Před dvěma sty lety, 2. prosince 1805, se během jen několika málo ranních a dopoledních hodin rozhodla na našem území jedna z vojensky nejvýznamnějších evropských bitev, která vešla do dějin jako Bitva tří císařů, a to francouzského císaře Napoleona Bonaparte, ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. Z dezorientovaných a chaoticky se rozprchávajících rakouských a ruských oddílů se poté během celého odpoledne stávali Napoleonovi zajatci.

Z čistě vojenského hlediska porazil francouzský císař spojená vojska dvou jiných evropských mocností, ačkoliv byla zcela jednoznačně početně silnější, a to přibližně o 15% (na francouzské straně bojovalo cca 60 000 mužů.) Tímto se stává vojensky významnou každá taková bitva. Jak se početně slabšímu a ve strategicky méně výhodném postavení nacházejícímu se Napoleonovi podařilo porazit silnějšího protivníka? Líčení detailů bitvy, toho "kde se kdy střílelo z jakého kanónu" či jak se postupně v průběhu dne vyvíjela situace na bojišti, ponechám povolanějším. Ve stručnosti lze říct, že svého vojenského vítězství dosáhl Napoleon válečnou lstí založenou na dobré znalosti strategického uvažování nepřítele, na záměrném vydávání klamavých signálů o své slabosti a na využití jazykových bariér špatně zkoordinovaného velení dvou odlišných armád, které stály proti němu. Nesourodého protivníka se mu podařilo rozdělit a poté obě části jednu po druhé porazit.

Bezprostředním politickým důsledkem bitvy byl tzv. Prešpurský mír (26. 12. 1805.) Ten představoval ztrátu četných území, zejména Benátska, Dalmácie, Istrie, Tyrol. Rakousko se tím stalo jen druhořadou evropskou mocností. Tyto územní ztráty však nebyly dlouhého trvání a jen za několik málo let byly překryty událostmi a změnami zcela opačnými.

Bitva se sice konala na území jedné z bojujících stran, avšak v té její části, jejíž obyvatelstvo nebylo explicitně identifikováno s touto válčící stranou. Jeho očekávání před bitvou bylo spojeno s naprostou iluzí o tom, že Napoleon, stane-li se vítězem bitvy, například zavede pokrokový občanský zákoník (který ve Francii platil od roku 1804) či dokonce zruší robotu čili faktické poddanství, což se v našich zemích podařilo až v roce 1848, ačkoliv nevolnictví bylo zrušeno Josefem II. již v roce 1781.

Za nic takového Napoleon odpovědnost ovšem přijmout nehodlal a tato očekávání a naděje zůstaly nenaplněny. Naši lidé přicházeli v důsledku násilí, drancování a epidemií o život i majetek, ačkoliv touto bitvou reálně vzato nic získat ani nemohli.

Pro vítěznou stranu jde tedy o jejich "Austerlitz" jako symbol brilantního napoleonského, tedy francouzského vítězství. Jde o lokalitu, která se vryla do srdcí Francouzů jako symbol exemplárního pokoření konkurující evropské mocnosti a dosažení výrazných územních zisků. (Pojem "Austerlitz" používá i rakouská a ruská strana, a to z pochopitelných jazykových důvodů.)

Pro nás je to Slavkov a jeho region, který se stal, aniž si to přál, dějištěm jedné z nejkrvavějších bitev, které se na našem územní kdy odehrály. Na ruské straně si tato bitva vyžádala 12 000 mrtvých a raněných, na rakouské 6 000, 30 000 jich padlo do zajetí. Ztráty francouzské byly asi poloviční. Dodatečně zemřelo na epidemii tyfu údajně až 16 000 lidí.

U Slavkova se rozhodně za české zájmy, za naši svobodu, státnost či občanská práva nebojovalo. Bojovalo se u Austerlitz, a to za zájmy cizích mocností. Dnes nám tedy nejde jen o připomínku jakési v podstatě "cizí bitvy o pratecký kopec". Dnes totiž máme jedinečnou příležitost konečně se přihlásit (alespoň politicky) za další ze stran bitvy, ačkoliv se vojenského střetnutí mohli Češi účastnit (samozřejmě) pouze v rámci rakouské strany.

Velení dobře připravené francouzské armády složené ze svobodných občanů se prostě neskládalo z různých protekčních a neschopných šlechtických kádrů, jako tomu bylo u armád poražených. Ti, kteří jsou přesvědčeni o univerzálnosti svého poslání a superioritě svých ideálů, se nezřídka stávají vítězi. Cena, která je za toto vítězství (lidí, nikoliv ideálů) zaplacena, však bývá velmi často mnohem vyšší, než se na první pohled zdá.

Autor je poradcem prezidenta republiky.

Lidové noviny, 2. 12. 2005