Obsazení českých zemí nacistickým Německem a jejich totální podřízení hitlerovskému režimu bylo z hlediska práva i morálky bez jakýchkoliv pochybností okupací a z tohoto pohledu bylo Československo osvobozeno politicky Spojenci, fyzicky především Rudou armádou. Při bojích na území republiky padlo asi 140 tisíc sovětských vojáků.

Jejich příchod na naše teritorium až na výjimky nedoprovázelo chování běžné pro vítězné armády na dobytém území a přestože kriminální činy rudoarmějců nikdo řádně nezmapoval, dá se říci že byly spíše výjimkou než pravidlem. Totéž určitě nemohou říct čeští Němci, ale ti byli vnímání jako příslušníci poraženého státu a např. znásilńování žen bylo mimo jiné užíváno jako prostředek zastrašení a nedílná součást vyhánění. Každou válku provází epidemie násilí na ženách.

V Československu se Rudá armáda dostala nejen na území spojeneckého státu, ale na rozdíl od sousedního Polska byla vítána spontánně jako osvoboditelka. Snaha označit toto osvobození za dobytí některými publicisty je zcela ahistorická a nepravdivá. Dokonce Leonid Brežněv, který končil válku na Vysočině, ve svých pamětech označuje údobí z května 1945 v Československu za nejkrásnější ve svém životě. Je doloženo, že sovětská vojenská správa např. intervenovala u čs. úřadů proti zabrání majetku jednoho aristokrata, šlo o knížete Auersperga, který aktivně působil ve službách sovětské rozvědky. Sovětské vojáky vítaly většinově všechny společenské vrstvy obyvatel.

Jinou a nepochybně podstatnou věcí však je, že to byl Sovětský svaz, který mimořádně přispěl k vypuknutí druhé světové války a již před svým vstupem do ní měl stanovené válečné cíle. Už během španělské občanské války spíše likvidoval konkurenční levicové formace a fakticky přispěl k porážce republikánů, čímž se Francie měla dostat do obklíčení pravicovými nacionalistickými a fašistickými státy. SSSR se poučil z ponižujícího brestlitevského míru v roce 1918, že o bezpečnosti jeho západních hranic rozhoduje konfliktní vztah mezi Francií a Německem.

V roce 1939 do Moskvy dorazila tajně pětice českých komunistů, kteří nikdy nebyli přesně identifikováni, jedním z nich snad prý byl Josef Smrkovský, aby od příslušných sovětských činitelů vyslechli vysvětlení a výklad sovětské politiky vůči nacistickému Německu a také Československu. V sovětských plánech už tehdy ČSR figurovala jako součást sovětského imperia. Stalinovo Rusko sázelo na dlouhou válku na Západě a oslabení Německa na Východě, nečekaně rychlé zhroucení Francie zcela změnilo poměr sil a také vývoj pozdější války mezi Hitlerovým Německem a SSSR. Stalin bezpochyby plánoval ovládnutí naší země a v průběhu války jen takticky měnil svá stanoviska podle momentální situace. Jestliže před válkou sázel na Gottwaldovu KSČ, v jejím průběhu se orientoval na Edvarda Beneše a s jeho pomocí byl po válce nastolen jakýsi protobolševický režim s pseudodemokratickou fasádou plně podřízený zájmům Moskvy, která připravila cestu pro únorový puč v roce 1948. Když v roce 1935 za Gottwaldovy nepřítomnosti umožnil Jan Šverma zvolení Beneše presidentem proti kandidátovi agrární strany, vysloužil si ostré pokárání z Moskvy a stranický trest, teprve v průběhu války se Stalinovy preference změnily ve prospěch čs. presidenta, aby ho po Únoru bez sebemenšího zaváhání hodil přes palubu.

Ve spojeneckém Polsku Sověti razili komunistům cestu k moci naprosto brutální likvidací nekomunistických sil zahájenou masakrem v Katyńském lese, v ČSR se drželi v pozadí a špinavou práci za ně odvedl president Beneš, když znemožnil obnovení agrární strany a její předáky nechal uvěznit. Jeho Košický vládní program se nápadně podobal Leninovým Dubnovým tezím. Byl to Edvard Beneš, kdo naši republiku zcela podřídil sovětským zájmům, a to dobrovolně, a tak v žádném případě nebyla ČSR v roce 1945 Sověty dobyta.

Historii nelze libovolně vykládat, jako činili komunisté, ani účelově zkreslovat. Označování osvobození Československa za dobytí cizího území vychází z metodologie historického materialismu, zatímco moderní historiografie užívá hermeneutický a komparativní přístup francouzské školy Annales. Naši rodiče a prarodiče vnímali příchod Rudé armády v roce 1945 jako osvobození, její vpád v roce 1968 a pozdější naprostá kontrola veřejného života byla okupací.