Má to být „omluva“ za katyňský masakr, při kterém Sověti zavraždili v roce 1940 více 20 000 polských důstojníků. A tak diktátor a válečný zločinec Putin si vymyslel báchorku, že se jednalo o odvetu za údajnou dřívější smrt rudoarmějců.

Je to jeden z mnoha výmyslů současné ruské propagandy. Tato informace se poprvé objevila asi v roce 2010 a není bez překvapení, že to bylo z úst masového vraha a notorického lháře Vladimíra Putina v souvislosti s tragickým úmrtím polského prezidenta Lecha Kaczynského, který zahynul při leteckém neštěstí, když chtěl uctít obětí katyňského masakru. Podle této báchorky Poláci měli údajně zavraždit až 100 000 rudoarmějců, které zajali v polsko-ruské válce v roce 1920.

Není to nic jiného než jeden z mnoha současných výmyslů Kremlu, který se snaží omlouvat minulé i současné ruské válečné zločiny a genocidy. Tuto lež dokonce vyvracejí i ruští historici, kteří naopak poukazují na zločinecký charakter ruského komunistického režimu, nastolený bolševiky v listopadu 1917. Koneckonců nejčastější Leninova slova byla zastřelit, pověsit, utopit či upálit na adresu údajných třídních nepřátel.

To dokazuje kniha Dějiny Ruska 20. století – díl I, kde se píše: Lenin ve svém obvyklém stylu vyzývá polské rolníky, aby se bohatě zásobili panskými lesy a půdou, „věšeli kulaky, statkáře a popy“ a svalovali tyto vraždy na partyzány. Vraždy a loupeže intenzivně páchá Rudá armáda, avšak polští rolníci a dělníci rozhodně netouží po tom, aby se stali vrahy a okradači svých krajanů a to ještě tváří v tvář ruské agresi. V mnohém kulturnějším Polsku Leninovy plány zcela ztroskotaly. Dělníci se hlásili do Pilsudského pluku, a rolníci vytvářeli antibolševické partyzánské oddíly.

K této problematice zveřejnil obsáhlý článek od polského historika Zbigniewa Karpuse web valka.cz. V důsledku bitvy u Varšavy v srpnu 1920 se do polského zajetí dostalo kolem 50 tisíc bolševických zajatců a pokračující boje na východě dodávaly nové zajatce. Je možné vyjít z předpokladu, že po zastavení vojenských operací na východní frontě 18. října 1920 se na území Polska nacházelo celkem kolem 110 tisíc bolševických zajatců. Jsou to pouze teoretické odhady, protože část zajatců kolem 25 tisíc hned po té, co upadla do zajetí, nebo během krátké doby, podlehla agitaci a vstupovala do ruských, kozáckých a ukrajinských vojenských oddílů bojujících s bolševiky na polské straně. Ne vždy se tito zajatci takto rozhodovali z ideových pohnutek. Na podzim 1920 se v Polsku tedy nacházelo maximálně 75 – 80 tisíc ruských zajatců. Polská strana nebyla připravena zajistit v krátké době takovému počtu zajatců odpovídající ubytovací a hygienické podmínky v táborech, ve kterých byli umístěni. Tím spíš, že země byla zničena nedávnými boji a neobdržela pomoc od jiných států. Proto také, zvláště na přelomu roků 1920/1921, v táborech, v nichž byli umístěni ruští zajatci, nastala těžká zásobovací a hygienická situace. Způsobilo to nové vypuknutí epidemie infekčních nemocí a smrt mnoha zajatců. V žádném případě není důvod soudit, že se jednalo o promyšlenou politiku polských úřadů, jejímž cílem bylo trápit hladem nebo likvidovat bolševické zajatce. Již od února roku 1921 se díky velkému úsilí polského vojenského velení situace v táborech radikálně zlepšila.

V polovině března 1921 započala dlouho očekávaná a odkládaná, nikoliv polskou stranou, akce výměny zajatců mezi Polskem a sovětským Ruskem. Akce probíhala do poloviny října 1921 a jejím výsledkem byl návrat 65 797 zajatců do Polska a 26 440 do Ruska. Kromě toho ještě zůstalo v Polsku 965 bolševických zajatců, kteří měli sloužit polským úřadům jako záruka, že sovětská strana propustí všechny polské důstojníky vzaté do zajetí. Na počátku roku 1922 tato skupina byla propuštěna domů.

Jestliže vezmeme v úvahu výše uvedené údaje, můžeme konstatovat, že v polském zajetí zemřelo maximálně 16 – 18 tisíc ruských zajatců (kolem 8 tisíc v táboře ve Strzalkowě, kolem 2 tisíc v Tuchole, a kolem 6 – 8 tisíc v jiných táborech) během celého tříletého období jejich pobytu v Polsku. Tvrzení, že zemřelo jich více, 60 000 nebo dokonce 100 000, jak uvádí někteří ruští historici a politici, je rozhodně přehnané a především není založeno na věrohodných, nebo dokonce žádných pramenech.

Tyto údaje v podstatě potvrzují i seriózní ruští autoři v již zmíněné knize Dějiny Ruska 20. století – díl I. „Tragické byly i osudy zajatých rudoarmějců v Polsku. 16 000 – 18 000 jich zahynulo před příchodem jara na tyfus, hlady a zimou v internačních táborech, ponechání Leninem a bolševiky osudu. Haagskou konvenci o pravidlech vedení války, vypracovanou a přijatou svého času z iniciativy cara Mikuláše II. předseda Sovnarkomu odmítl podepsat s tím, že tato úmluva pěstuje u vojáků „prospěchářské pocity“.

Otázka, která vyvolává kontroverze ještě v současné době a je exponována ruskými historiky a publicisty, se týká počtu bolševických zajatců, kteří zemřeli v táboře Tuchola. Tento problém byl otevřen již v roce 1921, když se v emigračním ruském tisku vydávaném ve Varšavě psalo o Tuchole jako o „táboře smrti, v němž zemřelo údajně 22 tisíc rudoarmějců. Následně se na tyto údaje odvolávali někteří polští a sovětští, v současnosti ruští historici a novináři, kteří nebrali a ani v současné době neberou ohledy na fakt, zda je možné, aby během tak krátkého období pobytu v Tuchole ( konec srpna 1920 – začátek srpna 1921 zemřelo tolik zajatců. Tak vysoká úmrtnost kolem dvou tisíc měsíčně by musela být potvrzena ve vojenské dokumentaci a nejen v ní. Svá tvrzení nezakládají tito historici na žádných důvěryhodných archivních materiálech. A takové materiály, i když rozptýlené, se hojně zachovaly nejen v polských archivech. Na jejich základě je možné jednoznačně konstatovat, že v Tuchole, během ročního pobytu zemřelo, v převážné míře na infekční nemoci, kolem 2000 bolševických zajatců. Je to počet více než desetkrát nižší v porovnání s předcházejícími údaji.

Čili zajatí rudoarmějci nebyli v polských zajateckých táborech vražděni, ale umírali z důvodu všeobecně špatných životních podmínek po I. světové válce. V celé Evropě bylo málo potravin a lidé hladověli. Hlad panoval též v Polsku a tak se nelze divit tomu, že nedostatkem jídla trpěli i váleční zajatci. To nebylo o tom, že by Poláci úmyslně nedávali zajatcům najíst, ale sami měli potravin málo.

Je třeba si poctivě přiznat, že válečné zločiny páchaly obě strany, avšak rudí Rusové v daleko větším měřítku. U Poláků šlo de facto o excesy jednotlivců, kdežto u ruských bolševiků o organizovanou genocidu skupin obyvatelstva z třídních důvodů. Jak už bylo řečeno, Lenin vydával komunistům včetně Rudé armády příkazy k vraždění lidí, vrchní Polák ve funkci náčelníka státu maršál Józef Pilsudski nic takového nedělal. Rudí tehdy porušovali obecně respektovaná civilizační pravidla a sami neuznávali mezinárodní úmluvy o zacházení s válečnými zajatci. Například ve vsi Bystryk rudí kozáci brutálně povraždili mladé nezkušené polské vojáky, kteří se chtěli nechat zajmout. Tuto událost popisuje spisovatel Karel Richter ve své knize Válka začala v Polsku. Masakry zajatých polských vojáků ze strany rudoarmějců byly běžné. To potvrzuje ve svých dílech Deník 1920 a Rudá jízda i ruský spisovatel a dramatik Isaac Babel.

Brutalitu rudých dokazují i předchozí události, když ruští bolševici okupovali v roce 1919 Ukrajinu včetně Kyjeva. Následně zakázali ukrajinské noviny, zrušili vyučování ukrajinštiny ve školách a uzavřeli ukrajinská divadla. Rolníkům brali půdu, nutili je zakládat kolchozy, a ukrajinské intelektuály deportovali do gulagů. Ve městě Hluchiv bolševici povraždili dokonce studenty místního gymnázia, v některých případech ještě děti. Ještě horší masakry nastaly v Kyjevě, kde rudoarmějci a čekisté pozabíjeli tisíce zajatých ukrajinských vojáků. K smrti umučili metropolitu pravoslavné církve Volodymyra Bohojavlenského, systematicky vraždili intelektuály, lékaře, učitele a další názorové odpůrce.

Takže, tvrzení, že Poláci tenkrát úmyslně zabíjeli zajaté rudoarmějce, se opravdu nezakládají na pravdě.

Zdroje:

Zajatecké a internační tábory v Polsku v letech 1919 – 1924

Varšava 1920, Adam Zamoyski, Nakladatelství Academia, Praha 2023

Bílý orel rudá hvězda, Norman Davies, nakladatelství BB/art, Praha 2006

Válka začala v Polsku, Karel Richter, Nakladatelství Epocha, Praha 2004

Dějiny Ruska 20. století – díl I, editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2014

Deník 1920, Isaac Babel, nakladatelství Torst, Praha 1993