiří, vlastnil hrad do roku 1949, kdy byl podruhé vyvlastněn.

Poprvé ho vyvlastnili Němci v roce 1942, kteří počítali s tím, že po vítězné válce budou takové nemovitosti přiděleny zasloužilým generálům. Tehdy musel otec Jiří ze Sternberga pracovat na stavbě dálnice. Při druhém vyvlastnění zůstal na hradě jako kastelán až do roku 1960.

Po restituci dostal Zdeněk Sternberg to, co patřilo otci: Velkostatek Český Šternberk, který měl - po první pozemkové reformě v roce 1920 - dva dvory, což bylo asi 250 hektarů polí (dříve asi 700 hektarů), 1700 hektarů lesů a jeden rybník. Dále panství Radnice u Rokycan, které původně patřilo Kašparovi ze Sterbergu a zámek Březina, který měl podobně velké panství jako Český Šternberk. Tam měli kamenouhelné doly, o které přišli hned v roce 1945. Na Šternberku měli elektrárnu a tu dostali zpět. Březinu dostali také zpět, ale poté, co se odstěhovala škola, je zámek prázdný. Polnosti u Rokycan jsou pronajaty a zbytek provozují sami. V Českém Šternberku si ještě pronajali navíc dalších asi 500 hektarů zemědělské půdy. Celkem mají asi 150 kusů dobytka a výkrmnu prasat. Dohromady zaměstnávají kolem třiceti lidí. Syn, Judr. Filip Sternberg, který má ve Vídni advokátní kancelář, nyní celé panství převezme, doteď jen pravidelně dojížděl a zajímal se o hospodaření. Když se Zdeněk Sternberg po desetiletích vrátil do svého dětského pokoje, práh v něm vrzal stále stejně.

Nejslavnější předek

Kašpar Maria Sternberg (narozen 6.1.1761 - zemřel 20.12.1838) byl český badatel, který ale celé své dílo, jak tehdy bylo zvykem, napsal v němčině. Zabýval se paleobotanikou, zejména permokarbonu, a botanikou a geologií. Ve svých studiích dbal na věrné zobrazení fosílií, napsal Pokus o zeměpisné a rostlinopisné znázornění rostinstva v pravěku. Tradicím a perspektivám českého hornictví věnoval dílo Nárys dějin českého hornictví. Přispěl k založení Vlasteneckého musea, dnes Národního muzea v Praze, kterému věnoval všechny své sbírky i knihovnu. Patřil k předním evropským přírodovědcům na přelomu 18. a 19. století.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel



zpět na článek