V až otravné smršti článků a úvah o činu Jana Palacha, kdy příběh líčí ti, co tam nebyli, hluboké úvahy rozvádí ti, co ani v nejmenším netuší, jaká byla tehdy atmosféra a mezi lidmi a hlavně na Filosofické fakultě UK. Odtamtud jsem měl přesné zprávy, protože jedním z velice činných studentů na FF UK byl můj bratr Jan Vlk. Neměl jsem žádnou chuť psát nic k té době, až mne vyprovokoval článek „Pavky“ Kohouta, v LN Tým, který se nebojí z 21.1.2019. Zda a jak překroutili Reportéři ČT vyjádření P. Kohouta o Palachovi a Emilu Zátopkovi, jak si v článku stěžuje, nevím. U rozhovoru jsem nebyl.

V každém případě jsem už jedním z mála ještě žijících lidí, kteří se onoho soudního líčení osobně zúčastnili. Dovnitř jsme se dostali s Janem Šlingem v doprovodu dopisovatelky AFP v Praze. A pamatuji si, že to bylo trochu jinak, než líčí Pavel Kohout. Aby pan Kohout nemohl pochybovat o mé přítomnosti při soudním procesu „o studeném ohni“, doplním, že on tam byl nepřehlédnutelnou figurou. Mezi všemi těmi šedivými figurami v konfekčním oblečení tehdejší doby zářil jeho oblek „weltmena“. Z kvalitní látky, ušitý, odhaduji, ve Vídni. Jeho hry byly v Evropě hrané a oblíbené a dobře placené, tak proč ne.

K oné děsivé podělanosti a nechutnému lísání Zátopka k V. Novému došlo podle mne až po nějaké chvíli, kdy začal Zátopek vykřikovat jako reakci na slova prokurátora a soudkyně o zrádcích socialismu, že on žádný zrádce není. A že komunismu pevně věří. Pokud vím, tehdy v socialismus Zátopek skutečně věřil. Byl to geniální běžec, ale jinak to genius rozhodně nebyl. Byl-li předem domluven na svém vystoupení s StB a normalizačními komunisty, nevím. Ale Emil nebyl žádný herec a tohle vypadalo opravdově, a navíc byl, jak už se vědělo předem, dost posera. Tvrzení Kohouta o konspiraci nemusí být tedy úplně pravdivé.

Na celém článku Kohouta je zajímavé, jak se v článku sám ihned pasoval do role „čerstvého psance“ a následně ihned nakydal hnůj na celý národ. Který podle něj „kapituloval“. Mistr Kohout si ve svém vysoce intelektuálním prostředí a následně nedobrovolném exilu nestačil všimnout a dodnes je mu asi utajeno, že statisíce lidí se jen tak sami nezlomily. Zlomili je normalizační bolševici, mnozí ti samí, s kterými mladý P. Kohout oslavoval Stalina a „boj proti buržoasii“. Bývalému nadšenému stalinistovi Kohoutovi bych rád připomněl, jeho mladé verše.

A skutečnost je zatím taková
osobní bahno pronikne tě cele.
Tak žili Slánský, Šling a Švermová
a stali se – agenty nepřítele.

Fascinuje mne, jak si nějak nevšiml, že za normalizátory stálo na moskevský povel 500 000 vojáků, 6300 tanků, 800 letadel pěti okupačních armád. 21. srpen 1969 mu nějak vypadl z paměti, případně podléhá mantře nesmyslů, že „český národ“ je obecně zrádcovský a morálně nespolehlivý, neboť proti demonstrantům v srpnu 69 stály také vybrané útvary čs. armády a také část Lidových milicí. Jen bych rád připomněl, že našimi intelektuály vyzdvihovaní stateční Poláci v uniformách Polské lidové armády uskutečnili 13. prosince 1981státní převrat. Zavedli výjimečný stav (1981 až 1983), zlikvidovali hnutí Solidarita, přičemž bylo zatčeno více než deset tisíc osob. A podle neúplných údajů přišlo o život polskýma rukama asi 60 až 100 Poláků. Tomu já říkám selektivní paměť.

Kohoutovy opakované nesmysly o národní zradě vyvrací fakta: Od roku 1969 do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno. K uváděným číslům je potřeba podotknout, že nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek.(autor také). Od srpna 1968 do konce roku 1969 vystoupilo ze strany kolem 150 tisíc lidí.

Prověrkami na téma „souhlasíš se vstupem vojsk“ prošlo odhadem více než milion pracovníků THP a učitelů, studentů atd. Velká část z nich řekla “nesouhlasím“ a byla vyhozena z místa či předvedena na podřadné práce. Doporučují P. Kohoutovi třeba film „Báječná léta pod psa“. On to se svými příjmy (já mu je přeji) a při svém pobytu ve Vídni dost těžko může chápat.

Dobré je, že připomněl již zapomenutá jména těch, co měli odvahu partajního funkcionáře V.Nového zažalovat. A jejich osudy. Ty by měly novináře zajímat, ale to by byla práce, co? A bůh ví, co by vyplavalo na povrch. Další žalující: Vůdčí síla studentů Lubomír Holeček. Člen Akčního výboru pražských studentů. Popálený Palach byl ochoten mluvit před smrtí jen s ním. Což se stalo. Co si řekli, není známo. Následně byl Holeček pronásledován StB. Zahynul 7. května 1976 u Jindřišské věže, pod koly vozidla údajně řízeného osobou s kontakty na StB. Policie odmítla vydat o jeho smrti jakékoli podrobnosti.

Dalším byl světoznámý šachista Luděk Pachman, který byl tělesně postižený. Ten byl evidentně v kontaktu s lidmi kolem FF UK a Palachem. V letech 1970 až 1972 uvězněn a ve vězení mučen. Na moji otázku, zda se skutečně pokusil ve vězení o sebevraždu, což se mi nezdálo pravděpodobné, léta jsme se znali, řekl, že podle protokolů StB se pokusil spáchat sebevraždu. Skokem hlavou napřed na těleso ústředního topení. Ale že on v té době už byl zřejmě pod nějakými psychofarmaky, protože si pamatuje jen to, že před údajnou sebevraždou moc nevnímal realitu. Nakonec nezemřel a lékaři jej zachránili. Protože byl světoznámou figurou, byl „vycestován“ do Německa.

Vladimír Škutina byl novinář, který byl znám jako „presidentův vězeň“. V roce 1962 byl odsouzen za vtip o Novotném a vězněn 1962-63. Znovu byl po okupaci odsouzen za práci reportéra ČST v roce 1968. Obhájcem byl JUDr. Motejl. Procesu jsem byl jako doprovod dr. Motejla spolu se Zuzanou Blühovou přítomen. Vězněn byl v letech 1969 až 1974. Vladimír byl mimo jiné přepaden skupinou „neznámých pachatelů“ a zbit do bezvědomí v blízkosti svého domova. Po podpisu Charty77 byl donucen emigrovat.

Osobně se domnívám, na základě rozhovorů s uvedenými a také s mým bratrem, Janem Vlkem, studentem FF UK, který se s Holečkem přátelil, že Palachovo tvrzení, že měl být „Pochodní č.1“ je pravdivé. Po úmrtí Palacha vypukla série výslechů na StB, včetně prohlídky bytu mého bratra. Následovaly další výslechy „zájmových osob“ včetně mne na StB, kdy se nejprve snažili za každou cenu zjisti, kdo a jak to měl organizovat. Po sérii zatčení lidí pohybujících se kolem FF UK v roce 1968, kdy vyslýchané, například mne, StB přesvědčovala, že žádná taková skupina neexistovala. Náhle však přešli StB a KSČ na tvrzení, že „žádné další pochodně neměly být“. Mimochodem, můj bratr zahynul za doposud neobjasněných okolností při kolizi s osobním vozidlem. Jako u Holečka rodině odmítla policie vydat jakékoliv doklady a informace.

No, jak to vlastně bylo, to nikoho nezajímá. Pavel Kohout má pravdu, že oslavovaný film „Hořící keř“ toho s realitou nemá moc společného. I když odvaha JUDr. Burešové je nezpochybnitelná.

Je zajímavé, jak se dneska běžně považuje za „pravdu“ kolem Palacha to, co vyhlásila normalizační KSČ.

Ve zkrácené verzi vyšlo v LN 4.2.2019