Zemřel Vladimír Zábrodský, velikán českého sportu a jedna z nejkontroverznějších postav české historie. Zaslouženého hokejového nebe se tento dvojnásobný mistr světa a držitel stříbrných olympijských poct dočkal ještě za svého života, je členem Síně slávy té světové i domácí. Za některé činy soukromé a své morální vlastnosti naopak skončil tam, kde si zasloužil. Stručně jeho charakter už před mnoha lety vyjádřil člověk, který ho poznal z nejbližší blízkosti Jaroslav Drobný, jeho spoluhráč z reprezentačního ledu i antuky: Hokejový génius, ale jinak lotr.
Aktuálně.cz informaci o jeho úmrtí doprovodilo titulkem „Odešel člověk s magickou aurou. Vovka učil Rusy, vyhnul se lágru a stihl i Davis Cup“. Už na této čtyřnásobné povrchní informaci je možné rozvinout besedu nad tím, jaký vlastně tento člověk byl a jaké fámy a polopravdy ho obklopují. Zmíněná aura byla nesporná, jenže dvojí, tak jako má měsíc odvrácenou tvář či každá mince dvě strany. O té druhé stránce bude dnes zmínka ještě mnohokrát.
V únoru 1948, doslova pár hodin před komunistickým pučem, hráli hokejisté LTC v Moskvě s domácím týmem neméně legendárního Bobrova; pomineme-li, že jeden z přátelských zápasů učitelé prohráli, byli Rusové vděčni především za lekce brankáře Modrého, protože tito skvělí interpreti hokeje s míčkem (hraném na fotbalovém hřišti i s fotbalovými brankami) převyšovali hosty včetně Zábrodského bruslařsky i technicky, zákonité problémy měli jenom s kombinací na malém kluzišti. Proto další ze světových legend trenér Tarasov vždy vzpomínal především na Modrého.
Připomínka těchto tří velikánů je i symbolická pro nezbytné komplexní hodnocení Zábrodského. Když Tarasov přivezl do Prahy sbornou na světový šampionát 1959, osobně se zasadil o to, aby již vážně nemocný Modrý, jako bývalý „kriminálník“ oficiálně zatracený hokejovým svazem, mohl vidět zápasy, autem ho vždy nechal přivézt na stadión a tam posadil na sovětskou střídačku. V téže době Zábrodský, jenž svými aktivitami ohledně kolektivní emigrace na Spenglerově poháru 1948 de facto poslal do uranového lágru i Modrého, ani jednou nenavštívil svědka na své svatbě, v tu dobu již vážně postiženého postupující amyotrofickou laterální sklerózou. Že se tím pádem Zábrodský zbaběle vyhýbal i ostatním odsouzeným spoluhráčům Konopáskovi, Bubníkovi, Roziňákovi, Kobranovi, Červenému a dalším (nejen tenkrát, ale až do konce jejich životů), není třeba zdůrazňovat.
Na rozdíl od spoluhráčů, pro něž byl vrcholná autorita a jejich šéf, se lágru vyhnul, to je pravda. Stačilo k tomu málo, správný přímluvce na patřičných místech, konkrétně Václav Kopecký, ministr informací a osvěty pověřený vedením sportu. Ten uměl ocenit nejen fakt, že o výsledku hlasování na Spenglerově poháru 1948 o kolektivní emigraci kapitán ještě týž večer informoval svého otce, vedoucího výpravy, a především, že poté (kdy se pro emigraci nevyslovili všichni, jak zněla dohoda) mužstvo byť bez bratra Oldřicha a jeho spoluhráče v obraně Slámy přivezl zpět do Prahy. K polehčujícím okolnostem přispělo i to, že „nechtěl emigrovat z politických důvodů, ale pouze pro peníze“.
Jakmile však Zábrodský jako duše a organizátor akce kolektivní emigrace zjistil, že by jenom z části šestnáctičlenného LTC plánovaný exilový tým ČSR nesestavil, a když navíc nebyli představitelé emigrace ochotni splnit jeho soukromé finanční nároky, svůj osobní plán na úkor druhých zrušil. Věděl, a taky se to potvrdilo, že líp mu bude doma. Vyhnul se sebemenším nepříjemnostem a nějakému postihu, zůstal na svobodě, neobtěžoval svého ministerského patrona nějakými starostmi o osud spoluhráčů. Dál hrál hokej i tenis, v obou sportech se vrátil do reprezentace, k níž si ovšem jeho bývalí potrestaní spoluhráči (v době jeho svobody „nabírající fyzickou kondici“ v porubech uranových dolů a na Věži smrti, třídičce rudy v Jáchymově), už nesměli nikdy ani přivonět.
A ještě ten daviscupový tenis, další z mírně překroucených pravd. Ve skutečnosti byl jeho ojedinělý start v roce 1948 proti Brazílii výsledkem „podnikatelského záměru“ řečeno dnešními slovy. Zábrodský, šéf hokejové reprezentace, slíbil Drobnému, že mu domluví místo v národním týmu na oplátku za nominaci do Davis Cupu. Stalo se, i když v té době byl tenisovou dvojkou Vladimír Černík a trojkou akademický mistr světa Milan Matouš. Pravidelným členem daviscupového týmu se Zábrodský stal až poté, kdy zmíněná tenisová trojka emigrovala (a Drobný vyhrál pro Egypt Wimbledon) a hokejoví spoluhráči rubali uranovou rudu.
Hokejová a životní kariéra Vladimíra Zábrodského je nesmírně bohatá, jak to u takových individualit bývá, jenže počet řádků na jeho podrobnější dokumentaci je omezený. Takže na závěr už jenom krátký souhrn dalších „mimořádných“ životních kroků tohoto hokejového monumentu, leč lidsky podvodníka, lháře, falešného sázkaře, podrazáře a vlastně i udavače. V souhrnu, jak řekl Jaroslav Drobný, lotra…
1950 - Ještě před zrušením LTC (jako klubu exponentů buržoasie a kapitálu – oficiální zdůvodnění) a stále v průběhu sezóny, opustil kapitán V. Z. spoluhráče a přestoupil za 100 000 Kčs do zachraňující se Sparty.
1950 – Při soudním projednávání kauzy „Bohuslav Modrý a spol.“ se V. Z. neobjevil na Pankráci ani jako svědek.
1951-55 - V době věznění mistrů světa Modrého, Konopáska, Bubníka, Kobranova, Roziňáka a dalších nepocítil V. Z. žádnou morální povinnost spoluhráče navštívit.
1960 – Deset let po odsouzení hokejistů stál i on dokonce před dvěma tribunály jako jeden z hlavních organizátorů podvodného sázení na domluvené výsledky sportovních zápasů v tzv. Aféře Sazka. Občanský soud mu udělil podmíněný trest a pokutu 30 000 Kčs, tzv. Čestný ČSTV mu odebral titul Zasloužilý mistr sportu a doživotně ho vyloučil z řad ČSTV.
1963 - Umírá Bohumil Modrý a V. Z. znovu předkládá vizitku svého charakteru: během marného boje s nevyléčitelnou chorobou ani jednou nenavštívil člověka, jenž mu svědčil na svatbě, a vyhnul se i pohřbu.
1965 červen – Pracovníci 7. odd. II/A správy Ministerstva vnitra získali V. Z. jako spolupracovníka StB informátora.
1965 léto – Poté, co vyinkasoval od Motorletu 160 000 Kčs za slib, že v nastávající sezóně pomůže klubu do první ligy, a současně 200 000 Kčs od Plzně za slib, že ji v lize udrží, emigroval bez potíží i s celou rodinou přes Jugoslávii a Rakousko do Švýcarska. Peníze nikdy nevrátil.
1975 - Josef Frolík, bývalý čs. rozvědčík, jenž v létě 1969 přeběhl na Západ, před komisí senátu USA vypověděl mj.: „Vladimír Zábrodský alias Vova, trenér stockholmského hokejového mužstva, je agentem vyslaným československou rozvědkou.“
Vladimír Zábrodský zemřel sotva pár hodin po připomínce 70. výročí zatčení svých spoluhráčů. Poté, když je všechny přežil. Krutá ironie Osudu a další zjištění, že žádná nejvyšší spravedlnost ve skutečnosti neexistuje.