Notoricky je známé rozdělení politického spektra na levici a pravici, vzniklé za dob francouzské revoluce, kdy radikálové seděli vlevo od předsedajícího, zatímco konzervativnějí smýšlející poslanci napravo. Pro dnešní realitu má z těch vzdálených dob význam Deklarace práv občana jako základního ideového dokumentu Evropské unie a jeho hlavní postuláty vtělené do hesel Rovnost-volnost-bratrství.
To, co nazýváme levicí v současném etymologickém významu slova, se objevilo počátkem 19. století, kdy v roce 1806 vyšlo dílo Génius křesťanství z pera francouzského básníka Chateubrianda. V té době francouzská společnost odvrhla antikřesťanství revolučních radikálů a vrátila se do lůna katolické církve, dílo samo se četlo celé Evropě a podnítilo řadu myslitelů a státních představitelů k reformnímu úsilí. Většina pokusů ztroskotala, ten ruský Alexandra I. skončil popravami děkabristů. Na Západě byly pokusy skromnější, nikoliv však nevýznamné, např. Owenův. V první polovině století britští konzervativci prosadili řadu sociálních zákonů, z nichž nejprve byl v roce 1809 zákaz otroctví, později dětské práce, stanovení pracovní doby a později sociálního a úrazového pojištění. Z myšlenkového světa Génia křesťanství se pak zrodily všechny socialistické proudy, odtud čerpali Fourier, Saint Simone, Comte a další. Dílo zkultivovalo kapitalismus do různých reformních kroků, do nichž v českých zemích patří komplex Vítkovic z konce 19. století realizovaný Jakobem Rothschildem a na něj navazují Baťův ve Zlíně z první poloviny 20. století.
Cyklické krize kapitalismu, divoké spekulace a státní bankroty vedly na jedné straně ke křesťansko-sociálnímu konceptu, který později přešel do sociálně tržního, sem patří také sionistický, na druhé straně v kombinaci se sekularismem ke zrodu marxismu a později komunismu a sociáldemokratismu. Všechny se opíraly o Aristotelovu myšlenku distributivní společnosti. Marxův koncept byl jen jedním z mnoha, vystavěný na sekularismu a úplném převrácení všech hodnot katolického světa. Je důsledně ateistický, materialistický a nakonec ze všeho nejvíc během realizace připomínal katolickou církev v dobách supremátu papeže, navíc oplodněný byzantskou tradicí.
Pro komunisty byl marxismus biblí, navíc se zrodili de facto dříve, než vzniklo sociálně demokratické hnutí, které od samého počátku nebylo revoluční a usilovalo jen v rámci stávajícího společenského pořádku o zlepšení postavení pracujících, čímž se zásadně lišilo od komunistického. Marxistická ideová výbava sloužila sociálním demokratům jen krátce a částečně do doby, než do konce 19. století teoretici vytvořili vlastní ideologii a sociální demokraté se s Marxem rozešli. Marx sociální demokraty kritizoval již za svého života pro jejich tzv. Gothajský program z roku 1875, který označil za nemarxistický. Jména Kautsky, Bernstein musel znát každý komunista jako synonymum zla a nejhlubšího kacířství, když na ně ukázal prstem Lenin v díle Proletářská revoluce a renegát Kautsky v roce 1917. To už sociální demokraté působili v německém a rakouském parlamentu jako etablovaná, ale stále ještě diskriminovaná politická síla. Skutečný obraz sociální demokracie se vyjevil po skočení I. světové války, kdy se chopili moci v Německu a v Rakousku, aby vybudovali liberálně demokratické režimy. Ubránili se útokům zleva od komunistů a zprava od nacionalistů. Ještě za monarchie se rakouští (tehdy se říkalo němečtí) sociální demokraté v parlamentu brali za chudé české námezdní dělníky, živořící s celými rodinami v děrách v zemi v cihelnách kolem rozvíjejí se Vídně. Říkalo se jim Ziegelböhme. Ujímali se také vídeňských Čechů proti útokům německých buršáků, za Čechy se hodně angažoval sociální demokrat Viktor Adler, ve Vídni byli vnímání asi jako dnes v Čechách Romové, zatímco čeští poslanci stále řešili otázku českého historického práva, i kdyby byl na pořadu jednání zákon o orbě. Nástupu nacionalistické pravice, a tedy Hitlerových předchůdců, zabránili v Německu sociální demokrat Ebert, ve Vídni Renner. Ne nadarmo za hlavní protivníky komunistů označil Stalin sociální demokraty. Museli také čelit útokům zleva, v Německu vedle Kappova puče bylo také povstání Spartakovců a Bavorská republika rad.
Jiný byl vývoj sociální demokracie v českých zemích, kde také hned v prvních volbách v roce 1919 zvítězili, ale už na samém počátku byli oslabeni roztříštěním do české a německé strany a vzápětí ještě pokusem o bolševizaci v roce 1920 známým bojem o Lidový dům. Byl sice neúspěšný a odštěpením radikálního křídla vznikla KSČ, ale českou sociální demokracii oslabil, stejně jako ji vysilovalo její nacionální akcentování. Němečtí sociální demokraté v ČSR byli důsledně protinacističtí a po většinu trvání první republiky získávali až 60% hlasů sudetských Němců, akceptovali ČSR a vstoupili i do vlády.
Radikalizace postojů čs. veřejnosti a příklon k SSSR, patrný již ve 30. letech minulého století, vedl českou sociální demokracii k směrem k větší míře etatizace národního hospodářství, než z taktických důvodů měla v programu KSČ. Strana však nevybočovala z rámce tehdejší představy omezené soutěže politických stran a rozhodně nebyla opět marxistická, respektovala nastavená pravidla soutěže v rámci Národní fronty. Po únorovém puči se její tehdejší program nijak zvlášť neodlišoval od programu KSČ a strana splynula s komunisty. Nesouhlasivší členové se vzápětí stali oběťmi persekucí, ale i ti, kteří se stali členy KSČ, byli v rámci komunistické strany podezřelými, ještě v roce 1953 se chystalo velké účtování s tzv. sociáldemokratismem, ke kterému po Stalinově a Gottwaldově smrti již nedošlo. Terčem měli být bývalí členové soc. demokracie, kteří se sloučili s KSČ.
Rok 1968 přinesl pokus o obnovení sociální demokracie, který však byl ihned potlačen reformními komunisty, nikoliv však z důvodů zásadního odporu, nýbrž taktických. Moskva by něco takového nikdy nepřipustila a obnovení strany by bylo signálem k provedení invaze.
Převzato z Krejci.bigbloger.lidovky.cz