V parném srpnu 1975 klouzaly naše kanoe po líně tekoucí Lužnici před Sezimovým Ústím. Po pravé straně se na břehu objevil děravý plot, místy úplně pobořený. Za ním v zeleni vykukoval vršek známé vily, do které byl přístup jinak uzavřen. Hlásala to cedulka na brance do zahrady z ulice v Sezimově Ústí opatřená razítkem MNV, což potvrzoval i rezavý řetěz, který to vše jistil. Nebylo divu, tehdy bylo vše svobodnější za mřížemi, natož symbol demokracie, jako byla zahrada a vila dr. Edvarda Beneše. Kdyby nezářilo slunce, mohli jsme mít pocit, že jsme se ocitli v černé díře normalizace. Kdysi nádherná zahrada, plná stromů a okrasných květin, skrz omšelý plot vyhlížela jako zanedbaný hřbitov.

Vylezli jsme z kanoí přímo do zahrady a potajmu jsme ji začali prohledávat, protože jsme věděli, že někde v ní je hrob pana presidenta. Jako indiánští zvědové jsme se plížili neudržovanou zelení a křovinami, až jsme v její zadní části pod svahem za vilou objevili schody vedoucí k malé terase s velkou náhrobní deskou a bustou našeho druhého presidenta. Na ní bylo několik květináčů s polouschlými květinami a o vyvýšený stupeň se opírala malá deska z černého skla se čtyřverším:

"Pane presidente,
Vaše láska nezemřela,
Váš úsměv nezhynul,
Vaše bytost je s námi celá,
jen tvar se rozplynul"

Byl to zvláštní pocit, byli jsme ilegálními návštěvníky oficiálně nepřístupné hrobky presidenta a spoluzakladatele Československé republiky, druha Tomáše Garrigue Masaryka a Milana Rastislava Štefánika. Navštívili jsme jej v době, kdy z milosti sovětských okupantů vládl v naší zemi "president zapomnění" dr. Gustáv Husák, mimo jiné člověk, který se s Edvardem Benešem osobně znal. Jestli by nás omilostnil, kdybychom při našem tajném poslání - poklonit se památce jeho předchůdce, přinést vodu do květináčů z řeky a natrhat v zahradě čerstvé květiny na jeho hrob, byli dopadeni? Tehdy by přece nikdo nepochyboval o tom, že nás posílá CIA. Zato ten "Jeho" dům byl pro nás nepřístupný. Zjistili jsme, že k vile se nedostaneme. Byla ještě oddělena železným pevným plotem, který se nedal přelézt bez nebezpečí spatření. Nedopadeni jsme odpluli se vzpomínkou a několika fotografiemi. Nevěděli jsme, že po mnoha letech bude český písničkář Jaromír Nohavica zpívat zvláštní písničku, která ten čas alespoň ve vzpomínkách navrátí.

"Pane prezidente
Vy to pochopíte
Vy přece všechno víte
Vy se poradíte
Vy to vyřešíte
Vy mě zachráníte."

Ale jak se ukázalo, jeho řešení dvou nejkrizovějších situacích Československé republiky jsou dodnes diskutabilní. Jistě, Nohavica myslel asi více na presidenta Havla, ale při podivných osudech českých presidentů lze tuto písničku vztáhnout i do minula. Věděli jsme již tehdy, že president Edvard Beneš je nejkontroverznější politickou osobností našich dějin. Pravý "velký malý muž". Velký svým podílem na vzniku státu a tvorbě jeho zahraniční politiky a malý svými dvěma politickými rozhodnutími. Opravdu malý? Rozhodl by někdo jinak? Nikdo jiný se v takové situaci neocitnul. Jen v r. 1968 se v obdobné situaci ocitla plejáda komunistických reformních politiků … a, až na jednoho, kapitulovali také. Také oni se obrátili k národu, který nastoupený před železem zlé moci čekal na rozkaz, zády a svoji kapitulaci "omluvili" stejně - obavou z nedozírných následků a kalkulem, že kličkováním a švejkováním to zase uhrajeme.

Jak to napsala dne 30.9.1938, v době "Mnichova", Národní politika: "…Pakliže se spojenecké smlouvy staly cárem papíru a dvacetileté řečňování o věčném přátelství se ukázalo být pouze laciným kšeftem, v takové atmosféře by bylo hanbou padnout, jelikož zde je pouze dusno ve strašném pachu. Evropa se na těchto zásadách dlouho neudrží a náš malý slovanský národ chce Evropu hniloby a zrady přežít. Až okolní svět bude padat v trosky, náš národ bude stát pevný a připraven. Alespoň jsme nezatížili mladou generaci ztrátami na životech, budeme ji mít zdravou a silnou v budoucnosti." V těchto slovech je sice hořká pravda, ale i ten kalkul - co bychom bojovali, ostatní to vybojují za nás a my na tom budeme jednou profitovat. Jak se ukázalo o deset let později, byli jsme na další krizi spíše nepřipraveni, než zoceleni. I president Beneš v ní jednal stejně. Možná ještě o něco hůře.. Byl ale těžce nemocen, což málokdo věděl, jeho zdravotní stav po několika záchvatech mrtvice byl státním tajemstvím. Jeho deprese a projevy malomyslnosti, které dával najevo spolu s obavou z nejčernější budoucnosti, však utajeny nezůstaly.

Pamětníci vzpomínají, že jeho vánoční projev s přáním do nového roku 1948 vyzněl dosti defetisticky. Jak shodně napsali poražení demokratičtí ministři a jiní účastníci únorových událostí, zde slovy spisovatele Karla Kosatíka: "V debatách s demokratickými minstry o možné demisi zastával silně protikomunistické stanovisko, ale zároveň dával plný průchod nejčernějším obavám. Bude to zlé, velmi zlé! Mluvil jako rozpolcený člověk, který se uvnitř rozhodl přijmout porážku, ale neodvažuje se dát to veřejně najevo." Skutečností zůstává, že o podání únorové demise se ministři národně socialistické a lidové strany radili s presidentem Benešem. Měl jim říci, že nesmí ustoupit, tak jako neustoupí nátlaku komunistů on. "Se mnou můžete počítat," řekl. Za demisi minstrům poděkoval a ministru Hálovi řekl: "Prokázali jste tím službu státu." Den po demisi mluvil již jinak. Ministru Drtinovi vzkázal, že byl demisí překvapen, jako by se na její přípravě nepodílel. Zřejmě jej vylekala komunistická manifestace na Staroměstském náměstí.

Během celé krize pak již všechny odstoupivší ministry nepřijal, ale s Gottwaldem jednal několikrát a dokonce přijímal i Gottwaldem nakomandované deputace "zástupců lidu". Jen 23. 2. 1948 jednal ještě s ministry národně socialistické strany. Vylíčil své jednání s Gottwaldem a přiznal, že se mu již nebude moci dlouho bránit. Slíbil ale, že demisi nepodepíše a kdyby došlo k nejhoršímu, že ji podá sám. V každém případě, řekl, odstoupivší ministry před konečným rozhodnutím přijme. Nakonec nepřijal a podepsal. Po radě své ženy, která jej chtěla zbavit stresu a ulehčit mu jeho rozhodnutí. "Stane se něco, Edoušku, když podepíšeš?" Stalo se. Oproti Mnichovu mu jeho obhajobu umožňoval argument o rozdvojení národa. Jak to také napsal: "Oni obviňují mě, já zase je. Oni se neshromáždili na Václavském náměstí! Nechtěl jsem dopustit, aby se krvežíznivé LM vrhly na pražské obyvatelstvo. Doufal jsem, že studentská demonstrace dá signál k povstání. Nestalo se. Nikdo se nepohnul."
Myslel Jaroslav Nohavica i na tehdejší víru v presidenta Beneše, když psal:

"Pane prezidente
Vy přece všechno víte
Vy se poradíte
Vy to vyřešíte
Vy mě zachráníte."

Dejme slovo opět Karlu Kosatíkovi: "Stále připomínal, že nechce situaci komplikovat, že mu jde o oboustranně přijatelné a slušné stanovisko Většina jeho vět byla mlhavá: ´Tím není ještě nic řečeno, uvidíme, jak se věci vyvinou.´ (???) Opakovaně připomínal, že nechce a nebude dělat obtíže, jako by v tom bylo jádro věci; snad mu šlo opět o gesto - o to, aby byl správně pochopen, když podstatu svého činu neuměl sám vyložit. Podobně osamoceně jednal a pak se bál nepochopení po Mnichovu - a po únoru 1948 prožíval týdny a měsíce nového a opakovaného traumatu v mučivých a sebetrýznivých otázkách: uvěří národ, že jsem neměl jinou možnost?Uvěří, že to byla nezbytná oběť? Takto uvažoval muž s mentalitou oběti. Sám o této nezbytnosti v hloubi duše nebyl přesvědčen, a tím se jeho trápení dále zvětšovalo."

Bylo ale možné jednat jinak? Autor této úvahy jednou v 70. letech zastupoval v civilní při generála Karla Klapálka. Při dlouhém čekání na rozsudek na chodbě Městského soudu došlo v rozhovoru i na únorový puč. "…To byla záležitost jedné divize", prohlásil generál, " stačilo dát rozkaz zatknout L. Svobodu a armáda by splnila všechny rozkazy svého vrchního velitele. V nejvyšších funkcích byli ještě generálové ze ´Západu,´" konstatoval generál Klapálek. "Čekal jsem, že pan president povolá moji divisi z Mladé Boleslavi." Pohled na oddíly LM by pak asi byl stejný, jako když milicionáři přijeli autobusy zachraňovat Prahu před kontrarevolucí v listopadu 1989.
Ferdinand Peroutka soudil jinak. Dal průchod své obavě z toho, že jeden papír nemohl zastavit Stalina v jeho imperialistické expanzi do Střední Evropy.. To by jistě nezastavil, kdyby Stalin ten úmysl měl. Měl ho ale skutečně? Nastoupila by po porážce čsl. komunistů Rudá armáda?

Prokop Drtina ve svých pamětech píše o svém přesvědčení, že president Beneš kapituloval s plným vědomím toho, co dělá. Dokonce že svoji kapitulaci před KSČ začal připravovat v době své první cesty do SSSR v r. 1943 a definitivně se pro ni rozhodl poté, co Stalin nedovolil Československu přistoupit k Marshallovu plánu. Prognóza budoucnosti je v tomto případě přece jen o něco snazší než v období Mnichova. Jak by to ale dopadlo opravdu, kdyby Beneš nepodepsal, se už nikdy nedozvíme.

Dnes jsou park kolem vily a pečlivě upravená hrobka okrasou Sezimova Ústí. Proč si zrovna zde vybral presidentský pár místo pro své sídlo? Vše je možné se i s videoprogramem dozvědět v krásném památníku, který se nachází jen kousek za znovu otevřeným vchodem přímo v parku.

Ministr zahraničí, který se svojí ženou měl vztah k jižním Čechám, si chtěl postavit dům právě tam. Znal okolí Sezimova Ústí z návštěv u svého bratra Bohuše v nedalekém Soukeníku. Při svých výpravách do okolí objevil Beneš vedle Lužnice romantickou parcelu, která na jedné straně končila prudkým srázem. Říkalo se mu "Pod kazatelnou", na památku Mistra Jana Husa, který prý zde kázal venkovskému lidu. V r. 1929 se o parcele zmínil svému tehdejšímu příteli Zdeňku Fierlingerovi a nabídl mu, aby se o parcelu podělili. Fierlinger souhlasil a do akce zapojil svého bratra ing. arch. Otokara Fierlingera, který oběma vily vyprojektoval a u místní stavební firmy zařídil jejich vybudování. Později, když Fierlingera označil za zrádnou zmiji, kterou je třeba zadupat do země, toho jistě litoval.

Dalším architektem byl arch. Kropáček a stavba trvala s posledními úpravami a dostavbami od r.1930 do r.1937. Financoval ji Beneš ze svých honorářů, zejména zahraničních za knihu "Světová válka a naše revoluce". Spolu s manželkou propadli nové vášni - postavit si vilu podle všech svých přání - pro paní Hanu to byla především zahrada, stromy, okrasné květiny a interiér vily. Její tehdejší vzácný a především krásný mobiliář je možno zhlédnout na jednom z několika programů, které představují celý Benešův politický život a jeho kariéru.

I vila prodělala dramatický osud. Paní Hana užívala tuto vilu střídavě se svým pražským bytem na Loretánském náměstí až do 2.12.1974, kdy zemřela. Dům s přilehlými pozemky odkázala Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře s žádostí, "aby tento domov presidenta dr. Edvarda Beneše a můj vzalo ve svou ochranu a podle svého uvážení jej určilo ve prospěch naší kultury" a požádala i o ochranu a údržbu hrobky s přáním, aby veřejnosti zůstal zachován přístup. Jak komunistický režim její přání vyplnil, jsme poznali za rok po její smrti. "Z technických důvodů uzavřeno. VSTUP ZAKÁZÁN."

A protože režim vždy představují konkrétní osoby, tak by možná ještě některé mohly podat svědectví, jak se dá s dědictvím manipulovat. Protože Muzeum samo nemělo právní subjektivitu, bylo organizací státní, tak musel být dědic označen jako "Čs.stát - Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře". Až potud to bylo právně v pořádku. Ale za měsíc již tomu bylo jinak. Dědic byl přejmenován na "Čs. stát - ONV v Táboře".Tato protiprávní změna již signalizovala dalšího vlastníka. Zanedlouho totiž přišel na ONV v Táboře dopis z Úřadu předsedy vlády ČSSR s žádostí o bezplatný převod objektu a pozemků (na základě předchozí dohody!!!). Do vily se nastěhoval Lubomír Štrougal. Ani tato krádež nebyla ještě celá. Paní Hana dala část pozemku na stavbu mateřské školy. Namísto ní byla na pozemku postavena ošklivá budova Národního výboru.

Teprve po převratu se začalo schylovat k nápravě. Stejně pomalu, jako je tomu v mnoha jiných případech. Zatímco stát obvykle zabavuje hned, s vydáním si dá vždycky na čas. Vždyť v této zemi po staletí vládly vrchnostenské úřady. Jejich mentalita, zvyky a povinná úcta poddaných se mění jen zvolna, velmi pomalu. A to se týká i majetku těch, kteří se domnívali, že vrchnost v r. 1918 nadobro zbavili moci. Kdyby za nic jiného, tak za ten první pokus jim patří dík. Také, ale vlastně především, i presidentu Benešovi.

Ale kam jej zařadit? O ministru zahraničí Edvardu Benešovi je to jasné. Ano, jeho zahraniční politika kolektivní bezpečnosti v Evropě selhala, ale bylo to jeho vinou, nebo z viny Hitlera, kterého tehdejší demokratické mocnosti nechaly vyrůst v obludné, všepožírající monstrum? Ale president Beneš?
Spory historiků o jeho osobu budou zřejmě pokračovat ještě dlouho. Ale netroufám si kromě vlastního nesouhlasu s jeho dvěma kapitulacemi vyslovovat hodnotící stanovisko. Nikdo jiný v těchto dvou případech v jeho situaci nebyl a jak říká Mussetův Lorenzaccio: " Já dějiny nepopírám, ale já u toho nebyl."