Malé kousky pravd, jsou-li selektivně vybrané z širších a zejména dramatických souvislostí, mohou vést k zavádějícímu, nebo i zcela zkreslujícímu obrazu o událostech. Vyprávění Ericha Burkhardta Přežil jsem Stalingrad, které v rozhovoru s Jiřím Hoškem (zpravodaj Českého rozhlasu v Německu) přineslo letošní páté číslo týdeníku Reflex, má nakročeno přesně k tomuto žánru. Nechci být k tomuto přímému účastníkovi bojů u Stalingradu, který padl do sovětského zajetí, nespravedlivý, ale při čtení vzpomínek tohoto 89letého pána může občas zamrazit.

O nástupu nacismu v Německu říká: Nastala nová doba, v níž se třeba podařilo zatočit s nezaměstnaností. Neměli jsme moc jídla, ale ani jsme netrpěli hlady. Tahle doba mě naučila, abych nic v životě neodmítal. Své tehdejší pocity shrnuje slovy: Bylo mi tehdy třiadvacet a nelámal jsem si s tím hlavu. Kráčeli jsme od vítězství k vítězství. Jako voják jsem od začátku války zažil jen postup kupředu. Jestli jsem si něco myslel, pak to, že válku vyhrajeme. Německý wehrmacht tedy přišel do města rozvalin, ale z vyprávění to vypadá, že v tomto městě byly rozvaliny patrně už od nepaměti...

Lidské ohledy dotazovaný rozhodně nepostrádá. Dává to najevo například touto větou: My, co jsme byli nasazeni přímo ve městě a schovávali se v ruinách, jsme na tom byli ještě docela dobře. Co ale museli zažívat kamarádi, kteří bojovali tam venku, ve stepi?! Bojové hrdinství wehrmachtu nám pak přibližuje takto: "Můžu odpřísáhnout, že s výjimkou konce bojů ve Stalingradě jsem neviděl jediného německého vojáka, který by se vzdal." Na jedné z fotografií má v ruce talíř s emblémy jednotek wehrmachtu, které ve stalingradském kotli zanikly.

Jistě, on přece uznává, že i na straně svých věznitelů se setkal s projevy lidskosti, z toho ale neplyne nic jiného než to, že v prakticky všech ostatních případech se setkal jen s krutostí a nelidskostí. Co ale jeho wehrmacht? Co vlastně u Stalingradu pohledával? Z celého textu se totiž vytratilo to nejpodstatnější: proč k celému utrpení (zde německých) vojáků muselo dojít? Krutostem a tragickým důsledkům nespravedlivé, útočné války, jejichž vojenským nositelem byly právě německé ozbrojené síly, milionům zmařených lidských životů se na otázky odpovídající Erich Burkhardt nevěnuje vůbec. A případná lítost za spoluodpovědnost, neřku-li za spoluvinu či spolupachatelství? Ani stopa.

Pro jednání maršála Pauluse, který byl několik let v sovětském zajetí, než se objevil u Norimberského procesu jako svědek obžaloby, má velmi obdobné hodnocení, jaké na jeho adresu vykřikl H. Göring z lavice obžalovaných: "Přitom on nesl zodpovědnost za naši tragédii. Jak potom Paulus v zajetí otočil, jak svědčil v Norimberku proti svým bývalým kamarádům a pomáhal je dostat na šibenici, to prostě nemůžu vstřebat."

Jenže: proč a za co bojoval Erich Burkhardt? Víme sice, že to rozhodně neměli jednoduché, ale v rámci dnešní postupné evropeizace historické paměti se nám může zdát popisovaná krutost bránící se strany zcela srovnatelná s krutostí agresora (o které ale v tomto rozhovoru nepadne ani slovo.)

Příště, až se budeme rozlítostňovat nad utrpením řadových vojáků wehrmachtu, jakým EB nepochybně byl, možná nebude od věci položit si otázku, kdo za jejich utrpení mohl doopravdy. Mohl to být stále do větší bezradnosti se propadající velitel stalingradské operace maršál Paulus? Mohl to snad být bránící se nepřítel?

Proč se v poslední době tak málo objevuje to, co bylo ještě nedávno tak samozřejmé: nenesl za tyto tragédie odpovědnost především démon německého nacionálního socialismu, slepá poslušnost Vůdci, cesta zkázy, ke které vedla touha nacistické vůle po triumfu?

Ve vyprávění se však nesetkáme ani s náznakem pokory, lítosti, studu či viny. Nic takového. Je zajímavé, co někteří už vstřebat nemohou a co mohou naopak vstřebat až příliš jednoduše.

Autor je poradcem prezidenta republiky