Syn bývalé plukovnice KGB Jelizavety Paršinové Leonid znovu oživil otázku, jak vlastně skončil Jan Masaryk, nalezený 10. března 1948 na nádvoří Černínského paláce pod okny svého bytu. Komunistický režim tehdy ohlásil, že ministr zahraničí a syn prvního prezidenta sám skočil z okna, protože nemohl vydržet útoky svých pravicových přátel, kteří mu vyčítali, že vstoupil do nové Gottwaldovy vlády. Nicméně většina lidí věřila, že ho komunisté zavraždili, protože byl mezi lidmi příliš oblíbený a mohl by říkat i věci, které by jim vadily. Na počátku roku 1968, kdy začínalo „pražské jaro“, padala cenzura v okamžiku, kdy se o těchto otázkách začalo na stránkách novin spekulovat a kdy někteří publicisté podezírali z vraždy sovětskou KGB. Tehdy se nic nevyšetřilo a na nové poznatky nepřišli policisté ani po pádu komunismu v devadesátých letech, kdy měli k dispozici archiv StB a možnost svobodně vyslýchat případné svědky.

Nový pohled do toho vnesl v roce 1993 Leonid Paršin, když zatelefonoval z Německa české redakci vysílání Svobodné Evropy, že podle tvrzení jeho matky vyhodili Jana Masaryka z okna příslušníci sovětské výzvědné služby. Paršinová to zopakovala i v seriálu České televize Československo ve zvláštních službách, vysílaném na jaře 2001. V jejím bytě se scházeli vysloužilí důstojníci NKVD-KGB. A generál Michail Iljič Bělkin se prý přiznal, že Masaryka vyhodil z okna on spolu s kolegou Bondarenkem. Udělali to proto, že ministr se odmítl stát jejich agentem.

Do prošetřování jejích slov se pustil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V Praze se neměli její pracovníci o co opřít. Požádali proto o pomoc ruskou stranu. Moskva však neodpověděla. Nicméně ÚDV před časem uzavřel vyšetřování s tím, že to byla vražda.

Historici Alexandr Kolpadiki a Dmitrij Prochorov mezitím uveřejnili v knize Specoperacii sovětskoj razvědki (Speciální operace sovětské rozvědky), která vyšla v Moskvě roku 2000, trochu jinou verzi. Podle ní smrt československého ministra zinscenovala skupina zpravodajců z východního Německa vedená generálem Alexandrem Korotkovem.

Zato generál Pavel Sudoplatov, který ve čtyřicátých letech patřil mezi nejvyšší funkcionáře sovětských výzvědných služeb, možnost sovětské účasti na této akci popřel. Už v roce 1995 řekl na kameru České televize, že je to nesmysl. A upřímně se podivoval: Proč bychom Masaryka získávali za špiona?

Proč s tímto tvrzením Leonid Paršin znovu vystoupil? To není nic výjimečného. Zpracovává paměti své matky, která přišla do Československa v roce 1945 jako reemigrantka pod jménem Marie Kovalíková, pracovala ve sklárnách v Karlových Varech a chystala se k dalšímu přesunu do Francie. Syn potřebuje, aby se kniha dobře prodávala, případně se její překlad dostal do Čech, proto jí dělá dopředu reklamu.

A jaká je pravda? Tvrzení Bělkina zprostředkované Paršinovou je svědectvím z druhé ruky – to žádný soud neuzná. Zrovna tak zmínka obou historiků o Korotkovovi. Všichni účastníci těchto operací jsou mrtvi – Bělkin zemřel v roce 1980, Paršinová v dvanáct let později. Je zajímavé, že Vasilij Mitrochin, šéf archivu sovětské rozvědky, který uprchl do Velké Británie, se ve svých velmi podrobných záznamech o jejích akcích, které vyšly knižně, o ničem takovém nezmiňuje.

Dokud se neotevřou ruské archivy, pravdu se nedozvíme. A to může trvat desítky let.

Otištěno v MfD po úpravách 18.12.2006

PS: Ještě musím dodat, že Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vydal v roce 2005 obsáhlou publikaci, v níž se různí odborníci a pamětníci vyjadřují k příčině smrti Jana Masaryka. Výsledek?
Přesvědčení ÚDV - nikoliv závěr -, že "byl zavražděn neznámými pachateli". Ale dokázat to nelze.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz