Již jednou jsem zde reagoval na text Tomáše Guttmanna věnovaný srovnání obětí nacistické okupace českých zemí a poválečného divokého odsunu.

Tomáš Guttmann se ve svém novém článku Česko za nacistů vrací k tezi, že počet československých obětí činil 320 000 a z toho bylo 270 000 Židů. Kombinuje tu čísla z různých statistik, dělaných různou metodikou, přičemž se vybere nejnižší možné číslo pro počet obětí z řad československých občanů a maximální možné číslo pro počet židovských obětí. Toto je třeba odmítnout jako chybný postup. Statistika, která uvádí jako počet židovských obětí číslo 270 000, uvádí jako počet celkových obětí z řad československých občanů 360 000. (Tyto údaje jsou nejsnadněji dostupné na wikipedii zde: Odkaz.) Novější výzkumy celkový počet obětí trochu snižují, polistopadová publikace Václava Kurala Cesta do katastrofy uvádí jako celkový počet obětí 343 000, ale zákonitě je v této statistice uveden o něco menší počet židovských obětí (265 000).

Jak jsem navíc již upozorňoval, řada ze zavražděných „Židů“ se ve skutečnosti hlásila k české nebo německé národnosti. Není tedy legitimní dostávat se k počtu etnicky českých obětí tím, že od celkového počtu občanů odečtu oběti holocaustu. Problematická je již myšlenka dělit oběti z řad občanů podle etnicity, použitá metoda však přináší i zcela chybné výsledky. Nijak samozřejmě nerozporuji fakt, že většinu československých obětí druhé světové války představovaly oběti holocaustu, resp. Židé.

Guttmannův článek Česko za nacistů se zaměřuje na kritiku chování českého národa za okupace. Češi se podle něj obecně chovali hanebně, k čemuž jakoby smířlivě podotýká: „Vůbec se nedivím, že pro část lidí je tak těžké se s informacemi smířit. Prostě pravda je často těžce stravitelná. Útěchou nám může být, že nejde o nás, ale pouze o naše předky – nejsme za jejich činy zodpovědní.“

Ke své tezi o hanebném chování českého národa uvádí mj. příběhy ze své rodinné historie. Pokud bychom tyto příběhy chápali jako primární zdroj jeho hodnotícího soudu, pak tomu lze porozumět. Se samotným zobecněním však souhlasit nelze. V každém národě jsou lidé, kteří se chovají jako lumpové, v každém okupovaném národě byli kolaboranti.

Proti Guttmannově tezi chci postavit tezi jinou: Český národ se nechoval za druhé světové války hůře, ani lépe než jiné národy. Národů, které skutečně selhaly, bylo minimum. Takový soud nelze aplikovat šmahem ani na všechny Hitlerovy spojence. Dnes nikdo nepopírá poválečné zločiny na německém obyvatelstvu. Je to nepěkná kapitola českých dějin, ale tehdejší zločiny byly zločinem i pro československý stát (jakkoliv jejich vyšetřování za třetí republiky bylo dosti laxní a za komunismu ustalo). Nacistické vyvražďování různých skupin obyvatelstva však bylo státní politikou, organizovanou nejvyššími představiteli režimu.

Ocitoval bych zde historika Eduarda Stehlíka: „Tvářit se, že my jsme byli národ kolaborantů, je v rozporu s historickou skutečností… V takových zemích, jako jsou Francie, Nizozemí, Belgie procento kolaborace bylo mnohem vyšší. Všechny tyto země se tváří jako velmi odbojové, ale my na rozdíl od nich nemusíme řešit jeden zásadní problém: neměli jsme jednotky SS, neměli jsme žádné jednotky, které by šli po boku německé armády do dobyvačné války. Francouzi, Belgičané, Nizozemci měli desetitisíce příslušníků těchto národů, kteří bojovali pod vlajkou s hákovým křížem, pod runami SS. Oni se tváří, že vše je v pořádku a my budeme ze sebe dělat kolaboranty?“

Tento citát ukazuje na podstatný problém historické práce – výběr faktů. Tomáš Guttmann se snaží dokázat, že Češi byli kolaboranti a antisemité. Jelikož to je zobecňující soud (ve skutečnosti každý Čech byl jiný), měl by se opírat o nějaké srovnání s jinými národy, aby byl platný např. v tom smyslu, že míra kolaborace zde byla vyšší než, jaká byla obvyklá v jiných zemích. Guttmann si pro srovnání vybral Belgii. Uvádí fakta, která se mu hodí, ale například dosti podstatnou informaci – Belgičané měli své jednotky SS, které bojovaly po boku Němců – vynechává.

Antisemitismus jistě v meziválečném Československu existoval, ale nikoliv v té míře jako v Německu, Polsku či Maďarsku. Například na rozdíl od Maďarska a Polska zde nebyl omezen počet Židů, kteří by mohli studovat na vysokých školách. Za druhé republiky i za protektorátu zde byli lidé, kteří se chovali k Židům hanebně. Na druhé straně byli lidé, kteří pomáhali. I nacistické orgány si stěžují na sympatie české veřejnosti vůči Židům. Našli se u nás lidé, kteří si na protest proti nacistické perzekuci Židů přišívali žlutou hvězdu. Antonín Kalina v koncentračním táboře Buchenwald zachránil ke konci války život asi devíti stům židovských dětí. Miloš Pick (židovského původu) přežil Osvětim, na konci války uprchl z pochodu smrti. S kamarádem poprosili sudetskou Němku o kousek chleba, ta na ně zavolala vojáky. Byli znovu zajati, znovu se jim však podařilo uprchnout. Ve chvíli, kdy překročili hranice protektorátu, tak jim první česká žena, kterou potkali, pomohla a schovala je u sebe až do konce války.

Mluvíme-li o kolaboraci, zmiňme tu osobnost generála Aloise Eliáše. Ten byl jediným premiérem okupované země, jehož Němci za odbojovou činnost popravili. On sám přijal politickou funkci s úmyslem pomáhat národu. Byl si vědom, že lidé ho budou vnímat jako kolaboranta, protože jeho činnost pro odboj musí zůstat utajena. Odhadoval, že jeho čin bude pochopen až zhruba po padesáti letech, což se také stalo. Za komunistického režimu byl totiž považován za zrádce.

Upozornil bych ještě na jedno tvrzení v Guttmannově článku, které mi přijde podivné. Je to teze o rozmazlování českých dělníků nacisty. Není mi jasné, co tím chce autor říci. Vzhledem k ústřednímu tématu článku se totiž nabízí naprosto nelogický úsudek – něco ve smyslu: Češi by se měli stydět, že Heydrich se snažil naklonit si dělníky mimořádným přídělem polévky a rekreacemi. Přitom to ani neznamená, že by potravinové příděly pro Čechy nezůstávaly podstatně nižší než příděly pro Němce. (Heydrichův výrok: „K tomu patří, že se musí českým dělníkům dát přirozeně tak nažrat…, aby mohli konat svou práci.“)

Heydrichovy pokusy „naklonit si“ dělníky měly zajistit jen to, aby se dělníci nebouřili ze sociálních důvodů. Dělníci nicméně byli důležitou součástí domácího odboje, podíleli se na šíření tiskovin, sabotážích i na získávání zpravodajských informací. Nacisté si předcházeli zejména dělníky plzeňské zbrojovky. Má takový fakt dokládat jejich kolaboraci? To by byla nesmyslná úvaha. Vždyť za odbojovou činnost bylo popraveno 262 zaměstnanců tohoto podniku. Neměli bychom v souvislosti s dělnictvem zapomínat na 600 000 lidí nuceně nasazených na práci v říši, často za otřesných podmínek. Pro ilustraci významu sabotážní činnosti bych krátce zmínil následující vzpomínku čs. vojáků od Tobruku: Jejich australští kolegové rozebrali nevybuchlou německou pumu; našli v ní cement a česky psaný lístek s větou: „Víc pro vás bohužel nemůžem dělat.“

Těžko lze souhlasit s myšlenkou z perexu Guttmannova článku: „Léta 1938–1945 nejsou příliš kompatibilní s národní hrdostí.“ Podle historiků z Vojenského historického ústavu bylo do domácího odboje zapojeno 100 000 československých občanů, do zahraničního pak 45 000.

Obecně si myslím, že co se týče chování za války, tak se Češi v porovnání s ostatními národy nemají za co stydět. To samozřejmě neplatí pro poválečné násilnosti na německém obyvatelstvu. Neměli bychom si však představovat, že v jiných zemích se nic podobného nedělo. Je dobře si připomínat pozitivní i stinné stránky historie. Pokusy o paušálně negativistické hodnocení celého národa však nenalézají opodstatnění v historických faktech.