23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


HISTORIE: Na rohu ulic

14.4.2008

Na rohu ulic Na pískách a Vilímovské v Praze Na Hanspaulce stojí v krásné zahradě, které Drtina 6dominují statné břízy, výstavná prvorepublikánská vila. Na straně do ulice Vilímovské jsou v prvním a druhém patře velká podlouhlá posuvná okna. Do historie ČSR a komunistického režímu vstoupilo to ve druhém patře. Dne 27.2.1948 z něj vyskočil ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina, blízký spolupracovník prezidenta Beneše, známý jako Pavel Svatý z rozhlasových pořadů „Volá Londýn“ vysílaných do protektorátu. Jako představitel národně-socialistické strany byl dr. Drtina jedním z nejdůslednějších odpůrců komunistů, a proto mu také soudruzi poslali v balíčku bombu, tak jako i ministrům Janu Masarykovi a Petru Zenklovi. Akce vstoupila do historie jako „krabičková aféra“ - vymysleli ji dr. Alexej Čepička a poslanec Jura Sosnar. Ještě dříve, než mohli být pachatelé postaveni před soud, dostali se komunisté v únoru 1948 k moci. Pak se začalo zatýkat v opačném gardu. Pachatelé zatýkali oběti a dr. Marjánko, hlavní vyšetřovatel bombového atentátu a spolupracovník ministra spravedlnosti, byl jako první oběť komunistů ubit ve vazbě k smrti. Další tři vyšetřovatele komunisté odsoudili do vězení. To byl vlastně počátek tzv. socialistické zákonnosti. Tresty pro nevinné, pardon pro viníky.

Proto si i dr. Drtina mohl spočítat, co ho čeká. Konečně, podle memoranda, které v exilu sepsali bývalý generální tajemník národně socialistické strany prof. Vladimír Krajina, bývalý šéfredaktor Svobodného slova Ivan Herben a bývalý prokurátor Mimořádného lidového soudu dr. J. Drábek, kdysi veřejný žalobce v procesu s K.H. Frankem, „…počátkem ledna 1948 referoval ministr dr. Drtina v přítomnosti ministra školství a osvěty dr. Jaroslava Stránského předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi o stavu vyšetřování krabičkového atentátu a varovala jej, aby se komunisté pachatelů atentátu nezastávali. Rozčilený Gottwald řekl Drtinovi, že celé jeho vyšetřování na něj dělá dojem jako nacistický proces proti domnělým původcům požáru Říšského sněmu a skončil svůj výklad hrozbou: Drtino, s vámi to špatně dopadne. Na výslovný dotaz Drtiny, jak si má tuto hrozbu vysvětlit, odpověděl Gottwald: Vy si na mne ještě vzpomenete, já vám jen říkám, že to s vámi špatně dopadne.“

A také dopadlo. Do dějin politiky po 25. únoru vstoupilo především okno v Černínském paláci, ze kterého byl „vyokněn“ ministr Jan Masaryk. Druhá únorová defenestrace je méně známá. Proto zaměřuji fotoaparát do druhého patra prvorepublikánské vily, aby i čtenáři mohli se mnou přemýšlet, zda-li ministr Drtina vyskočil sám, nebo zda mu k tomu někdo pomohl. Z oken v r. 1948 vyhazovali protivníky jen komunisté. Oni sami, jako kupř. Jindřich Veselý, již v r. 1947 šéf zvláštní bezpečnostní skupiny KSČ a spolutvůrce milicí a pozdější „historik“ ve funkci ředitele Ústavu dějin KSČ, vyskakovali z oken až v 50. letech po úderech lopatek jimi roztočeného mlýna zločinů a třídní nenávisti. Praha je totiž i městem Franze Kafky a Jaroslava Haška. Bylo to právě v Museu dělnického hnutí, z jehož okna v budově v Rytířské ulici Jindřich Veselý vyskočil. Později Museum Klementa Gottwalda (dnes Česká spořitelna), kde ještě do konce r.1989 strašily panely dokumentující vítěznou cestu KSČ. Jedna moje spolužačka se vždy chlubila, že je tam na fotografii její maminka. Nebyla ovšem zasloužilou soudružkou, ale mladou dámou vířící v krásné róbě na plese v Lucerně. Pod fotografií bylo napsáno: „Tak se bavila buržoasie!“

Praha totiž nebylo jen město magické, zlaté a stověžaté, jak o něm psal např. italský historik Rippelino, ale i městem oken tajemných...

Co se vlastně stalo tu noc dva dny po „Vítězném únoru“? Nikdo to neví, přesto, že dr. Prokop Drtina přežil komunistický kriminál a zemřel až v říjnu 1980. Kromě kusého svědectví o důvodech sebevraždy ve svých Pamětech, nezanechal jiné svědectví než kromě dále uvedeného. Nechtěl asi mluvit o tak nepříjemné a možná pro něj ponižující věci, jako byla jeho nepodařená sebevražda. To je pochopitelné a nelze mu to mít za zlé. Jenže lidé měli důvod se ptát a on sám jej poskytl vrchovatě. Kdyby zůstal ležet na zemi pod oknem, nebylo by záhady. Dr. Drtina však těžce zraněný a neschopný pohybu byl nalezen na ulici Vilímovské, kam se musel dostat přes plot a zídku. Jak to dokázal? A proč vynaložil ještě takové, vzhledem k jeho těžkým zraněním, téměř nemožné úsilí?

Sebevražda?

Objasnit tuto záhadu se pokusil spisovatel literatury faktu dr. Miroslav Ivanov, který se nejdříve snažil záhadu vyzvědět přímo od Drtiny. Ten však, jako vždy při takové příležitosti, mlčel. Bál se? Bál! Bál se až do své smrti, protože během věznění jej jeho věznitelé z řad KSČ nutili k různým přiznáním a prohlášením, aby jej zkompromitovali, jakož i jeho stranu a demokratické politiky vůbec.

Normálně by se totiž Prokop Drtina mohl dostat do Vilímovské ulice jen tak, že by Drtina 2vyšel brankou ze zahrady vily do ulice Na Pískách, zahnul by doprava za roh zahrady a tam by ve Vilímovské zůstal ležet. To je však velmi nepravděpodobné, protože není jasné, proč by to dělal. Pokud by na sebe chtěl upozornit, pak bylo logičtější, aby se „svalil“ na chodníku u hlavní ulice Na Pískách, kudy jezdila auta, a ne až v temné a úzké uličce za rohem. Měl totiž štěstí, že jej tam ještě v noci našli sokolové, když se vraceli ze schůze dole na Bořislavce.

Než ocitujeme Miroslava Ivanova, který se na místo vypravil se skládacím metrem a mluvil ještě v šedesátých letech s místními pamětníky, tak si otevřme Drtinovy paměti „Československo, můj osud“ (Melantrich, Praha, 1992). „Po strastiplném přemítání a rozhodování dvou dní a dvou nocí a v obavě, že bych mohl být té noci Noskovou politickou policií zatčen, čemuž velice nasvědčovalo její rojení kolem mého domu – jsem se rozhodl pro protest sebevraždou zastřelením. To není veřejnosti známo. Veřejnost ví, že jsem byl zraněn z okna svého bytu. Nikdo jí nikdy neřekl – přesto, že to policie zjistila, a přesto, že to tedy komunistická špička v čele s Gottwaldem dobře věděla – že však mému skoku z okna druhého poschodí vilového domu, v němž jsem bydlil, předcházel pokus zastřelit se z revolveru a že ten pokus zůstal neúspěšný, protože náboj v mém revolveru se vzpříčil a já jej nemohl použít. Teprve pak jsem se rozhodl pro skok z okna, a to u vědomí, že se mně též tento pokus pro poměrně menší výšku a dopad do zahrady může nezdařit, ale já jsem toto riziko podstoupil raději, než abych se nechal té noci komunistickou tajnou policií zatknout a tak bez protestu proti 25. únoru umlčet.“

Zde něco nehraje. Dejme tomu, že označení zbraně jako revolver použil ten, kdo knihu redigoval. Náboj se v revolveru nemůže vzpříčit, protože je v bubínku a nepohybuje s ním mechanismus zbraně uváděný do pohybu tlakem plynů z předchozího výstřelu nebo první ruční natažení závěru. Zřejmě se jednalo o pistoli, čemuž nasvědčují i náboje ráže 6,35 mm nalezené v Drtinově pokoji. Ovšem záměna pistole za revolver a naopak, je v literatuře, a to i faktu, zcela běžná. Větší záhadou je Drtinův strach, že by jej zatkli „tuto“ noc. Obecný strach ze zatčení je pochopitelný, ale jestliže nekonal přípravy k útěku, musel stejně počítat s tím, že bude zatčen. Proč tedy ten strach z této noci? Nebo to byl strach z prvního fyzického kontaktu s StB? A za druhé, jak dokázal těžce zraněný muž, po pádu na zem zcela ochromený, přelézt plot postavený na zídce a teprve v ulici Vilímovské se svalit? Drtina svá zranění v pamětech nepopisuje, jen, že dostal sádrový krunýř. Lékařský nález se ale zachoval: Drtina měl zlomenou lebeční kost, zlomenou stehenní kost pravé nohy, zlomenou lopatku, vymknutý levý ramenní kloub a vnitřní zranění.

Jestliže jej ve Vilímovské ulici našli kolemjdoucí takřka bez známek života a poté ležel dlouhé týdny ve vězeňské nemocnici, musel být po skoku ve stavu, který bránil pohybu. Co ho tedy přimělo k překonávání další překážky - dřevěného plotu postaveného na zídce? Sérii popsaných zranění si přivodil pádem z okna, jistě ty nejtěžší, protože je možné, že se mohl zranit i při překonávání plotu. Mohl ale plot překonat s těmito zraněními? Jestliže považoval za nutné vyjít ze zahrady, proč se nevybelhal nebo neplazil ven hlavním východem do ulice Na Pískách?

Miroslav Ivanov si vše přeměřil. Sloupky jsou vysoké 175 cm, podezdívka plotu 60, místy až 75 cm, protože Vilímovská ulice mírně stoupá. „…Nad podezdívkou dřevěné plaňky, na některých místech sahá půda uvnitř zahrady až do výše podezdívky - , někde nikoliv. Z Vilímovské ulice je plot vysoký 170 cm, uvnitř zahrady se výška pohybuje díky svahu mezi 110 cm až 150 cm. Od stěny vily k plotu je 6 metrů. Ve vzdálenosti jednoho metru od plotu se táhne husté křoví.“ Celkem slušná překážka pro zdravého člověka.

Pokus o vraždu?

Dalším podivným, či rovnou podezřelým momentem je fakt, že rána do lebky přišla ze zadu. Udeřil se zadní částí hlavy o zem po pádu?

Jaké je to další shora avizované svědectví o jeho pádu? Jmenuje se „Popsání, zdůvodnění i vysvětlení mého sebevražedného pokusu z 27.II.1948, které po letech dotazů Drtina napsal.“ Zde se můžeme dočíst: „Mám dodnes pocit, že jen nohy se mi jaksi nechtěly od okna odlepit, a když se tak více automaticky než odskokem stalo a já jsem se ocitnul celý ve vzduchu, tak mnou projel projev velké lítosti nad skončením života a lítosti nad tím, že jsem to udělal.“ Co si o tomto svědectví máme myslet? Nohy se mu nechtěly odlepit a pak se to stalo více automaticky. Snaží se v hluboké době totality Drtina naznačit, že neskočil sám, ale že mu někdo při skoku „pomáhal“? Miroslav Ivanov si ve své zmíněné knize položil otázku, proč by Drtina tvrdil, že se Drtina 5pokusil o sebevraždu, kdyby ho z okna vyhodili příslušníci komunistické policie? Existuje jediné vysvětlení – strach! Bál se již před únorem 1948. Nedivme se mu, jako ministr spravedlnosti se snažil čelit komunistickým pokusům o ostrakizaci řady demokratických politiků a protože část vyšetřovacího aparátu podléhala tehdy přímo ministerstvu spravedlnosti, dařilo se mu úspěšně čelit některým účelovým stíháním těch spoluobčanů z demokratického tábora, které se komunisté snažili zkompromitovat. Ti měli tedy důvod proč ho nenávidět a Drtina zase proč se jich obávat. Drtina byl ve vazbě do konce roku 1953, poté byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let a z kriminálu se dostal na amnestii v roce 1960. Co se tedy vlastně nepovedlo – vražda, nebo sebevražda? Pro sebevraždu mluví Drtinův strach a jeho úporné tvrzení, že ji opravdu spáchal. Pro pokus o vraždu zase svědčí jeho mlčení na četné dotazy, co se vlastně stalo, jeho shora uvedené podivné písemné vysvětlení, jakoby tuto verzi naznačující. A pak – koruna důkazů pro nepodařenou vraždu: Jak se těžce zraněný Drtina dostal za plot a zídku do ulice Vílímovské? Kdyby se přece pokusil o sebevraždu, tak při vědomí, že se mu nepodařila, by musel zůstat ležet pod oknem a eventuelně volat o pomoc. Nepřekonával by potom ještě plot. Jestli ho někdo nepřehodil i přes tento plot, pak by ho možná dokázal s vypětím všech sil přelézt – ale jedině tehdy, kdyby k tomu měl důvod. Takový, aby jej vyprovokoval k výkonu, který by třeba za normálních podmínek nesvedl. Vzpomeňme na jednu slavnou povídku Karla Čapka, ve které její hrdina hodí ze vzteku po svém vysmívajícím se nepříteli těžký kámen přes řeku a po změření vzdálenosti se zjistí, že na hřišti při regulérních závodech by byl překonán světový rekord ve vrhu koulí. Jediným důvodem by byl Drtinův panický útěk před jeho vrahy. Ti k němu doběhnou v ulici Vilímovské, vidí nehybného Drtinu a mají za to, že je už mrtev nebo brzo bude. Proto jej nechávají ležet a odjíždějí.

Nešťastná náhoda?

Konečně je zde poslední varianta, nazvěme ji „masarykovská“. Drtina prchá před komunistickým komandem a má na vybranou – nechat se zatknout nebo spáchat sebevraždu. Jedinou záchranou je okno. Drtina se nechce zabít, chce jen uprchnout Vilímovskou ulicí, temnější a opuštěnější, než je hlavní ulice Na Pískách. Tomu odpovídá i jeho výklad ze shora uvedeného písemného svědectví, kde mimo jiné napsal (vzdor všem ostatním svým tvrzením), že skočil z prvého poschodí. Pak by jeho skok měl logiku, protože by mohl oprávněně předpokládat, že se nezraní natolik, aby nemohl útočníkům, kteří vtrhli do jeho pokoje, uniknout.

Můžeme si představit i „nešťastně náhodovou“ verzi předchozího jednání – u okna dojde k zatýkání Drtiny a nasazování želízek. Drtina se brání, někdo odšoupne okno do strany a při strkání, přetlačování a Drtina 1zápase se Drtina ocitá v okně. Vzpomeňme – nohy se mu nechtěly odlepit a stalo se tak až automaticky. Už se asi nedozvíme, jak se to stalo. Jedno víme ale již nyní. Nebýt násilného komunistického puče v únoru 1948, tak bychom o oknu vily ve Vilímovské ulici nediskutovali – nikdo by z něj nevypadl. Byla to tedy vražda v každém případě?

Na to mám odpověď, která možná překvapí. Drtinova defenestrace, ať již dobrovolná či nikoliv, mu zachránila život. Domnívám se, že jeho těžká zranění „otupila“ komunistickou nenávist, včetně možného předpokladu, že Drtina na jejich následky stejně zemře. Nezemřel, ale už bylo na vraždu pozdě. O jeho stavu vědělo mnoho lidí a ubít těžce zraněného přece jenom i pro komunisty nebylo jednoduché. Jsem přesvědčen, že kdyby se Drtinu podařilo bez problémů zatknout, tak jej ubili ve vězení stejně jako dr. Marjánka. Příbuzní by dostali zprávu, že se Drtina na Pankráci oběsil nebo dostal srdeční záchvat. Vždyť by někteří svědci tvrdili (a po pravdě), že o sebevraždě uvažoval. Co však víme najisto, že ministr JUDr. Prokop Drtina byl mučedníkem zavražděné demokracie a že jeho pseudonym za války v Londýně - Pavel Svatý - byl vizionářský.

Dodatek:

Když jsem takto článek ukončil, byl jsem spokojen, jaká detektivka s vícero variantami z toho vznikla. Pak jsem dal text přečíst odbornému lékaři a požádal ho o vyjádření, zejména jak se mohl tak zraněný Drtina dostat přes zídku s plotem? Jeho odpověď byla jednoznačná. Nemohl! Pád z výše druhého patra na kameninovou zem mohl přežít, ale na místě dopadu by musel zůstat ležet v bezvědomí. Další překonávání jiné překážky by s jeho zjištěnými zraněními bylo nemožné.

Takže není jiné vysvětlení, než že Drtina před někým prchal, nebo mu někdo ve skoku „pomáhal“. Proč jej nenechali ležet pod oknem? Možná proto, aby dokončili svoji práci.Zjistili, že stále žije a věděli, že v případě smrti bude její příčinu zjišťovat pitva. Nemohli proto zanechat na jeho těle jiná zranění nebo stopy, než které odpovídaly pádu. Přehodili ho tedy bezvědomého ještě přes plot?

5.4.2008



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.