28.3.2024 | Svátek má Soňa


HISTORIE: Neznámý otec Evropy

11.11.2005



O tom, zda byli sudetští Němci národem, se mohou vést spory. V Evropě byli pokládáni spíš za kmen nebo národnostní skupinu, v Česku se obvykle hovořilo o německém obyvatelstvu v pohraničí. Sám Wenzel Jaksch by v mládí svou národnost sotva označil za "sudetoněmeckou", byl Němec z Čech, pocházel ze vsi Dlouhá Stropnice v Novohradských horách, odkud je vzdušnou čarou stejně daleko do Prahy jako do Vídně, a v mládí se nejspíš v duchu loajality k širší vlasti pokládal za Rakušana.

Vídeňská líheň

Wenzel JakschWenzel Jaksch se narodil roku 1896 v chudé rodině, zato však v půvabném, odlehlém kraji, kam nedoléhaly národnostní třenice, jež koncem 19. století jitřily Vídeň i Prahu. V Pošumaví byla problémem spíš bída. Ta také vyhnala mladičkého Jaksche do Vídně, kde se vyučil zedníkem. Poslední roky před první světovou válkou se živil jako sezónní dělník na různých stavbách v Čechách i Rakousku.
S odstupem času se předválečná Vídeň jeví jako zvláštní líheň politické budoucnosti Evropy. V kavárnách vysedával Trockij, o psychoanylýze přednášel Freud, vyrůstali zde filosofové Wittgenstein i Popper. Zhruba ve stejné době jako Jaksch se do Vídně přišel vyučit truhlářem o dva měsíce mladší Klement Gottwald a svá rozhodující léta zrání tu pomalu dovršoval o sedm let starší Adolf Hitler. Všichni tři se tu poprvé dostali do kontaktu s rakouskou sociální demokracií, která se díky reformním teoriím austromarxismu vyvinula v nejmasovější a nejméně revoluční dělnické hnutí v tehdejší Evropě. Jaksch vstoupil do Sociálně demokratického svazu mladých dělníků Rakouska, Gottwald si našel cestu k české enklávě, avšak na mladého Hitlera zapůsobilo setkání s vídeňskými sociálním demokraty úplně jinak. Chtěli jej prý shodil z lešení, když se zdráhal vstoupit do odborů. V Mein Kampfu tvrdí, že dva roky pracoval na videňských stavbách jako pomocný dělník (to ovšem historici vesměs zpochybňují) a že při každodenním obcování se sociálně domoratickými dělníky poznal, jak sobecká, vyděračská a nenávistná cháska to je. V bibli nacismu se nejvíc rozhorluje nad jejich národní netečností, kterou připisoval vlivu židovských politiků, intelektuálů a žurnalistů.
Národnostní smířlivost rakouských sociálních demokratů před první světovou válkou mohou potvrdit i slova předáka jejich české pobočky Bohumíra Šmerala na sjezdu roku 1909. Prohlásil, že "národnostní otázka, zejména českého národa, dá se řešit jedině v rámci Rakouska-Uherska". Ke skutečnému sebeurčení národů by podle něj mohlo dojít, "až zmizí hranice dnešních států, které dělí zájmy dynastií a síla militarismu. Až celá západní Evropa uskutečněním socialistického cíle proměněna bude v jeden hospodářský celek. Jenom v republikánské, socialistické federaci evropských národů všichni národové dojdou plného uplatnění i svých národnostních cílů."
Dodejme, že za první světové války náležel Šmeral ve vztahu k Vídni k nejloajálnějším českým politikům, čímž si vysloužil nevraživost vlastenců ve straně i veřejnosti. Ještě před vyhlášením samostatnosti se musel vzdát všech funkcí a nějaký řas se pak skrýval před hněvem lidu. I to jej dovedlo do čela důsledně internacionalistických radikálů, kteří se od sociální demokracie odštěpili, aby si roku 1921 založili KSČ.

Problémy s mírem

Jako politická osobnost se Wenzel Jaksch vynořil z bezejmenných mas v letech poválečného chaosu a rozvratu. I tím se počátky jeho životní dráhy podobají Gottwaldovým. Oba pocházeli z proletářského prostředí, vyučili se ve Vídni dělnickým řemeslům, ale než se stačili pořádně rozkoukat, vypukla světová válka. Oba v osmnácti narukovali na frontu a oba byli raněni, Jaksch zřejmě vážněji, neboť jej po vyléčení superarbitrovali, zatímco Gottwald pak sloužil až do roku 1918, než krátce před koncem války dezertoval. To už Jaksch působil jako aktivista německých sociálních demokratů v českém pohraničí. A rozpadem monarchie zanikl svět, který mu připadal spravedlivější než poválečné pořádky. Politika mu dala šanci podílet se na jejich nápravě.
Vztah Němců k republice hned na počátku neblaze ovlivnil vystupňovaný český šovinismus, který nepřipouštěl sebemenší náznak německé autonomie. Do paměti sudetských Němců se černě zapsal především 4. březen 1919, kdy při přestřelkách s českým vládním vojskem zahynulo přes padesát německých demonstrantů. Ústavu republiky navíc schválil nevolený parlament bez konzultace s menšinami, čímž ji v jejich očích trvale zpochybnil, a odpor vyvolalo také uzákonění československého státního jazyka. Není divu, že valná většina Němců nebyla Československu příliš nakloněna. I ti umírnění vnímali zpočátku své začlenění do Československa jako frapantní nespravedlnost naprosto odporující právu národů na sebeurčení, jimž bylo zřízení nového státu ze strany spojenců odůvodňováno. Čeští politici bohorovně namítali, že Češi svůj životaschopný národní stát potřebují spíš, protože by jim bez něj hrozil zánik, zatímco Němci koneckonců mají hned za humny Německo. Taková necitlivost vnášela nacionalistickou nevraživost i mezi sociální demokraty, jimž byla původně cizí. Podíleli se na pokusu separovat německé oblasti od vznikajícího Československa, které začali respektovat teprve po výnosu pařížské mírové konference o jeho územní celistvosti (viz rámeček č. 1).
Na sjezdu roku 1919 v Teplicích-Šanově přeměnili němečtí sociální demokraté z českých zemí svou dosavadní organizaci, jež spadala pod celorakouské vedení, v samostatnou Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpatei (DSAP) v ČSR. V této straně nalezl od počátku zaměstnání i válečný veterán Jaksch. Začínal jako tajemník přidruženého Ústředního svazu německých malorolníků a domkářů v Teplicích-Šanově, v roce 1921 byl zvolen členem ústředního výboru strany a krátce na to jej povolali do předsednictva. Živil se přitom hlavně prací pro stranický tisk, v letech 1921-1924 řídil v Chomutově časopis Volkszeitung, později přešel do Prahy, kde se stal redaktorem ústředního listu Sozialdemokrat. V roce 1929 byl zvolen do československého parlamentu, kde působil dalších deset let jako poslanec. Gottwaldova hvězda začala stoupat o něco později, teprve když z ČSSD přestoupil do KSČ. Působil pak rovněž nejdřív v provinciích jako profesionální agitátor a politický novinář. Poslancem se stal ve stejném roce jako Jaksch, ale to už stál díky Stalinově podpoře v čele své strany, jež měla pod jeho vedením plně sloužit zájmům Moskvy, konkrétně vývozu komunistické revoluce do západní Evropy.
Jaksch měl k poměrům za první republiky rovněž výhrady, podporu v zahraničí by však hledal jen obtížně. Rozhodující pro něj byla důvěra německých voličů na vnitropolitické scéně. K tomu, aby ji získal, nestačilo jen živit třídní nenávist vůči zaměstnavatelům, jak velel marxismus, vždyť hospodářství v sudetských oblastech většinou ovládali také Němci. Úkolem bylo vytvořit snesitelnější pravidla soužití celého sudetoněmeckého společenství s Čechy a Slováky, kteří měli v novém státě hlavní slovo.

Hlasy ze Sudet

Vývoj sudetoněmecké politiky ve vztahu k republice rozdělují historici zpravidla do tří období, z nichž to první v letech 1918 - 1926 nazývají negativistickým. Německé strany, z nichž byla sociální demokracie bezkonkurenčně nejsilnější, měly v parlamentu zhruba čtrtinu mandátů, staraly se však výhradně o své menšinové zájmy a odmítaly spolupracovat s vládou.
Politický vzestup Wenzela Jaksche je spojen především s obdobím aktivistickým v letech 1926 - 1938. V druhé polovině dvacátých let Československo hospodářsky prosperovalo, jeho vztahy s německou Výmarskou republikou se po dohodách v Locarnu projasnily a ke spolupráci s vládou přiměly sudetské Němce i znepokojivě rostoucí preference komunistů. Československým ministrem se roku 1929 stal i předseda německé sociální demokracie Ludwig Czech. Při volbách v témže roce získaly německé aktivistické strany (sociální demokraté, agrárníci, křesťanští sociálové) více než tři čtvrtiny hlasů sudetoněmeckých voličů, zatímco negativističtí nacionalisté pohořeli. Národnostní smír v českých zemích se tehdy zdál na dohled.
Jaksch se stal ve straně mluvčím mladší generace, která marxistické ani austromarxistické poučky nevnímala jako dogma, neboť každodenní praxe mnohé z nich popírala. Německé dělnické elity v pohraničí se necítily ohroženy kapitalistickým vykořisťováním, jako spíš konkurencí méně kvalifikovaných a levnějších českých dělníků, a proletářský internacionalismus navíc patřil k výbavě komunistů. Sociální rozměr Masarykovy i Benešovy politiky Jaksch celkem oceňoval, problém spíš viděl v protekčním prostředí na pražských ministerstvech, která svá rozhodnutí šila často na míru českým firmám na úkor německých. Tato situace se neblaze vyhrotila počátkem třicátých let s příchodem světové hospodářské krize, jež měla obzvlášť kruté důsledky v Sudetech, kde převládal spotřební průmysl závislý na exportu.
V Německu se navíc energicky drali k moci nacisté a v Sudetech začala demokratickým stranám přebírat voliče Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Ve volbách roku 1935 získala dvakrát víc hlasů než němečtí demokraté. Začínalo třetí období meziválečné sudetoněmecké politiky, které historici nazvali podle cílů Henleinova hnutí iredentistickým (1935-1938). Jaksch zásadně odmítal Hitlera, mnohé Henleinovy argumenty proti Praze však nepokládal za tak úplně neoprávněné. Uvědomoval si, že sociální demokracie bude moci nacistům vzdorovat, stane-li se rovněž stranou všelidovou, nikoli jen dělnickou, a nabídne-li přitažlivý program i sudetoněmeckým středním vrstvám a rolníkům. S přílišnou loajalitou vůči Praze by u svých voličů za stávajících poměrů neuspěl. Proti iredentismu (snaze odtrhnout Sudety od Československa a připojit je k Německu) vystupoval s požadavkem sudetské autonomie, jejíž podoba by se mohla postupně vyvíjet - ať už v rámci Československa nebo nějaké obsáhlejší středoevropské federace.
V druhé polovině třicátých let Wenzel Jaksch ostře vystupoval proti vedení své strany, kterému vytýkal lpění na marxistických dogmatech, i vůči národnostní politice státu, jež byla podle něj založena na fikci československého národa a z Němců učinila občany druhého řádu. Na mezinárodní scéně však hájil Prahu před Berlínem. Výrazně se zasazoval o prohloubení spolupráce s českými sociálním demokraty a vyzýval k obraně republiky proti vnitřním i zahraničním nepřátelům. Moc přátel si tím nezískal. Prominentům v Praze šly jeho kritické výhrady na nervy, jejich neochota jednat o možnostech autonomie však výrazně nahrávala iredentistům. Pro Berlín byl zrádcem a svět jeho představám o komplikovaném středoevropském prostoru příliš nerozuměl. Ve straně se sice Jakschova pozice upevňovala - v roce 1935 se stal jejím místopředsedou a na jaře 1938 dokonce předsedou - jenže sama strana pozice ztrácela.

Hrdinství bezejmenných

Wenzel JakschHistorie politického boje německých antifašistů, zejména sociálních demokratů, proti henleinovské přesile dodnes není pořádně zmapovaná. V poválečné Evropě se nastala podstatným tématem pro žádnou významnější společenskou sílu - Češi ji nepřipomínali, Němci řešili svou nacistickou minulost, komunisté si antifašismus zmonopolizovali a většinu sudetoněmeckých spolků ve vyhnanství stmelovaly jiné tradice. V druhé polovině třicátých let se přitom v českém pohraničí odehrály úžasné příběhy lidské odvahy, na jaké jsou jinak dějiny naší země spíš chudé.
Německé národní menšiny žijící v neněmeckých státech pokládal Hitler od počátku své kariéry za mimořádně účinný nástroj zahraniční politiky. Už ve dvacátých letech proklínal neslýchanou nespravedlnost versailleského mírového dojednání, jež odtrhlo od mateřského národního těla milionové zástupy soukmenovců a odsoudilo je nedůstojně živořit pod nadvládou jiných národů. Po uchopeníí moci nasadil k jejich politickému ovládnutí veškeré prostředky. Sudetští Němci tvořili nejpočetnější národní menšinu v celé tehdejší Evropě a pro nacistické plány měli kardinální význam. Už před Henleinovým volebním úspěchem ovlivňovala situaci v Sudetech Heydrichova bezpečnostní služba a počátkem roku 1937 svěřil Hitler záležitosti menšin do kompetence Heinricha Himmlera, aby zde jeho útvary SS uplatnily své nátlakové, policejní i zpravodajské dovednosti. Prvním úkolem bylo vymýtit z Henleinovy strany jakékoli zbytky nezávislosti na Berlínu, druhým zastrašit její odpůrce a zlikvidovat opozici. Za tím účelem SS zřídila Sudetendeutsches Freikorps v čele s K. H. Frankem.
Lze si jen obtížně představit, jakému tlaku čelili sociálně demokratičtí aktivisté v zaměstnáních i bydlištích. Docházelo k potyčkám, nočním přepadům i vraždám. Hostince, v nichž sociální demokraté schůzovali, byly henleinovci pravidelně vytloukány. Ještě účinnější však bylo skryté násilí, šikana mezi sousedy a vyhazování z práce. Shoduje-li se dnes většína Čechů, že za komunistů jásala v prvomájových průvodech jedině pod nátlakem, měla by údaje o všeobecné podpoře nacistů v Sudetech brát s větší rezervou. Existovaly malé či větší obce, kde bylo sociálních demokratů víc a drželi při sobě (např. Nejdek, Kryštofovy Hamry, Ústí nad Labem), jinde však bylo nepředstavitelně těžké nenechat se zastrašit. Venku se potulovaly houfy násilníků, doma si aktivisté SdP pečlivš sestavovali seznamy politických protivníků pro říšské bezpečnostní orgány
Teror se vystupňoval po anšlusu Rakouska. To už české orgány na ochranu německých antifašistů většinou rezignovaly, aby nezavdaly další náměty henleinovské propagandě v zahraničí. Tím víc imponují ojedinělé manifestace sudetoněmeckého antifašismu na jaře s v létě 1938 (k největší patřilo desetitisícové shromáždění na podporu republiky v Holanech u České Lípy).

Mnichovská partie

V posledních letech Masarykovy republiky patřil Wenzel Jaksch k jejím nejaktivnějším politikům. V boji proti henleinovcům úzce spolupracoval s vládou a na žádost prezidenta Beneše odcestoval třikrát do Velké Británie přednášet o skutečné situaci sudetských Němců, aby "liberální menšinovou politiku" československého státu hájil před propagandou tiskových kanceláří, které si Henlein zřidil roku 1937 v Londýně a Paříži. Republice zůstal věrný i v březnu 1938, když ostatní německé aktivistické strany uposlechly Henleinovu výzvu, aby se semkly kolem jeho SdP. Z pražské vlády tehdy odstoupil ministr Franz Spina, představitel německých agrárníků, a pár dní po něm i křesťanský sociál Erwin Zajicek, jejichž strany přešly k henleinovcům. Všech funkcí se vzdal také dosavadní předseda německých sociálních demokratů Ludwig Czech. Wenzel Jaksch v čele zbytků sociálních demokratů, kteří odmítali Henleina, zůstal posledním politickým představitelem německého antifašismu v Československé republice.
Skutečnost, že Hitler používál Henleinovu stranu jako účinnou páku k rozvrácení republiky, se plně vyjevilo na sklonku léta 1938, kdy byl Henlein z Berlína instruován, aby své požadavky vůči Praze vytupňoval natolik, že je prezident Beneš nebude moci přijmout. Ten byl příliš protřelý, než aby se nechal vmanipulovat do role válečného štváče, a tak souhlasil i s radikálními ústupky. Henlein přesto 15. září 1938 přerušil vyjednávání o jakékoli budoucnosti v rámci Československa a vyhlásil program Chceme domů do říše. Týž den předložil Hitler světu požadavek připojit německá území v československém pohraničí k velkoněmecké říši.
V téže době vystupňoval své požadavky vůči Praze i Jaksch, jenž jinak Beneše veřejně podporoval. Nikdy se ovšem netajil přesvědčením, že právo Němců na sebeurčení není v Československu dostatečně naplněno, a věřil, že by určité ústupky Prahy mohly sudetské Němce na poslední chvíli smířit s republikou. Nejdřív se domáhal zřízení pěti německých kantonů podle švýcarského vzoru, později navrhl sloučení všech německých území v jednu autonomní spolkovou zemi ve federativně uspořádané republice. Na tomto základě vypracoval Beneš tzv. třetí a čtvrtý plán ústupků, které předložil Henleinovi. Ten je podle Hitlerových instrukcí nepřijal, a tak Beneš svůj ústup dovršil tajným pátým plánem. Podle něj by republika Hitlerovi předala rozsáhlá území se zhruba milionem obyvatel, pokud by se z ní další milion nespokojených sudetských Němců odstěhoval. Zbylý milion, z nějž by dobrou polovinu tvořili němečtí demokraté, socialisté a Židé, by mohl zůstat.
V pátém plánu nemohl Jaksch nevidět zradu sudetoněmeckých demokratů, kteří tváří v tvář hitlerovskému nebezpečí bojovali za autonomii celistvých Sudet v rámci Československa. Sám za republiku nasazoval doslova život, neboť nacisté se v nejmenším neštítili politické protivníky vraždit. Jejich přední list Völkischer Beobachter mu vzkazoval, že bude po dopadení naložen do lihu jako ukázkový škůdce národa. Na podzim 1938 sice obnovil svůj poslanecký slib věrnosti Československé republice, ale z Benešova pokusu dohodnout se s Henleinem na úkor Němců věrných státu v něm přetrvávala hořkost. Česká veřejnost mu zase nezapomněla jeho předmnichovské požadavky.

V Londýně

Při obsazování pohraničí provázely nacistická vojska operační oddíly bezpečnostní policie, které podle připravených seznamů preventivně zatýkaly politicky nespolehlivé osoby. V prvních měsících bylo zatčeno na deset tisíc lidí, z nichž přibližně třetinu čekal koncentrační tábor. V rámci tzv. očistné akce si ordneři s antifašisty často vyrovnávaly osobní účty, docházelo k násilí a případům osobní msty. Tisíce německých antifašistů volilo exil. Nejdřív obvykle zamířili do českého vnitrozemí, to však jen obtížně vstřebávalo na sto šedesát tisíc českých utečenců a vůči Němcům bylo dost naježené. Beranova vláda tzv. druhé republiky se navíc německé třetí říši snaživě podbízela. I mezi Němci z českého vnitrozemí získaly rozhodující pozice pronacističtí radikálové. V pražském Národním shromáždění utvořili němečtí poslanci dokonce národně socialistický klub, přestože činnost NSDAP nebyla v republice ještě povolena. Jediný Jaksch zůstal mimo.
Situace německých utečenců byla zoufalá. Mnozí pokračovali s pomocí britských či skandinávských sociálních demokratů dál. V únoru 1939 se představenstvo DSAP rozhodlo stranu oficiálně rozpustit, aby ochránilo zbylé členy v českých zemích před nacistickou perzekucí. Skalní jádro se přetvořilo v nástupnickou organizaci s názvem Společenstvo věrných sudetoněmeckých sociálních demokratů, jejímž předsedou byl v březnu 1939 opět zvolen Jaksch. Ještě 14. března, v předvečer okupace, organizoval odjezd posledního vlaku s německými utečenci do bezpečí. Sám se pak v Praze čtrnáct dní skrýval na britském vyslanectví, než se mu podařilo dobrodružně uniknout přes polské hranice do exilu. Nejdřív se usadil ve Švédsku, odkud často zajížděl do Velké Británie (trvale tam přesídlil koncem roku 1940).
Do exilu odešel Wenzel Jaksch s jasnými představami, které vyložil v knize Co přijde po Hitlerovi, jež vyšla v červnu 1939. Hitlerův úspěch u německého národa přičítal chybám versailleské smlouvy. Dá se prý očekávat, že hitlerovský režim brzy padne, a pak nastane čas Evropu uspořádat znovu a lépe. Konzervativním řešením by byla obnova Rakousko Uherska s případným zahrnutím Bavorska, to by však odporovalo právu menších národů na sebeurčení. Německo by podle Jaksche mělo zůstat významnou hospodářskou a kulturní jednotkou, mocensky by se však mělo rozplynout ve vyšším celku. Opět se tu setkáváme s Jakschovou představou "vnitroevropské federace". Pro Čechy, Slováky, Poláky, Maďary, Jugoslávce, Rumuny i Bulhary by platila plná svobody, zda myšlenku této federace přijmou, nebo zavrhnou. Sudetští Němci by se mohli svobodně rozhodnout plebiscitem, zda se připojí jako autonomní sektor Čech a Moravy, nebo jako německá říšská provincie.
Svůj spis měl Jaksch v kapse, když se 3. srpna 1939 sešel poprvé v exilu s Edvardem Benešem, ten mu však nedal příležitost, aby jej vytáhl. Před Hitlerovým napadením Polska a začátkem světové války měl Jaksch na mezinárodní scéně znatelně lepší pozici. Byl vnímán jako hrdina protinacistického odporu, zatímco Benešova politika způsobila svým krachem předním politikům demokratických velmocí řadu nepříjemností. Při jednání neodkryl ani jeden tak docela své karty. Jaksch věděl, že Mnichovská dohoda, i když ji prosadily temné síly, znamená pro většinu jeho krajanů určitou satisfakci, které by se neradi vzdávali. Beneš zase potřeboval udržovat s Jakschem před britskou veřejností ty nejlepší vztahy, aby vyvrátil pověsti o české nacionální nesnášenlivosti, ale nemínil se k ničemu zavazovat, aby nepoškodil svůj kredit v protektorátu, kde vůči sudetským Němců vzrůstala obzvláštní nenávist.
Výchozí pozice obou představitelů fatálně změnily německé nálety na Londýn v průběhu roku 1940. Ve hřmotu dopadajících bomb se britská veřejnost vůči Němcům zatvrdila a nenaplněné ambice tří milionů Jakschových sudetských soukmenovců, kteří většinou stáli za Hitlerem, ji přestaly zajímat. Jeho postavení zkomplikovalo i to, že se mezi sudetoněmeckými sociálními demokraty zformovala skupina, která byla ochotna jít Čechům víc na ruku. Jaksch v této souvislosti českým představitelům napsal: "Nepochybuji o tom, že náhradou za mne můžete získat prodejné elementy. Ty Vás však v okamžiku nebezpečí opustí stejně, jako zradily svou vlastní stranu. Když se stavíte na stranu takových elementů proti straně německých socialistických a demokratických dělníků, pak nikdy nenajdete partnera, jenž splní těžký úkol: udržet si důvěru dělnické elity v Sudetech a být přítelem širokých vrstev českého národa."
Když spojenci de iure uznali československou exilovou vládu, ocitl se Jaksch mimo hru. Na vlnách BBC sice dál pravidelně hovořil k posluchačům doma v Sudetech (Češi proti tomu protestovali a chtěli vysílání převzít, což Britové nepřipustili), v politice však jeho hlas už moc neznamenal.

Němý lid

Wenzel Jaksch se v exilu nechoval jako politik, který v prvé řadě sleduje zájmy své strany, popřípadě vlastní kariéru. Cítil se jako zástupce celého národního společenství, které před ním dalo přednost Henleinovi. Pokládal to za selhání, ale velký díl viny přisuzoval chybné konstrukci Evropy po první světové válce a sobecké politice Čechů. Chudý, pracovitý, jenže špatně informovaný a nešťastně zmanipulovaný lid z hor a pánví českého pohraničí si podle něj zasluhoval spíš vstřícnost nežli trest. Snažil se v exilu sjednat důstojné podmínky pro jeho poválečnou existenci, začlenění do Československa podmiňoval jeho svobodným souhlasem a návrat k poměrům za první republiky mu připadal nepřijatelný.
Jeho lid však v očích spojenců splynul s válečnou mašinérií nepřátelského národa, aniž by dával najevo jakýkoli odpor. Prvotní nadšení z "návratu do Říše" sice vyprchalo, ale k žádnému viditelnému gestu se nevzchopil a Jakschovy pokusy zorganizovat odboj za pomoci výsadkářů skončily fiaskem. Současný mladý německý historik Volker Zimmermann nedávno ukázal, že se vlastně dodnes nedá pořádně zjistit, co si lidé v sudetských župách třetí říše vlastně mysleli. Češi v protektorátu se mohli jevit trochu podobně, vždyť jejich armáda ochotně předala okupantům cennou výzbroj a dělníci pro ně v četných zbrojovkách pilně vyráběli další zbraně. Došlo tu však k demonstracím, které nacisté krvavě potlačili, existovaly tu odbojové organizace a Benešovi se podařilo zosnovat atentát na Heydricha, čímž českou rezistenci i české oběti zřetelně předvedl celému světu.
Ve skutečně tragické situaci se Jaksch ocitl, když se dozvěděl o Benešových plánech odsunu. Myšlenku rozsáhlého vysídlení sudetských Němců z českého pohraničí vyslovil už jeden francouzský expert při sjednávání versailleského míru. V souvislosti s henleinovci se občas mihla i v českém nacionalistickém tisku třicátých let a patřila rovněž k požadavkům domácího odboje, které dostával Beneš tajnými kanály krátce po okupaci. Vážně se jí začal zaobírat asi někdy v roce 1942. Tehdy poprvé veřejně odmítl soužití s národnostními menšinami v jednom státě (týkalo se to i Židů - měli se přihlásit k české národnosti, nebo vystěhovat do Palestiny). Jaksch stál před rozhodnutím, zda má další jednání s českými politiky přerušit, ale pak v nich pokračoval. Doufal, že se mu podaří zmírnit rozsah plánovaného vyhnání, a chtěl mít jistotu, že učinil vše, aby se s Čechy v exilu dohodl na nějakém mírnějším řešení. Jednání přerušil až Beneš. Později Jakschovi vytýkal, že svým počátečním zdráháním proměškal vhodný okamžik, kdy se mohl připojit k československé zahraniční akci a těžit z výhod vítězné strany. Jenže příklad Jakschových stranických oponentů (Zinnerova skupina), kteří se Benešovi plně podvolili, ukazuje, že by ani tak Němce před vyhnáním neuchránil.
V posledních letech války se Wenzel Jaksch pokoušel apelovat na britskou veřejnost. Spolu se dvěma katolíky založil výbor sudetských demokratů, znovu navrhoval federalistické uspořádání střední Evropy a požadoval obsazení sudetských území spojeneckými vojsky. Beneě v něm tehdy viděl většího nepřítele než v Henleinovi. V prvních poválečných letech pak Češi uskutečnili odsun Němců v ještě větším rozsahu, než o jakém se mluvilo v Londýně.

Zapomenutý otec nové Evropy

Do Německa se Wenzel Jaksch přistěhoval až v roce 1949. Opět zde začal pracovat v sociální demokracii a zároveň aktivně působil v různých sudetských spolcích. Od roku 1951 byl předsedou sudetské sdružení Seliger Gemeinde, jež se už svým názvem hlásilo k tradicím německé sociální demokracie v českých zemích. Roku 1953 byl zvolen poslancem spolkového sněmu a roku 1964 se stal předsedou Svazu vyhnanců. Zemřel sedmdesátiletý na následky autonehody v listopadu 1966. Byl zasloužilou, pro leckoho však poněkud kontroverzní osobností. Až do smrti odmítal uznat legalitu vyhnání Němců z českých zemí a vytrvale protestoval proti principu kolektivní viny, který byl tehdy uplatněn. Skutečnost vyhnání pro něj byla ve svých konkrétních dopadech na lidské osudy tak otřesná, že smazávala někdejší politické rozdíly. Češi si jej dnes připomínají zejména v souvislosti s Edvardem Benešem, v prostředí sudetoněmeckých organizací je pozapomenutou postavou klasika a zakladatele. Jeho myšlenka sjednocení střední Evropy v nadnárodní federaci, která by svým spravedlivým přístupem k národům ztlumila jejich vzájemnou nevraživost, vzešla sice ze zkušeností sociální demokracie ve starém Rakousku-Uhersku, ale ani to dnes, když se prakticky realizuje v celoevropském rozsahu, nikdo nepřipomíná. Ve skutečnosti byl Wenzel Jaksch zřejmě úspěšnější, než by se zdálo z jeho životopisu.

Viktor Šlajchrt (psáno proRespekt)

RAM 1) Němečti sociální demokraté v republice
Politickou scénu v pozdní monarchii ovládaly tři hlavní proudy - křesťansko sociální, nacionalistický a sociálně demokratický, který národnostním otázkám nepřikládal valný význam, ale usiloval o zlepšení sociální situace dělníků a posílení práv pracujících bez rozdílu. Hned po vyhlášení republiky došlo k pokusu o održení německých území a jejich připojení k Rakousku, v jehož čele stál německý nacionalista Rudolf Lodgman von Auen. Připojil se k němu i sociálně demokratický předák Josef Seliger, původně textilní dělník, později novinář a poslanec vídeňské říšské rady, kde byl znám svým bojem za rovnoprávnost všech národů a národností v Rakousku-Uhersku. Pražský Národní výbor mu v říjnu 1918 výslovně nabídl, aby se podílel na vytváření nového státu, Seliger se však přidal k Lodgmanovi a republiku začal respektovat teprve po výnosu pařížské mírové konference o územní jednotě ČSR. Roku 1920 byl zvolen poslancem jejího parlamentu, kde se stal předsedou klubu německé sociální demokracie, krátce na to však zemřel. Předsednictví DSAP po něm převzal brněnský advokát Ludwig Czech, rodák z haličského Lvova. Oba byli vyhraněnými odpůrci komunistů.

RAM 2) Problém se Státní radou
V roce 1939 zval Beneš naléhavě Jaksche do rodící se Státní rady, jež se měla stát vrcholovým orgánem československého zahraničního odboje. Jaksch se zprvu zdráhal a kladl si podmínky. Prosazoval například zásadu naprosté rovnoprávnosti exilových Němců i Čechů, a to v úřadech i v armádě, kde se měly utvořit zvláštní německé jednotky s německými důstojníky. Dobrovolníky z řad německého exilu v té době nabádal, aby se do československých oddílů zatím nehlásili, většina proto vstoupila do britské nebo kanadské armády. Jaksch po Benešovi rovněž požadoval dohodu o budoucí sudetské autonomii, jinak by se prý znemožnil v očích svých voličů doma. Beneš byl ovšem z domova vystaven podobnému tlaku. Když Jakschovi nabídl šest křesel ve státní radě, vzkázal mu představitel domácího nekomunistického odboje Vladimír Krajina, že národ by Němce mezi exilovými představiteli sotva snesl - politici by to prý pochopili, lid však nikoli. Jednání se vlekla. Se vzrůstající britskou averzí vůči Němcům přestával Beneš Jaksche ve Státní radě potřebovat. Britskému ministerstvu zahraničí sdělil, že jej nepokládá za partnera, protože zastupuje sotva deset procent sudetských Němců. Zdrcený Jaksch si tehdy zapsal: "Bezpodmínečnou loajalitu vůči vládě, jejíž sestava je provizorní, vůči ústavě, jejíž obsah dosud nikdo nezná, vůči politice, jejíž národně politické cíle jsou zahaleny v temnotách, mohou předstírat jen ubohé nástroje historické odpovědnosti, nikoli její nositelé."

RAM 3) Své osudové při s nacismem i čechoslovakismem věnoval Wenzel Jaksch řadu knih:
Volk und Arbeiter 1936)
Was kommt nach Hitler (1939)
Sudeten Labour and the Sudeten Problem (1945)
Wir heischen Gehör (1947)
Benesch war gewarnt (1949)
Europas Weg nach Postdam (1958)
Wenzel Jaksch und Edvard Beneš. Briefe und Dokumente aus dem Londoner Exil 1939-1943 (1973).