V Remeši byla 7. května podepsána kapitulace nacistického Německa. Protože ale nebyli přítomni zástupci Rudé armády, trval Stalin na opakování potvrzení kapitulace opakováním podpisu ještě jedenkrát. V Berlíně se našla neponičená budova kadetní školy na předměstí Karlshorst a tam bylo tedy podpisy zástupců všech vítězných mocností znovu stvrzeno, že nacistické Německo je poraženo. Tento akt se konal 8. května pozdě v noci, kdy v tehdejším Sovětském svazu již bylo 9. května. (V této budově je dnes muzeum. Židle jsou ustaveny přesně tak, jak byly v oné významné noci).

A tak se 9. května sunuly těžké tanky s rudou hvězdou od Krušných hor směrem na Prahu. Nebyly to sice pouze tanky, ale i dřevěné povozy, tažené jedním koněm, na nichž jeli uprášení, dohola ostříhaní kluci ve vybledlých uniformách a podivných holínkách. Šťastní, že přežili. (V rodinných archivech se takové fotografie nacházejí). Ale v Praze byl „první“ onen pověstný tank č. 23, který je dnes (snad) ve Vojenském muzeu v Lešanech. Počty padlých příslušníků Rudé armády jsou uváděny v desítkách. První náhrobek pak měli v parčíku před Rudolfinem, proto kdysi náměstí Krasnoarmějců (dnes Palachovo).

Slavný 9. květen končil, vojáci i Pražané byli „opilí“ i opilí radostí i vodkou. Čas se ale nezastavil a přišly další dny. A jeden z nich, 11. květen, byl úplně jiný. Kromě zaprášených a šťastných vojáků a kromě jejich frontových velitelů, přišli do Prahy i členové NKVD. Byli to oni, kdo už v předstihu měli seznamy emigrantů ze sovětského Ruska, v květnu 1945 už léta československých občanů, kteří odešli, mnohdy za dramatických okolností, před Sověty. Většinou to byli příslušníci inteligence se svými rodinami. Těmto emigrantům nabídlo Československo pomoc a část Dejvic kolem Roosveltovy ulice byla postavena pro ně. Někteří z nich pak působili na českých vysokých školách, někteří-vojáci, pak v Československé armádě.

Jejich seznamy měli členové NKVD, její část Směršč, připraveny i s adresami. Tyto občany Československa vyvlekli z jejich bytů a po výsleších odvezli. Kam? Mnohé rodiny se to nikdy nedozvěděly. Byl mezi nimi i Sergej Vojcechovský, původně carský důstojník, pak legionář, později generál Československé armády. V době protektorátu (penzionován 1939) člen odbojové organizace Obrana národa. 12. května 1945 zatčen a odvlečen. Zemřel 7. dubna 1951 v gulagu Ozerlag.

Když jsou každoročně v květnu připomínány slavné dny od Chebu až po Ostravu, nemělo by být zapomenuto i na tuto stránku osvobození. Západní spojenci žádný oddíl Směršč neměli. Na osudy lidí i méně známých, než byl generál Vojcechovský, by nemělo být zapomínáno. Sovětská Rudá armáda vlastně vedla dvě války. Tu první-proti nacistickému Německu. Tu druhou za rozšíření svého vlivu.

I proto letci z Anglie mohli přiletět na ruzyňské letiště až v srpnu 1945 a jejich pozdější osudy nebyly záviděníhodné.

Každoročně před kostelem sv. Bohorodice na Olšanském hřbitově se koná vzpomínka na ty, kteří byli první. Oni byli první oběti nikoli těch zaprášených vojáků, kteří přijeli do již osvobozené Prahy. Byli obětí ideologie, která se na jejich tancích přiživila.

Generál Sergej Vojcechovský obdržel 28. října 1997 Řád Bílého lva. In memoriam!