Nejsou to žádné vynikající snímky, spíš snímky podřadné úrovně – šedé, často neostré, bez kompozice… Prostě fotografický póvl. Přesto byly a dodnes jsou důležité. Pořizovali je příslušníci Správy sledování StB, když slídili za nepohodlnými českými a slovenskými občany i cizinci – potřebovali zadokumentovat jejich styky a pohyb. A dneska spočívá jejich význam v tom, že nám ukazují praktiky totalitního státu a současně i tehdejší šeď matičky Prahy.

7693 svazků dokumentace

V archivu Státní bezpečnosti jich byly tisíce, mnoho i nevyvolaných, pořád ve filmových špulkách. Dnes je obhospodařuje Archiv bezpečnostních složek a Úřad pro studium totalitních režimu. Právě tento ústav zpřístupnil veřejnosti jejich nepatrnou část, vlastně kapičku, a to ve formě knihy Praha objektivem tajné policie. Jejich výběr autoři omezili – předkládají nám záběry ze sedmdesátých a osmdesátých let, tedy z období Husákovy normalizace. Důvod? Většina starších se nedochovala. Nicméně i k těm zachovaným představuje dokumentace 7693 svazků.

Sledování podezřelých a nepohodlných osob není ničím novým – používaly je policie a tajné služby i za první republiky. A taky všechny režimy po celém světě. Nicméně novinku zavedli komunisté, když 1. března 1948 – pár dnů po převratu, v němž uchvátili moc – zřídili speciální útvar Státní bezpečnosti zaměřený výhradně na sledování lidí. Přitom je nejen sledovali, ale i fotografovali, filmovali, později natáčeli na video. A pokud se vedle „objekta“, jak nazývali člověka, o něhož měli zájem, objevil někdo neznámý, museli se pokusit zjistit jeho totožnost, v estébácké hantýrce převzaté z ruštiny museli ho „ustanovit“, udělat jeho „ustanovku“.

Osm stovek estebáků

První garnituru představovalo v roce 1948 čtrnáct estebáků, jak píše Pavel Žáček v úvodu této knihy. Speciální škola, kde se umění sledování učili, vznikla v říjnu 1951 ve Veltrusích. A po půldruhém roce si tento útvar vytvořil stálé školicí středisko, kam vysílal své pracovníky na půlroční kurzy. Další zkušenosti získali na školeních KGB v Moskvě.

Koncem roku 1989, několik týdnů před rozpuštěním StB, už měla IV. správa Sboru národní bezpečnosti – jak se sledovačka StB naposled oficiálně nazývala – 795 vysoce kvalifikovaných příslušníků. Byla schopna sledovat nejen 523 československých a jiných státních příslušníků, některé opakovaně, ale i řadu statických objektů včetně dvanácti zastupitelských úřadů Západu a Číny.

Kamera v dětském kočárku

Samozřejmě tohle všechno probíhalo tajně, všichni se museli snažit, aby jejich přítomnost nevyšla najevo. A to nebylo snadné. Zpočátku ukrývali fotoaparáty v aktovkách, ve váčcích na tabák. V polovině sedmdesátých let instalovali aparatury do kufříkové aktovky vyplněné polystyrenem. Nakonec je ukrývali i v tranzistorovém rádiu, které hrálo, v zapalovači a v psací soupravě – tohle jsou instrumenty známé z filmových detektivek a špionážních příběhů. V roce 1976, kdy estebáci potřebovali zjistit, jak disidenti předávají v jednom rozlehlém parku informace z domova na Západ, dokonce použili hluboký dětský kočár – zabudovali do něho televizní kameru, schopnou pořizovat poměrně kvalitní detaily ze vzdálenosti 15–20 metrů a celkové i z větší dálky. Dvojice „manželů“ mohla přístroj ovládat bez obtíží zvenku. Jindy instalovali kameru do auta vedle chladiče.

Sledování důležitých akcí, jako třeba předání nějakých zásilek či dokumentů, kdy potřebovali zadokumentovat každý krok podezřelých, byly složitými operacemi – někdy se jich muselo účastnit i přes 50 lidí s několika auty.

Disidenti, cizinci, diplomaté

Právě vydaná kniha nám představuje snímky především disidentů a lidí jim blízkých, dále cizinců podezřelých ze špionáže, případně ze zajišťování tajných kontaktů se Západem. Koho všeho na fotografiích v knize vidíme? Ze známějších lidí spisovatele Milana Kunderu, historika Milana Otáhala, britského novináře a politologa Timothy Cartona Ashe, filozofa Zdeňka Neubauera, britského historika Harolga G. Skillinga, kardinála Františka Tomáška, slovenského právníka Jána Čarnogurského a režiséra Miloše Formana, Američana českého původu. Je tam i spousta západních diplomatů, obchodníků, novinářů a turistů, podezíraných ze všeho možného.

Postrádám tam záběry ze sledování bytu Václava Havla, pořizované z věže Mánesa, či jeho chalupy v Hrádku, stejně jako schůzky disidentů se západními diplomaty anebo jejich návštěvy americké, britské, francouzské ambasády při státních svátcích těchto zemí. Ale možná, že kvalita těchto snímků byla mizernější, než si dovedeme představit.

V každém případě je to počin, který nám velmi názorně připomíná, v jakém režimu jsme čtyři desetiletí žili. Kniha může být cennou i cizince, protože všechny texty dvou dvojjazyčné – v češtině a v angličtině.

MfD-Víkend 23. 5. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz