Nedávno jsme si připomněli 150. výročí úmrtí jedné z nejvýznamnějších českých osobností všech dob - Františka Palackého. Jeho životní příběh je důkazem toho, že i člověk z obyčejných poměrů se může vlastní pílí a úsilím dostat až na společenský vrchol. Dokonce obdržel vysoké vyznamenání i od císaře Františka Josefa I.

Otec národa, jak byl později nazýván, se narodil 14, června 1798 v Hodslavicích na východní Moravě jako páté z 12 dětí, z nichž 8 se dožilo dospělosti. Pocházel z evangelické rodiny augsburského vyznání, jeho otec byl učitelem. Dostalo se mu kvalitního vzdělání, studoval na latinské škole v Trenčíně a později absolvoval evangelické lyceum v Prešpurku (nyní Bratislava).

Palacký by mimořádně nadaný v mnoha oborech. Zabýval se evropskými dějinami, kulturou, politikou a křesťanstvím. Jeho životním historickým dílem jsou Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě.

My v Českém královském institutu pak zdůrazňujeme fakt, že coby významný politik několikrát zvolený za poslance českého zemského sněmu a říšské rady byl stoupencem austroslavismu a respektoval Habsburky jako české krále. Ve svém slavném dopise do Frankfurtu v dubnu 1848 odmítl pozvání na všeněmecký sněm ve Frankfurtu nad Mohanem s precizním zdůvodněním, že české země nejsou součástí Německa.

Mimo jiné v něm napsal: „S touž křivdou jako v Němcích za nepřítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Rusích za nepřítele Rusův. Nikoliv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův. Naopak pozoruji s radostným oučastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích kupředu činí po dráze vzdělanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké nežli dobré, národní, z té příčiny již možnost universální monarchie ruské nemá žádného odhodlanějšího protivníka i odpůrce nežli mne. Ne proto, že by monarchie byla ruská, ale že by byla universální. Víte, že na jihovýchodní straně Evropy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích (Albáncích) ani nemluvíc – z nichž žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy. Toto mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všechny v jedno. Pravá životní žíla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj. Oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil…

Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo...“

V jeho pojetí tedy budoucnost v českých zemí spočívala v rakouském císařství, které prosazoval jako federaci rovnoprávných národů s výraznými kompetencemi zemských sněmů. Ta podle něj měla být rovnocennou protiváhou dvěma evropským mocnostem Rusku a Německu. Rakousko podle něj bylo lepší možností pro Čechy a další slovanské národy, než Rusko, které svým panslavismem pouze sledovalo porobení ostatních Slovanů. Palacký si toho byl vědom a Rusku právem nedůvěřoval.

Je pravdou, že po tzv. rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 se stal odpůrcem dualismu, nicméně ani za této situace neusiloval o rozbití monarchie, ale její změnu ve skutečnou národnostní federaci, tak jak si to celý život představoval a v roce 1865 o tom napsal stať Idea státu rakouského.

Palackého oceňoval i rakouský císař František Josef I., který jej jako prvního Čecha nešlechtického původu v dubnu 1861 jmenoval doživotním členem panské sněmovny. Roku 1866 pak od vladaře obdržel řád Železné koruny II. třídy. Obojí bylo v té době velikou poctou. Panovník sice s mnoha názory Palackého nesouhlasil, ale přesto si ho vážil jako jednoho z nejvýznamnějších českých národních představitelů a dával to též veřejně najevo.

aUTOR JE ředitel Českého královského institutu