Mluví-li se o našem chování tváří v tvář Hitlerovi, často se pro srovnání používá příklad Polska o rok později. Naši severní sousedé šli proti tankům wehrmachtu na koních, zatímco my jsme opustili naše monumentální pevnosti, chloubu naší armády… Vždycky jsem obdivoval odvahu polského národa, který dokázal dosáhnout svého ohněm a mečem, a to i v situaci kdy tímto ohněm a mečem musel jít proti kulometům a bombardérům. Proto si netroufám zpochybňovat jeho hrdinství v devětatřicátém ani později, třeba když polští legionáři udatně dobývali Monte Casino. Nikdo mi ale nevymluví, že situace Poláků byla tváří v tvář Hitlerovi mnohem jednodušší než ta naše.

V září 1939 už všichni věděli, že appeasement byl tragickým omylem a bohužel zcela platí Churchillova slova: „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme si hanbu a budeme mít válku.“ Věděl to i Hitler, který proto nechtěl se svou válkou dále na nic čekat. Zatímco v osmatřicátém existovaly dva scénáře - válečný a mírový - v devětatřicátém už tu byl jen ten válečný. Proto v osmatřicátém museli Čechoslováci volit, zatímco v devětatřicátém byli Poláci postaveni před hotovou věc.

A to jsou dvě značně odlišné situace. Pokud vám nepřítel dá na vybranou mezi válkou a potupou, jste vy ten, který musí ze dvou hrozivých řešení volit to „lepší“. Pokud vám vyhlásí válku a vtrhne do vaší země, nemáte už jinou možnost než se bránit. Protivník svým útokem vaše dilema vyřešil. Rozpoutal boj a nese za něj zodpovědnost. A z vás je jednou provždy hrdinný obránce, aniž se vás kdokoliv na cokoliv ptá. Pokud by si Československo v osmatřicátém zvolilo válku, neslo by za ni odpovědnost a bylo by považováno za agresora. Vždyť Hitler přece souhlasil s mírovým řešením a my jsme ho odmítli. V případě polského tažení si nikdo netroufá tvrdit nic jiného, než že agresorem byl Hitler.

My jsme takové štěstí (řečeno samozřejmě v uvozovkách, ale svým způsobem to opravdu bylo štěstí) neměli, nám se volba mezi válkou a potupou nevyhnula. A jsme u druhé podstatné informace z Hitlerova výkřiku - tuto volbu musel učinit tehdejší československý prezident Dr. Edvard Beneš.

Prezident Beneš ve dnech mnichovské krize zastával názor, že on jako hlava státu a mimoto jediný československý politik skutečně světového rozhledu musí nést na svých bedrech tíhu rozhodnutí. Do značné míry to byla pravda - československou zahraniční politiku po celou dobu od roku 1918 utvářel Edvard Beneš a i ostatní tehdejší politici to brali tak, že zahraniční politika je jeho hájemstvím, do kterého oni příliš nezasahují. Poté, co byl Beneš roku 1935 zvolen prezidentem republiky, se po několikatýdenním záskoku premiéra Hodži stal ministrem zahraničí historik Dr. Kamil Krofta, Benešův věrný politický souputník, či spíše následovník. Doba jeho ministrování se vyznačovala naprostou kontinuitou s předchozí dobou Benešovou a lze říci, že po tyto tři roky de facto zůstal hlavním tvůrcem naší zahraniční politiky Dr. Edvard Beneš. Proto není divu, že v září 1938 byly oči politické reprezentace i celé země upnuty právě k němu.

Je obecně známo, co se v září 1938 odehrálo. Kterak se všechna zásadní rozhodnutí dělala u prezidenta na Hradčanech, nikoliv v Parlamentu (který se v oněch krizových dnech vůbec nesešel) nebo ve vládě, kde navíc byl za zahraniční politiku zodpovědný prezidentův nejbližší spojenec Krofta a která vždy, byť někteří ministři občas vyjádřili nesouhlas, nakonec přijala Kroftovo, potažmo Benešovo stanovisko. Ani generál Syrový nesehrál po svém jmenování premiérem mnohými očekávanou roli Benešova oponenta. Zahraniční politiku Československa v těchto krizových dnech tvořil prezident Beneš a částečně ministr Krofta.

A ten v těchto dnech skutečně působil jako Benešův žák. On i všichni ostatní diplomaté beze zbytku přijímali Benešovy plány a stanoviska. Na zahraničním ministerstvu se nepřipravovaly alternativní koncepce, ale realizovaly prezidentovy příkazy. Takže jediným, kdo tehdy fakticky rozhodoval o dalším osudu Československa, byl prezident Beneš.

A nikdo mi také nevymluví, že i to byla značná část československé tragédie. Dr. Beneš byl výkonný stroj na diplomacii a kuloárové handly, který byl nejužitečnější v úřadovně zahraničního ministerstva jako realizátor vizí T.G.M. Byl to přičinlivý, ale nerozhodný úředník, který by raději sepsal pět plánů, než učinil jedno zásadní rozhodnutí.

Byl to člověk neustále pochybující, který podroboval kritické revizi dokonce i věci, které se už odehrály a nedaly se odestát. Podnikatel Jan Baťa vzpomínal, kterak Beneš při jejich schůzce v létě 1938 sáhodlouze rozjímal dokonce i o vhodnosti jarní mobilizace, která už byla uzavřenou minulostí, na které se nedalo nic změnit, a navíc skončila pro Československo jednoznačným úspěchem.

Benešovu nerozhodnost prokazovalo i jeho jednání ve dnech mnichovské krize. 21.9. byl i podle své knihy „Mnichovské dny“ odhodlán jít do války s Německem, později však své názory korigoval, a to hned několikrát. Na mě jakožto čtenáře to navíc působilo dojmem že příčinou těchto změn nebyl vždy jen překotný vývoj událostí. Benešovy „Mnichovské dny“ byly koncipovány jako sebeobhajoba. Přesto jsem i z této knihy, která měla vysvětlit a ospravedlnit Benešovu pozici získal dojem, že Dr. Beneš neměl jasný názor a místo nějaké koncepční a kontinuální politiky spíše zoufale improvizoval.

V klidných mírových dobách by Dr. Edvard Beneš určitě byl ideálním prezidentem, kterého bychom dnes velmi oceňovali. Pro takovou situaci, jaká nastala v září 1938, si však lze těžko představit méně vhodného prezidenta. Jeho stoupenci často říkají, že Dr. Beneš měl jako prezident smůlu na dobu - ne, to spíše doba měla smůlu na prezidenta Beneše.

Na bedrech tohoto muže, který neměl předpoklady dělat zásadní státnická rozhodnutí, nakonec stanulo pravděpodobně nejtěžší dilema celé československé historie. Edvard Beneš tedy zvolil a my se už sedmdesát let přeme, zda zvolil správně. Na sever od Krkonoš žádné takové polemiky vést nemusí. Těžko říct, jak by tam dopadly - vždyť koneckonců v této zemi ohně a meče spousta lidí hodnotí spíše pozitivně generála Jaruzelského.