Oslavování Vánoc a nástup nového roku je v každé válce či po okupaci poněkud schizofrenní situace. Ovšem ony se Vánoce procpou do každé doby. Jasné bylo, že Vánoce roku 1968, tedy krátce po okupaci socialistického Československa vojsky „Varšavské smlouvy“ vedené samozřejmě tehdy Sovětským svazem, nejsou jen tak. Nový rok 1969 byl začátkem nové éry, takzvané „normalizace“. V dubnu 1969 Husák nahradil Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ a všem bylo jasné, že je to v „piheli májové“. Koho by napadlo, že ta normalizace a před ní Pražské jaro a „socialismus s lidskou tváří“ byly vlastně začátkem konce klasického stalinistického bolševismu. Nikoho. Už zase platilo: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“

Když tak o tom přemýšlím, nějak se to podobá divokým časům dneška. Nyní se kolem nás rozpadá kde co. Předstírá se, že se vede válka mezi Ruskem a Ukrajinou a pomaličku vylézá to, že ono to bylo od začátku všechno trochu jinak. Unie vypadá jako kobyla, co chcípá a to, kde a jak se bude válčit zase rozhodují velmoci, tentokrát opět USA a Rusko. Naše televize nás krmí zprávami, jak dopadly nějaké rakety a drony někde na Ukrajině a zabily dva lidi a dva zranily. A pak najednou Generální štáb ozbrojených sil Ukrajiny uvádí k 30. říjnu 2024 více než 690 tisíc eliminovaných ruských vojáků a na konci roku údajně milion. Ruské zdroje uvádí obrácená čísla. A televizní hlasatelky nám rozverně sdělují, že se Ukrajinci drží a Rusové postupují „za velkých ztrát“. Což mi připomíná hlášení nacistické propagandy, která psala v protektorátních novinách že „po tvrdých bojích, kdy naše hrdinná armáda způsobila nepříteli velké ztráty, byla takticky zkrácena fronta a naše vojska ustoupila do předem připravených pozic“. Tehdy nás postup Sovětů těšil, dneska nás postup Rusů děsí. A jak to dopadne? Nikdo neví.

Ale pamatujete si na slavnou příhodu, kdy jsme byli tak nějak všichni přesvědčeni, že v roce 1945 „jsme my vyhráli nad Německem“ a v roce devadesát naše pocity a reálnou skutečnost vyjádřila neznámá venkovská členka JZD. Ta když prvně vyjela na Západ a to co uviděla, komentovala slovy: „Tak do prdele, kdo vlastně tu válku vyhrál?“ Jo milá dámo, to uvidí až naše děti anebo jejich děti. Já se vrátím do doby, kdy jsme věděli pendrek, co bude, stejně jako víme dnes.

Toho dne byl na horách venku sníh a docela mrzlo a my jsme seděli s několika přáteli ve staré horské hospodě, jejíž strop držel na ručně tesaných nejméně 200 let starých trámech, bytelná prkna podlahy musela být stará taky nejméně sto let. V sále byl nábytek, který přežil léta 1945 až 1950. Ona už to totiž asi tak 25 let nebyla hospoda, a ten pán, co nám naléval pivo, nebyl hostinský, ale syn původního hospodského, jejichž rodina patřila do sudetoněmecké menšiny, která nebyla odsunuta. Dokonce mu nechali i tu chalupu, a tak nějak se ze strany soudruhů mlčky trpělo, že tam tiše a nenápadně zvláště o víkendech fungovala hospoda dál. Návštěvníci byli většinou „chalupáři“, tedy Češi, co si ve vesnici koupili opuštěné domy. Občas přišel někdo z těch „náplav“, co se kdysi dali nalákat na heslo o radostném osídlení pohraničí a s nimi už jen pár potomků původních obyvatel.
Mlelo se hubou všechno na světě, tak jako to v hospodě bývá. Ale protože venku byla fujavice a sníh a mrzlo a byl přelom roku, tak nějak nenápadně, protože jsme věděli, že Hans sloužil jako voják wehrmachtu při Hitlerově tažení do Ruska, padla řeč na válku obecně. A na tu, co v ní účinkoval osobně Hans samozřejmě také. Na ruských pláních proti Rusku.
Taková otázka, která změní směr diskuse. Kdosi se zeptal: „Tak prý se stěhuješ do západního Německa i s celou rodinou, tak to máme po hospodě. Stojí ti to vůbec za to, abys ses na stará kolena harcoval někam do tramtárie, když sám říkáš, že „říšští Němci“, a ne nějací němečtí burani (Pozn. Volksdeutsche – Němci podle národnosti – je někdejší označení především pro osoby, jejichž mateřským jazykem byla němčina, a kteří žili v Evropě mimo státy s německou majoritou) na vás koukají doteď skrz prsty. Protože jim nejste dost „salonfähig“. Sám si několikrát povídal, jak s vámi vojáky ze Sudet ti „praví Němci“ na frontě zacházeli. Hans se na chvíli zamyslel a pravil, že nebýt toho, že sem ty Rusáci už zase vlítli a už tady zase dělají „ruský“ pořádek a on už na ně nemá nervy, tak by to tady doklepali s manželkou. I když jim v Německu nabízejí nový domek a stejné zaměstnání jako mají v Československu. Hans byl totiž cestář a jeho žena pracovala u státních lesů.
Chvíli jsme mlčeli a potom Hans dodal, že tam taky dostane pěknou penzi jako bývalý desátník Wehrmachtu (Obergefreiter). No a koneckonců se stěhuje zase skoro domů. Protože ten barák, co mu nabídli, je v Českém lese, kterému se sice oficiálně říká Oberpfälzer Wald, ale ve skutečnosti mu místní z obou stran říkají Böhmischer Wald. No, a že když to spočítal takto odtamtud do rodné chalupy nebude mít o moc dál než my z Prahy. Takže když by se mu stýskalo, přijede se podívat.
Trošku jsme všichni zesmutněli a zamysleli se, protože nám nikdo žádný západoněmecký vojenský důchod nenabídne. Ale taky jsme nemuseli mrznout ve sněhu někde před Moskvou a naši kamarádi tam dodnes neleží někde v jámě ve stepi. Takové poněkud rozpačité ticho vyřešila neoficiální paní hostinská a dolila nám pivo. Když tu padla další otázka, která byla nasnadě: „Hele Hansi, řekni nám, ale popravdě, kdy jsi přišel na to, že jste i s tím vaším Hitlerem v prdeli?“
„No,“ pravil Hans, „velké části normálních Němců a kór těch normálních začala měknout kolena, když jsme nejdřív slyšeli, jak naše průzkumné jednotky vstupují do předměstí Moskvy už na podzim 1941 a chystala se velká sláva, a pak pořád furt nic. Žádná sláva na Rudém náměstí nebyla, akorát jsme museli dobrovolně odevzdat jégrovky – prádlo především proti chladu – s dlouhými nohavicemi v rámci Winter Hilfe. Protože našim tam umrzaly koule. A nenápadně přiznali na Deutsche Welle (česky Německá vlna – rozhlasová stanice), že jsme museli začít od Moskvy couvat, tedy doslova někdy zdrhat. To většinu z nás by nikdy nenapadlo, že to takto může dopadnout. My jsme fakt věřili, že to ti bolševici prohrají. Pak začal ten malér se Stalingradem, najednou na rozkaz Stalina všechny lesy ožily partyzány, kteří byli k našemu překvapení docela slušně vyzbrojeni a dobře oblečeni, zatímco my jsme klepali kosu. Pak se po frontě začala šířit pověst, že čím dál víc sovětů se v tom mrazu začalo objevovat v kožíšcích z beránka a ten zaručil teplo. A bylo to v prdeli. Pletený svetr od milostpaní z Reichu tě nezahřál. Kdo našel zastřeleného Rusa v takovým kožichu, tak jej z něj serval a nacpal pod anebo přes svůj blbý vojenský kabát, co nehřál. I když se oficíři mohli zbláznit. No buď vás ten nácek s nárameníky SS mohl na místě zastřelit, ovšem na druhou stranu daleko víc lidí, kteří takový kožíšek neměli, stejně do rána v lese umrzli.“
„Ty vole, to muselo být drsný,“ pravil Tonda, „já jsem se byl teďka vychcat až tam už stromů a funí tam, takže mi málem umrz!“
„Hitler a všichni papaláši z Berlína plakali do mikrofonů a vykřikovali, jak je to jenom náhodná porážka, jak to těm bolševikům nandáme, ale už jim nikdo moc nevěřil,“ pokračoval Hans. „A to jsme nevěděli, jak to tam skutečně bylo!“

V prosinci 1941 udeřila nefalšovaná ruská zima, místo bahna teď musely tanky bojovat s hromadami sněhu. Zdroj: Bundesarchiv, Wikimedia Commons
Trošku odbočme: O tom jsem už něco věděl od ruského Čecha Michajla. Abychom si my přes všechny dokumentární filmy, co jsme kdy viděli a co jsme si kde mohli „upraveně“ představit, co se tam u Stalingradu mezi 21. srpnem 1942 a druhým únorem 1943 dělo, stačí říct, že Sověti měli u Stalingradu 1 129 619 padlých a vážně raněných. Michajl vyprávěl, že i přes pomoc USA se prostě Sovětům nedostávaly zbraně na boj s tanky atd. atd., ale lidí měli dost. Takže to nejsou žádné pohádky, že přes Volhu ze svého východního břehu posílali na Západní břeh mladé vojáky beze zbraně, aby pokud to přežijí, a dostanou se na pevnou zem, si sami co nejrychleji našli nějakou funkční zbraň. Přičemž „mazáci“ radili, že nejlepší jsou ty sovětské, se kterými umí zacházet anebo německé samopaly, nejlépe ty se sklopnou opěrkou (MP 40). A koukali si posbírat nějaké granáty, ale bacha soudruzi, aby už nebyl granát náhodou odjištěný. Takto doslova mi to vyprávěl vykládal můj kamarád Michajl, který to tam kdysi přežil. Němci na tom byli teoreticky podle donedávna uváděných údajů o něco líp, ale po dnešním otevření dokumentů se zjistilo, že Němci a jejich spojenci Rumuni, Italové, Španělé a pronacistické oddíly sestavené ze západoevropských nacistů neměli, jak se původně udávalo 841 000 mrtvých. Ale ve skutečnosti to bylo 1 500 000 mrtvých a nezvěstných německých vojáků a jejich spojenců. Z toho bylo něco mezi 90 až 120 000 cizích vojáků bojujících na německé straně. Ostatně, oni tam proti bolševikům bojovali i bývalí občané SSSR. Existuje prý záznam slavné Stalinovy věty, když posílal Chruščova situaci vyřešit: „Nezapomeň, že na jejich straně bojuje také jeden milion našich.“ Jak píše AI: „Počet sovětských občanů sloužících na straně nacistického Německa se pohyboval v řádech stovek tisíc, přičemž nejčastěji se zmiňuje číslo kolem 600 000 Hiwi (pomocný personál) u Wehrmachtu koncem války, plus další u Luftwaffe a Kriegsmarine, tedy celkem možná přes 675 000. Tito muži, často z řad sovětských válečných zajatců (POW) nebo etnických menšin (např. pobaltských, kavkazských nebo i ruských dobrovolníků), byli nasazeni v různých pomocných, protipartizánských a později i bojových rolích. Celkové počty jsou spíše odhady, ale pohybují se v řádu statisíců, přičemž nejčastěji se uvádí, že se jednalo o více než půl milionu až kolem 700 000 bývalých „sovětů“, tedy mužů, kteří pak bojovali či sloužili v německých ozbrojených složkách.“

Seděli jsme, od kachlového sporáku na nás šlo krásné teplo, na Rusáky jsme byli nasraní, ale tolik jsme se jich zase nebáli, a pili pivo a koukali a nedovedli jsme si představit, že je někde na jednom místě jeden a půl milionu mrtvých. Hans nás ale nenechal odpočinout.

„Pak bolševici osvobodili Leningrad,“ pravil, „a šuškalo se, že tam zůstalo půl milionu „našich“ mrtvých a stejný počet zajatých“ (dnešní statistiky uvádějí, že mrtvých bylo asi 115 000, ale nové odhady, které zahrnují raněné i zajaté mluví o tom, že německá armáda (a finská na straně Německa) tam ztratily více než 600 000 vojáků.“

Tak jsme si pak vystřelili nějaký rachejtle, aby se neřeklo a šli jsme domů. Hansi párkrát přijel, ale už to nebylo ono.

Teď slavíme Silvestra a kousek od nás se válčí. A většině to nedochází, jako to nedocházelo Němcům, ale i Čechům v roce 1943, ani v roce 1969.

Všechno bude jinak.