HISTORIE: Nemohl přežít hanby československého vojáka

K čemu došlo dne 28. října 1918, si podle dotazů provedených kdesi v našich ulicích TV nemohla dost vzpomenout asi třetina dotazovaných. To, co se v té chvíli odehrávalo v zapadlém městečku Aksakovo, je už zcela zapomenuto. Legionáři 1. pluku tam pohřbívali svého velitele, plukovníka Josefa Jiřího Švece. Že na téměř opačném konci zeměkoule v té chvíli vzniká stát, do boje o jehož vznik se pustili, ještě nevěděli. Novina je tenkrát dostihla až 3. listopadu.

Spor mezi bolševickou vládou a našimi legiemi byl zaviněn především našimi tehdejšími bolševiky. Jako vojáci se sice ulili a do Legie nevstoupili, ale o to více se činili co agitátoři. Svou sekci Čs. sociálně demokratické strany dělnické, později už československých komunistů na Rusi, ustavili v Kyjevě 7. prosince 1917. Vydávali i svůj časopis, prý proto, aby čs. proletariát věrně setrval po boku Masarykově... Od počátku ovšem porušovali Masarykovu instrukci nemíchat se do vnitřních ruských sporů a agitovali pro vstup do Rudé armády. Dne 24. února 1918 se transformovali na Československou revoluční radu dělníků a vojáků a 25. května 1918 na Československou komunistickou stranu. Leninova „Ústřední rekvisiční komise“, část městského sovětu v Moskvě, pak pro jejich potřeby zavřela tamní Odbočku Čs. národní rady a místnosti dala k disposici jim. (Členové odbočky byli samozřejmě uvězněni.)

Pamatujme na to, že to bylo v době, kdy bolševici ruští pilně spolupracovali s císařským Německem a rozbití našeho sboru stojícího na straně spojenců byl německý zájem.

Agitátoři z čs. řad byli samozřejmě nasazováni taktéž všude, kde stály legionářské vlaky a pilně spolupracovali s místními sověty. Výsledek jejich aktivit byl hubený. Z Legie zběhlo do Rudých gard asi 200 osob. Květnový sjezd vojenských rad legionářů a incident v Čeljabinsku pak vedly k otevřenému střetu, do něhož se však prvé měsíce nezapojila vladivostocká skupina legionářů.

Ten boj legionáři, řečeno dnešním slovníkem, ustáli. Zejména proto, že ho měli za počátek nové východní fronty proti Trojspolku (Německo - Rakousko-Uhersko - Turecko, jimž záleželo na přesunu více jak milionu německých a rakouských válečných zajatců na západní frontu). Legionářům byly slibovány posily spojeneckých vojsk. S výjimkou Američanů v Nižně Udinsku, a až roku 1920, do bojů po boku legionářů vojska nikdy nezasáhla. Pokud vůbec dorazila. Obdobně ruská veřejnost sice vítala osvobození od bolševiků, ale projevila pramálo úsilí i snahy nasadit do boje za svou svobodu také vlastní život. Nu, k těm negativním příčinám, z jejichž důsledků těžili bolševici, nutno přičíst i Kolčakovův způsob vlády. Jenže to už se vzdalujeme od thematu více než zdrávo.

Plukovník Josef Jiří Švec dobyl a obsadil se svým plukem 7. srpna 1918 Kazaň. Ve čtvrtmilionovém městě je nejméně 4000 ruských důstojníků, pořádají plesy a dostihy. Když Trocký (s pomocí německých jednotek zorganisovaných ze zajatců, rozkaz Ludendorffův) zahájí protiofensivu, na frontu se jich přihlásí 300. Švec hájí město až do 10. září a posléze dokáže svou jednotku bez větších ztrát vyvést z boje. (Zachoval se jeho dopis kamarádovi, tehdy kapitánu Mašínovi, kde si trpce stěžuje jak na Rusy, tak na Spojence. Pomoc nepřišla odnikud.) Celou volžskou frontu držely jen tři československé pluky.

Po pěti měsících vyčerpávajících bojů, 25. října 1918, zatím co za jejich protibolševickou frontou navzájem mezi sebou bojují například vlády Omska a Samary, případně jiných měst a vlád, jež tam pučí v denním pořádku, podaří se komunistickým agitátorům obrátit legionářský první pluk proti jeho veliteli. Odepřou uposlechnout jeho rozkazu k nástupu. Význačný je v této agitaci jistý Vodička, po druhé válce to díky komunistům dotáhne na generála. Ešalon je právě ve stanici Aksakovo. Švec, začínal s nimi všemi jako prostý voják, odejde do svého vagonu. Zapíše si do deníku, že nemůže přežít hanby českého vojáka a zastřelí se. Ano, lidé se občas zastřelí. Také důstojníci. Většinou proto, aby se zbavili odpovědnosti. Což nebyl Švecův případ, tak jako to nebyl případ Palachův. Využil, a jak víme s úspěchem, poslední možnost, jak vzpamatovat pokleslé.

28. října má pohřeb. Vojáci pak splní jeho rozkaz a znovu nastoupí do boje. Když je později bolševickou agitací a bezvýchodností situace rozložena část 4. pluku, budou to právě Švecovi vojáci, kteří jednotku odzbrojí. (To už bylo v době, kdy republika bojovala s rudými Bély Kúna o Slovensko, komunisté se snaží zabránit jednotkám v návratu domů a možnosti zapojit se do tohoto boje.)

Josef Jiří Švec se narodil 19. července 1883 v obci Čenkov na Českomoravské vysočině. Vystudoval učitelský ústav a stal se učitelem v Třebíči. Byl členem a později cvičitelem Sokola a jako „sokolský cvičitel“, dnes bychom řekli učitel tělocviku, odešel roku 1911 do Ruska. Hned po vypuknutí války se přihlásil jako prostý voják do České družiny. Ví, že za svobodu se platí jedině krví. Ví, že může být i jeho. Jako rakousko-uherského občana ho navíc v případě zajetí čeká trest smrti. Brannost je však vždy a bez vyjimky vyjádřením po národní svébytnosti. Ta legionářská a méně početná v době druhé světové jí u nás byly naposledy.

S Družinou se Švec dostane roku 1915 až na východní Slovensko. Ve slavné bitvě u Zborova už jako podporučík velí rotě, v srpnu po těžkých ústupových bojích je poručíkem a velí praporu.

Zemřel ve věku 35 let. Po uzavření spojenecké smlouvy s SSSR (roku 1934) bylo jeho tělo převezeno do Prahy a pohřbeno v Památníku odboje.

Co se stalo později, když tam ukládali Gottwalda a jiné? Nevíme. Kasárna a jednotky, jež nesly za prvé republiky jeho jméno, ani po Listopadu nebyly obnoveny. Jeho jméno nenese ho ani žádná jednotka dnešní AČR. Asi by to nebyl dobrý příklad. Neunesl hanbu. My to dokážeme a dokážeme to i opentlit uznáním. Nejen hanba českého vojáka, také ostatní naše hanby rovněž mají úplně jinou dimensi. Jediný, kdo se nezměnil, ale kdo dokázal změnit všecko ostatní k obrazu svému, jsou komunisté. Poslední slova, jimiž se loučil se světem popravovaný Potoček (podrobnosti viz Frolík, Špion vypovídá) byla o tom, že mu nevadí umírat, neb vše zde komunisté stejně zasvinili jako štěnice. Nechtěl v tom žít. Dělal proti tomu co mohl a zaplatil za to životem. Ostatní si, jak se zdá, prostě na tento způsob života zvykli. Nemoci snést hanbu? Co to je?

Obr: Praporčík Špidlík, poručík Švec a poručík Jan Syrový, později generál, předseda vlády, leopoldovský vězeň a posléze noční hlídač, ve zborovských zákopech 30. června 1917. O den později, přijde Syrový o oko.
Letos 2. července uplyne od bitvy, kdy se poprvé od Bílé Hory objevilo české (tehdy, pravda československé) vojsko 90 let. Hezké kulaté výročí.