28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Pamětníci atentátu

16.6.2009

Dívám se na parte, na kterém je fotografie běžce ve sportovním dresu, jak běží závod. Dne 31.3.2009 zemřel ing. Milan Ogoun (nar. 1921). Krátce předtím, 14.2.2009, zemřel jeho bratr Luboš Ogoun (nar. 1924), tanečník a známý choreograf baletu Národního divadla.

U rodiny Ogounových se ukrývali parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš před tím, než provedli atentát na Heydricha dne 27. května 1942.

Pana Milana Ogouna jsem poznala v České společnosti rukopisné, která se zabývá Rukopisy Královédvorským a Zelenohorským. Navštěvoval pravidelně schůzky společnosti spolu se svým přítelem ze studií ing. arch. Radomilem Šolcem. Oba naši senioři se živě zajímali o dění okolo Rukopisů a aktivně přispívali k diskusím. Pro nás mladší byli zajímaví také tím, že byli společně na proslulé přednášce Zdeňka Nejedlého o Rukopisech roku 1937.

Jednoho dne na konci schůzky jsem poznamenala mimo téma, že krypta kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici byla zpřístupněna veřejnosti. Na to se odhodlal promluvit pan Šolc a sdělil nám, že jeho přítel Milan Ogoun (který zrovna nebyl přítomen) znal osobně Gabčíka a Kubiše. „Protože schovávali atentátníky, mohli být popraveni, celá rodina. Já jsem mohl být taky popraven, protože jsem to věděl. On mi to řekl: oni jsou tam v té kryptě.“

Hleděli jsme překvapeně a rádi bychom se byli dozvěděli něco bližšího, ale až po několika měsících, na valné hromadě Rukopisné společnosti se pan Ogoun rozpovídal. Poslouchali jsme všichni napjatě, přesto se nám pak se svou typickou zdvořilostí omlouval za narušení průběhu valné hromady.

Rodina Ogounových bydlela za války v nynější Václavkově ulici č. 18 (dříve Starodružiníků 18) v Praze Dejvicích. Otec pana Ogouna, profesor Josef Ogoun, býval učitelem na dívčím reálném gymnáziu Krásnohorská (dříve Minerva). Obrátili se na něj Fafkovi, rodiče jeho bývalé žačky Rely Fafkové, s žádostí o ubytování dvou parašutistů asi na čtrnáct dní. Ogounovi přechovávali už před tím dva lidi pronásledované gestapem. Profesor Ogoun byl pacifista, napsal několik pacifistických brožur, a žádost o ukrytí vojáků pro něj znamenala vnitřní spor. Rozhodl se pro podporu parašutistů, „protože tito neútočili, nýbrž jen bránili svůj národ“.

Jan Kubiš a Jozef Gabčík se přestěhovali 19.5.1942 k Ogounovým do Dejvic. Představili se jen krycími jmény. „I říkali jsme jednomu Zdeněk a druhému Jarka a navázali okamžitě příbuzenské vztahy, kde jsem já byl strýcem, žena tetou a synové moji si hned s bratranci tykali.“ (z knihy Josefa Ogouna). Uživit dvě osoby navíc nebylo tehdy snadné, protože většina potravin byla k dostání pouze na lístky. Ogounovým pomáhali další přátelé se zajišťováním potravinových lístků, ošacení a obuvi.

Oba vojáci plánovali úkoly společně s Janem Zelenkou (zvaným strejda Hajský), členem domácí odbojové organizace Obec sokolská v odboji, který často chodil na porady do bytu Ogounových. Jednou též přišel parašutista Adolf Opálka. O jejich konkrétní činnosti se dozvídali Ogounovi jen náhodně.

Poslední večer před atentátem měli oba parašutisté dlouhou poradu se Zelenkou-Hajským a snad i s dalšími spolupracovníky. Jan Kubiš potom řekl profesoru Ogounovi: "Kdybychom se zítra nevrátili domů v obvyklou dobu, tož po nás nepátrejte!" Ráno 27. května odcházeli oba z bytu společně. Luboš Ogoun vyrážel týž den k maturitě na reálce Jana Nerudy na Malé Straně. Gabčík s Kubišem jej povzbuzovali, že večer to spolu oslaví. Gabčík si ten den vypůjčil Lubošovu čepici a aktovku. Kubiš měl aktovku Milana Ogouna a v ní dvě bomby. Aktovku skrýval pod přehozeným pláštěm.

Když rozhlas oznámil veřejnosti, že na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl spáchán atentát, Ogounovi už tušili, kdo útok provedl. Ten den se ani Gabčík, ani Kubiš do dejvického bytu nevrátili.

V noci provedli vojáci wehrmachtu spolu s jednotkami SS, gestapem a policí velkou razii v Praze. K večeru obstoupilo vojsko celé bloky domů v Dejvicích, kde bydleli nejvíce legionáři v družstevních domech. Prohledávali i byt Ogounových, ale naštěstí nenašli nic závadného, i když v šatníku visel Gabčíkův svrchník s náboji v kapsách.

Čepice Luboše Ogouna, Milanova aktovka a plášť zůstaly na místě činu. Ještě tentýž den byl zveřejněn popis všech předmětů, zanechaných na místě atentátu. Protože Luboš Ogoun byl znám v čepici v okolí bydliště a mezi spolužáky, snažili se Ogounovi opatřit podobnou čepici. Pomohl jim rodinný přítel, který přes noc ušil čepici novou. (Později byly věci z místa atentátu vystaveny ve výloze firmy Baťa na Václavském náměstí s vyhláškou o odměně 10 milionů korun tomu, kdo přivede pátrací orgány na stopu pachatelů. Protektorátní vláda vypsala navíc také odměnu 10 milionů korun.)

Ráno 28. května přiběhla paní Fafková, řekla, že Gabčík je u nich, a vylíčila Ogounovým průběh atentátu. Večer se u nich objevil unavený Kubiš se zraněnou tváří. Od atentátu se skrýval a chodil od rodiny k rodině, kde se převlékal, poněvadž byl poraněn a krvácel.

"Jste mou poslední záchranou," řekl, "dál již nemohu." Žena pohlédla na mne úzkostlivě, protože jsme čekali novou prohlídku. "Vaše poslání je vyšší než naše a proto i život cennější," povídám bez váhání. "Zůstanete u nás. Ale musíme vymysliti nějaký úkryt pro případnou prohlídku." (Josef Ogoun: Pravda o Heydrichovi.)

Kubiš měl drobounké střepiny v obličeji od pumy, kterou hodil. Paní Ogounová mu je po dvě hodiny vytahovala pinzetou a přiložila obklad. Kubiš pak ulehl a spal víc než 10 hodin. Když se vyspal, vyprávěl Ogounovým průběh atentátu. Pak odešel do města.

Příštího dne přišla Rela Fafková se zprávou, že hoši jsou již v novém úkrytu, ale že je jim tam zima. Ogounovi jim tedy poslali přikrývky a slíbili opatřit něco pro zahřátí. Den na to přišel Kubiš sám a sdělil, že jsou schováni dobře, téměř ve středu města v kryptách. Neřekl však přesné místo.

Podrobnosti o boji a hrdinské smrti parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje zjistili Ogounovi z tisku. Celé dny žili v nevýslovném napětí. Denně četli jména odsouzených a čekali na zatčení. Věděli o nich pouze Fafkovi a Jan Zelenka-Hajský, který při zatýkání vykonal sebevraždu. Rodina Fafkových – otec, matka a dvě dcery – byla po přelíčení odvezena do Terezína, pak do Mauthausenu. Tam byli 24. října všichni popraveni.

„Že byli všichni mnohokráte mučeni, aby prozradili další pomahače, dá se lehce souditi. Avšak z faktu, že jsem zůstal nezrazen, plyne, že nikdo z nich ani nemukl, ale raději všichni podstoupili smrt, než by vyzradili. Taková byla rodina legionáře Petra Fafka!“ (Josef Ogoun: Pravda o Heydrichovi.)

Stanný soud v Praze odsoudil 29. 9. 1942 pro ukrývání nebo účast na ukrývání parašutistů 252 osob k trestu smrti. Lidé byli odsuzováni k smrti i jen za schvalování atentátu. Byli popraveni i členové rodin Kubišů, Valčíků a Opálků, ačkoli nenesli žádnou vinu, pouze jako zastrašující opatření.

Rodina Ogounových jako jedna z mála nebyla vyšetřována gestapem a všichni její členové se dočkali osvobození. Profesor Ogoun sepsal vše, co věděl o atentátu, do útlé knížky, kterou vydal hned po válce r. 1945 vlastním nákladem s podporou města Kroměříže a obce Počenic. Knížku většinou věnoval těm, kteří mu jakýmkoli způsobem pomáhali, a dalším zájemcům. Byl mezi nimi Jaroslav Andrejs, autor několika knih o atentátu, vydaných v letech 1947-1997. V roce 1947 si jeden výtisk vyžádal student Miroslav Ivanov, který psal do novin článek o pětiletém výročí atentátu. Později napsal velmi známou, i když ne zcela důvěryhodnou knihu Nejen černé uniformy (1963). Další knihy o atentátu byly vydány až 20 a více let poté.

Za komunismu nepatřil atentát na Heydricha zrovna k oblíbeným tématům, protože rozkaz k němu nevyšel z Moskvy, ale z Londýna. Smělo se o něm mluvit, ale význam atentátu byl zlehčován. Příznačné je, že v období komunismu nevyšla žádná vědecká práce o atentátu, pouze literatura faktu.

Nyní existuje velmi pěkná publikace Atentát: operace Anthropoid (1941-1942), kterou napsali autoři Burian, Knížek, Rajlich, Stehlík a vydalo Ministerstvo obrany České republiky. Tuto knihu si však běžný občan nemůže koupit, protože publikace, které vydává ministerstvo obrany, jsou bohužel neprodejné. Tady se můžete podívat na obálku.

I když atentát býval hodnocen různě, Ogounovi si vždy vážili parašutistů a jejich statečného činu. Milan Ogoun po mnoha letech napsal: „Konečně každý člověk posuzuje veškeré dění jinak (...) Jestliže na první místo hodnocení naší aktivity umístíme obětování vlastního života při hájení našeho přesvědčení, pak musíme přiznat, že Gabčíkovo a Kubišovo jednání bylo vysoce etické a vyžadovalo ohromnou osobní morální sílu.“

Vzpomínka Josefa Ogouna na Relu Fafkovou a rodinu Fafkových
Zápisky Josefa Ogouna „Pravda o Heydrichovi“