Pro tři vysloužilé šéfy českého fotbalu si přišla policie v šest hodin ráno do jejich bytů. Je to normální způsob zatýkání, anebo se naši policisté shlédli v praktikách německého gestapa či sovětské tajné policie?
Spíš je ranní zatčení doma určitou pojistkou, že toho člověka v té chvíli najdou. Jinak by museli znát jeho program a přijít si pro něj třeba do zaměstnání anebo na nějakou jeho schůzku, případně ho nechat sledovat a podle toho volit místo zadržení. Pro zločince v "bílých límečcích", u kterých není nebezpečí, že by se bránili se zbraní v ruce, to je nejspolehlivější způsob.
Ovšem podezřelé, kteří by mohli být ozbrojeni anebo hlídaní vlastními gorilami, zatýká zásahová jednotka zakuklenců kdekoli je to nutné. Někdy při jejich pronásledování nechají přehradit dálnici anebo vyvrátí dveře bytu. Důležitý bývá moment překvapení - aby ti lidé nestačili utéct nebo vystřelit.
A potom začíná série povelů, které mají zatčené zlomit a ponížit: "Kleknout! Lehnout!" Přitom je policisté prohledávají, jestli nemají někde ukrytou zbraň. A když je nakládají na zadní sedadlo policejního vozu, jakoby jemně stlačují jejich hlavy, aby se nepraštili - i to patří k proceduře lámání duše.

Noční svozy dodávkami s falešnými nápisy

Sovětská tajná policie si za Stalinovy diktatury chodila pro své oběti - "nepřátele lidu" - nejčastěji mezi druhou a čtvrtou hodinnou ranní. Vytržením z nejhlubšího spánku byl těžký šok. Přitom policisté na svou oběť pospíchali, nedávali jí moc času na pořádné oblečení a rozloučení s rodinou. Někdy ji dokonce zbili před očima ženy, dětí, matky - to byl začátek ponižování a mučení, které následovalo ve vězení.
Lidé, kteří se obávali zatčení, nakonec raději ani nechodili spát a vyčkávali u okna bytu, jestli před jejich domem nezastaví tmavé auto. V Moskvě NKVD používala pro svážení zatčených nikoli osobní vozy, nýbrž dodávky označené jako CHLÉB, MLÉKO a podobně. Prý kvůli tomu, aby auta se zadrženými lidmi, kteří by byli viditelní, zbytečně neplašila obyvatelstvo. Ale nakonec všichni tuhle hru prohlédli a věděli, jaký mají dodávky ve skutečnosti úkol.
Spisovatel Ilja Erenburg později vzpomínal, že ve druhé polovině třicátých let každou noc do tří čtyř hodin ráno sedával u okna, v předsíni připravenou tašku s nejdůležitějšími předměty, hlavně s cukrem, a také teplé oblečení. Teprve potom šel klidně spát, do redakce chodil až k polednímu a zůstával v ní dlouho do večera.
Pro Erenburga si nikdy nepřišli, třebaže byl Žid - a ti patřili mezi nejpostiženější. Tvrdí se, že Josef Stalin choval právě k němu určitou náklonnost, kterou si nikdo nedokázal vysvětlit.

O venkovské dače nevěděli

Sovětská tajná policie neměla přesné záznamy o všech obyvatelích. Když se někdo přestěhoval, ohlásil to sice na úřadě, ale tam mohli jeho papír zašantročit, takže nikdo nevěděl, kde zrovna bydlí. Ário Šternfeld, teoretik raketových letů, který pocházel z Polska, potom žil ve Francii, ale jako komunista našel svůj domov v Sovětském svazu, byl ve třicátých letech zaměstnán v jednom tajném ústavu. Mohl pracovat doma, v ústavu ho dlouhé týdny nikdo nepostrádal. Když měl pocit, že i jemu hrozí vězení, přestěhoval se s celou rodinou na daču - na venkovskou chatu.
Později mu sousedé říkali, že pro něj několikrát přijeli soudruzi v dodávce, ale nikdy ho nezastihli doma, tak zase odešli. O chatě zřejmě nevěděli. Po několika měsících, když hlavní vlna zatýkání pominula, se Šternfeld vrátil do svého moskevského bytu a už ho nikdo nesháněl.

Pošli ho na služební cestu! Daleko!

Nakolik byl takový případ typický? Těžko říct. Nicméně zmizení podezřelého zabíralo ještě na počátku padesátých let.
Jednou v noci zatelefonoval ministr vojenského průmyslu Dmitrij Ustinov hlavnímu konstruktérovi rádiového zařízení raket Michailu Rjazaňskému: "Za půl hodiny na mne čekej před domem!"
Ministerské auto přijelo, Rjazaňskij nasedl a Ustinov mu nařídil: "Na nic se neptej a hned ráno pošli svého náměstka Boguslavského na služební cestu. Okamžitě! Někam daleko! Kamkoli! Je to nutné!"
Rjazaňskij pochopil, o co se jedná. Když ráno přijel do konstrukční kanceláře, nejdřív si zavolal Jevgenije Boguslavského: "Musíš hned odjet vyřídit tuhle zakázku na Sibiři." I Boguslavskij pochopil a rychle zmizel.
Když přišli dopoledne příslušníci NKVD do kanceláře pro Boguslavského, byl už na cestě. Až se po několika týdnech či měsících nebezpečí vytratilo, mohl se vrátit. Nejspíš to Ustinov hlavnímu konstruktérovi vzkázal.
Pro inženýry z letecké konstrukční kanceláře Andreje Tupoleva si přijeli tajní policisté v létě na firemní daču - věděli, že tam budou všichni. Právě hráli volejbal. Pomalu je vyvolávali, až už nezůstal na hřišti nikdo. Ani Tupolev.
A potom pro ně zřídili speciální konstrukční kancelář, v níž stavěli nový bombardér. Ale to už jiná kapitola, takových uzavřených konstrukčních kanceláří a výzkumných ústavů měla NKVD celou řadu.

Gestapo se učilo od NKVD

Když v létě 1939 podepsali Ribbentrop a Molotov pakt Německo-SSSR o přátelství a vzájemné pomoci, začaly spolupracovat i bezpečnostní sbory obou států. Moskva vydala Berlínu řadu německých komunistů, kteří do "rodné země komunismu" utekli. Třebaže gestapáci převzali zkušenosti od pruské policie, tvrdí se, že NKVD pro ně vypracovala - možná z vlastní iniciativy - manuál o různých metodách zatýkání a vyslýchání nepřátel režimu, zrádců a špionů, aby je co nejdřív zlomili.
Gestapáci tedy rovněž chodili pro své oběti v noci, ale i přes den na jejich pracoviště, záleželo na okolnostech. Od sovětské tajné policie také pochytili nový způsob léčky - vytváření falešných podzemních sítí. Některé ze svých příslušníků anebo naverbovaných zatčených pověřili, aby založili tajnou protistátní skupinu a do ní potom postupně vtáhli nevinné lidi, kteří chtěli bojovat proti komunistické či nacistické moci. Získali tedy nad potenciálními nepřáteli kontrolu a mohli s nimi podle potřeby manipulovat.

Špatně prohlédnutí špioni

Patrně nejsložitější bývá zatýkání vyzvědačů. Kontrašpionáž na ně musí udeřit v okamžiku, kdy to nejméně čekají - na schůzce se svým informátorem či spojkou, případně při vybírání mrtvé schránky, v zaměstnání anebo na cestě. A hned u něho musí zajistit usvědčující důkazy, rovněž ho prohlédnout, jestli nemá zbraň či jed ke spáchání sebevraždy.
V červnu 1948 přijel do Československa v přestrojení bývalý štábní kapitán Václav Knotek, zpravodajský důstojník z druhé světové války, nyní jako britský vyzvědač s cizím pasem. Měl založit síť protikomunistických vyzvědačů. Zavolal jednomu známému na ministerstvo zahraničí, ten tam nebyl, ale sluchátko vzal jiný - Karel Svoboda, jeho podřízený za války v Londýně. Domluvil si s ním schůzku, ale Svoboda, jemuž nacisté za války vyvraždili rodiče, ho prozradil estebákům.
Podvečer seděl Knotek se Svobodou na lavičce na Dvořákově nábřeží poblíž Právnické fakulty. Skupina estebáků ho obklíčila a zadržela, aniž mohl vystřelit.
Odvezli ho na stanici ve Washingtonově ulici, kde ho chtěli vyslýchat. Špatně ho však prohlédli, nepodívali se mu do úst. V jednom okamžiku skousl Knotek ampulku s jedem a umíral. Ani lékař ze záchranky mu nemohl pomoci.
V roce 1977 zatkla KGB v Moskvě pracovníka ministerstva zahraničí Alexandra Ogorodnikova. Přiznal se, že předával Američanům tajné spisy. Když chtěli, aby vlastnoručně sepsal přiznání, požádal o své pero - nejlíp se mu s ním píše. Dali mu ho, rozškubal kryt a najednou z něho vyňal pilulku, kterou polkl. Oživovací pokusy byly marné.

Zadržen ve slavnostní uniformě

Generála vojenské výzvědné služby GRU Dmitrije Poljakova zadrželi naprosto nezvyklým způsobem. Poljakov byl už pět let na penzi, když ho v červenci 1986 pozvali do centrály. Nejdřív si myslel, že na nějakou oslavu. Ale když viděl, že kousek od jeho dači zaparkovala dvě auta, pochopil, že půjde o něco jiného. Oblékl si slavnostní uniformu se všemi řády a vyznamenáni a nechal se odvézt. Nadřízeným řekl, že s nimi nechce mluvit, hovořit bude jedině s předsedou KGB Viktorem Čebrikovem. Když viděli, že s ním nic nepořídí, zavezli ho k němu.
Čebrikovovi řekl: "Ke všemu se přiznám, pokud mi zaručíte, že nikdo další z mé rodiny nebude zatčen a dača zůstane manželce." Čebrikov to slíbil a Poljakov potom vypověděl všechno, co Američanům od roku 1961 prozradil. Nabídl jim tehdy v New Yorku sám spolupráci, protože nadřízení mu nedali souhlas, aby těžce nemocného syna operovali v místní nemocnici, takže zemřel. Poznal, že sovětský systém je nelidský. Poljakova popravili ranou do týla a manželce dača zůstala.
Poljakova vyzradil Moskvě podplukovník CIA Aldrich Ames, který potřeboval peníze na nákladný život s druhou manželkou. Když začala americká kontrašpionáž Amese podezírat ze zrady, nejprve proti němu shromáždila velké množství nezvratných důkazů. Půl roku ho sledovala. A potom ho při jízdě na předměstí Washingtonu obklíčilo několik vozů FBI. Policisté věděli, že u sebe nemá zbraň a že si je jistý sám sebou, takže se zatčením nepočítá.
Za prozrazení nejméně 25 agentů CIA a 30 tajných operací inkasoval od KGB 2,5 milionu dolarů. Americký soud mu vyměřil doživotí bez možnosti propuštění.

Sovětší "bezpečnostní poradci"

A jak to probíhalo u nás? Státní bezpečnost se učila od NKVD/KGB. Krátce poté, co se komunisté chopili moci, přijeli k nám na Stalinův pokyn "bezpečnostní poradci", kteří zinscenovali řadu procesů s nevinnými lidmi. A tak známe tisíce případů, kdy tajná policie bušila nad ránem na dveře a vytahovala rozespalé lidi z postelí. Jindy připravovala zatýkání tak rafinovaně, aby člověka předem uklidnila - jako v případě bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, který byl na večírku u předsedy vlády Antonína Zápotockého. Mezitím estebáci obsadili jeho vilu, vypnuli elektřinu, a když se vrátil domů, sesypali se na něj a on si myslel, že ho chtějí unést agenti "západního imperialismu". Teprve později zjistil, že se ocitl ve vězení, které řídí sovětští poradci.
Třebaže Sověti později odešli, jejich zkušenost už zůstala.

Otištěno po drobných úpravách v MfD 24.7.2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz