„Ten nejúspěšnější hochštapler a podvodník první republiky byl Harry Jelínek.“ To vám dneska poví každý. Ale není to zcela pravda - a důkaz, že ne, podává v nové své, asi před měsícem vydané knize zvané prostě Retrokrimi autor non fiction Emil Hruška (*1958).

Jen teď připomenu, že vedle žurnalistiky vystudoval EH práva, načež působil v plzeňském holdingu ŠKODA, než se specializoval na problematiku Evropské unie a stal poradcem tamních našich poslanců. Napsal mj. Sudetoněmecké kapitoly (2008), Nacisty a české poklady (2016), Pána protektorátu (2019), Heydricha na Pražském hradě (2022), Krále českého braku (2022), což je studie o Slávovi Václavu Jelínkovi, a další knížky... V kapitole Největší podvodník první republiky dnes navíc analyzuje úspěch podvodníka vystupujícího pod jménem William Harry Gray.

Tento muž se v Praze vynořil v říjnu 1923 a ubytoval se v hotelu Esplanade.

Uměl okouzlovat, disponoval doporučujícími dopisy od lidí známých jmen ze světa financí a politiky (falešnými) a seznámil se úplně nejdřív se zprostředkovatelem obchodů s obilím jménem Strauss. Jistěže tehdy také zaplatil kavárenskou útratu 15 000 korun a tvrdil, že je syn ředitele „velké americké banky“ a zplnomocněný zástupce newyorského koncernu Schelden.

„Chci pomoct nové republice. Rád bych se tu dokonce oženil.“

Tvrdil, že bude náš stát hospodářsky sanovat, a vedl chladnokrevně a bohorovně jednání s předními pražskými bankéři. Prvořadě prý s milionářem Petschkem a přesuňte se v duchu o sto let zpátky, a tedy do dubna 1924, a do „cukerního paláce“ na dnešním Senovážném náměstí, kde měla byt jistá Adéla Ledererová. Byla vdovou po známém obchodníku s obilím a stačily dva dny, ne-li méně, aby ji Gray svedl. Co víc, vzali se.

Tato paní Ledererová pocházela ze silné židovské komunity v Chebu a tam taky manžela představila všem příbuzným, což proběhlo v květnu 1924. Manželé uspořádali banket, rezervovali si tam hned polovinu hotelového patra a tamní židovské obci věnoval Gray šek na dva tisíce korun. Kdo ho vystavil?

Jednalo se o šek chicagské banky Lloyd splatný 26. července 1924. Městské radě hochštapler slíbil rovnou deset milionů, a to na tříprocentní úrok. Pak se vrátili do Prahy a on hovořil na různých místech o snaze dosáhnout všeobecného snížení cen potravin. Komerční bance pro ten účel prý poskytne úvěr 200 milionů. Union Bance padesát.

Koupí také kasárna Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky a postaví hotel… Tou dobou už mu říkali „spása československého mlynářství“, anžto se obrátil i na vedení Československého syndikátu mlýnů - s nabídkou, že všechny mlýny v ČSR koupí a vytvoří trust.

A 24. 6. 1924 oznámil Úřední list Republiky Československé číslo 142: „V rejstříku byla při firmě Lederer, Havlíčkovo náměstí 34, zapsána změna… Vymazává se dosavadní majitelka Adela Ledererová, a to následkem postupu závodu s firmou. Nyní je majitelem William Garry Gray, jenž závod povede a firmu vlastnoručním vypsáním plného jejího znění znamenat bude. Předmět podnikání nezměněn.“

V červenci už jen odjel do Mariánských Lázní. Těhotnou choť nechal doma. Po dvou dnech tamodsud obdržela pohled, později druhý. Třetí z Paříže. Tím vše končilo. Gray zmizel navždy. Petschkova banka posléze přehnaně tvrdila, že ji připravil rovnou o půl miliardy. Obilní magnáti v Hamburku a Frankfurtu prodělali asi dvě stě milionů a opuštěná dáma v jiném stavu přišla o částku mezi sedmi sty tisíci a dvěma miliony. Tratila ale i vídeňská banka Biedermann, vedená synovcem paní Gray-Lederer, a Chicagská banka Llod naopak nekryla ani jeden z mnoha šeků splatných údajně 26. 7.

Další zářezy zůstaly ve zmiňované už Vídni. Gray tam totiž také pobyl a mnohde si nechal vystavit provizní listy na značné sumy. Die Stunde věc vnímal šířeji a jako americkou špionáž, u které se Gray prý pouze přiživil. „Za peníze amerických zadavatelů vyzvěděl informace o finančnictví a průmyslu ČSR a souběžně páchal podvody na vlastní pěst,“ psal list. „Provizní dopisy používal, aby od známých vylákal jiné částky.“ A náš tisk?

Mlčel. O aféře nepsaly ani Lidové noviny, ani Národní listy nebo Národní politika. Jen snad Rudé právo (24. 8. 1924) uvedlo: „Úřady by měly oznámit, kdo jej představil prezidentu Masarykovi! O zlevnění životních potřeb lidu jednala vláda s hochštaplerem a v Praze je známo, že se Gray chlubil také tím, že má doporučení od Beneše.“

To, že se banky prostě bály ostudy, však tušily všecky noviny. Policii se případ na stůl dostal, ale jaksi nebylo žalobců a nikdo nepodal trestní oznámení. Nikdo proti Graymu ani nechtěl svědčit a mezinárodní zatykač tudíž nebyl vydán. A je trochu pobavující, že pachatel dokonce nenechal ani jednu jedinou podobenku své ženě. Ještě téhož roku 1924 se pak dostaly do Prahy konkurující si dvě zvěsti „bez záruk“. Buď se jedná o polského žida jménem Goldfarb, anebo o Isaaca Rosenbauma z Tarnopole.

Kniha Retrokrimi ale shrnuje i další případy, a to také vražd: Netvor v Chebu, Takový tichý, hodný samotář, Smrt cestou za Masarykem… A „zavadíme“ dokonce o „vraha služebných děvčat“ Huga Schenka, známého hrdinu lidového krváku mj. ze sbírky Josefa Váchala.

Emil Hruška: Retrokrimi. Kriminální případy z let 1883-1981. Jako 16. svazek edice Victima vydalo Nakladatelství Epocha. Praha 2024. 200 stran.

Retrokrimi - Emil Hruška | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví