To, že v listopadu 1989 náš současný prezident nosil uniformu, ke které patřil červený baret, je holý fakt.

Sdělovací prostředky nám nedávno připomínaly historické události vrcholící převratem, který 25. února 1948 uvrhl Československo na 40 let do područí Sovětského svazu. V této souvislosti leckdo zavzpomínal i na Pražské jaro reformních komunistů z roku 1968, které pohřbila invaze vojsk Varšavské smlouvy, kdy se Československá lidová armáda nesměla za tehdejší vládu postavit, čímž se ocitla v roli mrtvého brouka.

Při protestech k výročí okupace v srpnu roku 1969 pak nasadil normalizační režim, vedený Gustávem Husákem, všechny bezpečnostní složky. Také Československá lidová armáda (ČSLA) byla tehdy uvedena do pohotovosti, rozmístěna ve velkých městech, využita k ochraně institucí a komunikací. ČSLA byla nejen připravena, ale v určitých případech i částečně využita k podpoře policejních zásahů proti civilnímu obyvatelstvu. Normalizační režim tehdy armádě důvěřoval jako loajální síle a byl připraven ji použít proti vlastním občanům. Je tedy pravda, že se Československá lidová armáda v srpnu roku 1969 stala součástí represivního mechanismu státu.

Oproti tomu při listopadových událostech v roce 1989 některé složky Československé lidové armády byly sice tajně uvedeny do zvýšené pohotovosti a existovaly krizové plány pro pomoc policii, avšak armáda nebyla proti demonstrantům nikde nasazena. Situace v Československu 17. listopadu 1989 totiž navazovala na vývoj v dalších státech východního bloku. Tyto události vytvořily politické i psychologické prostředí, ve kterém už československý režim neměl stejný manévrovací prostor jako v roce 1969. Po zkušenostech z Polska a Maďarska, ale i pádu Berlínské zdi z 9. listopadu 1989, jako jedné z nejvýznamnějších událostí procesu pádu komunismu v Evropě, se skomírající režim bál nekontrolovatelné eskalace. A právě fakt, že Československá lidová armáda roku 1989 nestála fyzicky proti žádným demonstrantům, je jedním z hlavních důvodů, proč měla Sametová revoluce relativně nenásilný průběh.

Všichni, co prožili Sametovou revoluci, si však pamatují brutální zásah pohotovostních jednotek Veřejné bezpečnosti (VB) na Národní třídě. Ovšem je tomu už více jak 35 let a tak se i s těmito událostmi začaly pojit některé mýty, včetně toho o červených baretech pohotovostních jednotek Veřejné bezpečnosti (VB), či dokonce o výsadkářích ČSLA, zasahujících na Národní třídě. Historici zabývající se represivními složkami konce režimu (např. Ústav pro studium totalitních režimů) a nejrůznější badatelé však uvádějí, že neexistují archivní materiály ani věrohodné dobové fotografie, které by něco takového potvrzovaly. O červených baretech na Národní třídě tehdy mluvila především Drahomíra Dražská, která také stála za fámou o smrti studenta Martina Šmída, kterého dle jejích slov „bareťáci surově ztloukli, srazili a kopali do obličeje, až zůstal ležet na zemi“. Více zde: Odkaz

Jinak řečeno, historici zabývající se represivními složkami konce režimu opakovaně uvádějí, že neexistují dobové fotografie ani předpisy, které by potvrzovaly červený baret jako výstroj Pohotovostního pluku či krajských pohotovostních oddílů VB. Archivní materiály ukazují, že příslušníci pohotovostních jednotek Veřejné bezpečnosti (VB) v rámci Sboru národní bezpečnosti (SNB) používali modré nebo černé uniformní prvky (barety) a ochranné bílé zásahové přilby, které vidíme na archivních záběrech, nikoli červené barety jako služební součást výstroje. Červené (karmínové) barety v Československu nosili tehdy výsadkáři Československé lidové armády, které si veřejnost později mylně spojila s policií. V publicistice 90. let se pak výraz „červené barety“ začal používat jako metafora represivní složky, nikoli jako přesný popis uniformy: Odkaz

Ovšem po rozpuštění XIV. správy SNB byl ustaven 1. prosince 1985 Odbor zvláštního určení (OZU), řazený ke Správě vojsk ministerstva vnitra. Operativní agenda byla převedena k operativním správám StB, II. správě SNB (Správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli) a XI. správě SNB (Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky). Kdy problematickou agendou Odboru zvláštního určení zůstalo plnění speciálních úkolů při tzv. protispolečenských hromadných vystoupeních. Příslušníci OZU byli nasazeni k zadržování aktivních účastníků protikomunistických demonstrací 8. prosince 1988 (tzv. Lennonova Kampa v Praze), v lednu 1989 v Praze (Palachův týden), na výročí sovětské okupace 21. srpna 1989 a státní svátek 28. října 1989: Odkaz

Na iniciativní návrh velitele OZU plk. Marko Solmošiho pak byli 17. listopadu 1989 příslušníci Odboru zvláštního určení (OZU), vyzbrojení bílou gumovou tyčí, poprvé nasazeni ve stejnokrojích vzor 60 s červenými barety a páskou SNB na rukávu, jako součást pořádkových jednotek, avšak v počtu pouhých 31 členů. Kdy „úkolem tříčlenných skupin bylo oddělovat iniciátory a zájmové osoby od davu a předávat je příslušníkům VB“. Za činnost při zásahu byli trestně stíháni tři příslušníci OZU, jeden z nich byl odsouzen na 12 měsíců odnětí svobody podmíněně, dva byli obvinění zproštěni. Přičemž Pavel Žáček, autor publikace Jakešovo Gestapo, coby jeden z organizátorů studentské demonstrace ze 17. listopadu 1989 prohlásil: „Bohužel musím po třiceti letech konstatovat, že nebyla naplněna spravedlnost vůči všem těm pachatelům z řad bezpečnostního komunistického aparátu, kteří na Národní třídě a v jejím okolí porušili platné zákony.“ Zde odkaz: Odkaz

A jak i Pavel Žáček, zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek uvádí, k zásahu podle výsledků vyšetřování a historických rekonstrukcí tehdy bylo nasazeno celkem 1 569 příslušníků bezpečnostních složek, z toho 940 příslušníků Pohotovostního pluku VB a 629 příslušníků z dalších jednotek SNB (Správa SNB Praha a další složky), kdy Pohotovostní pluk tvořil hlavní část sil, které demonstranty na Národní třídě obklíčily a fyzicky napadly: Odkaz

Tedy v případě údajných vzpomínek (jedna paní povídala) na vojáky Československé lidové armády v červených baretech, mlátící 17. listopadu pendreky studenty na Národní třídě, lze konstatovat, že zkazky o „parašutistech v červených baretech“ rozhánějících demonstranty, nejsou než pouhý mýtus. Je pravda, že na potírání protirežimní demonstrace 17. listopadu na Národní třídě, kdy zásah bezpečnostních složek vyvolal celospolečenský šok a de facto spustil řetězec událostí, které vedly k pádu tehdejšího režimu, se podílelo i třicet mužů ve vojenských uniformách s červenými barety. V tomto případě však nešlo o příslušníky Československé lidové armády (ČSLA).

Ve skutečnosti v Československu roku 1989 existovaly dvě hlavní ozbrojené složky státu, které měly odlišné postavení, úkoly i politickou roli: Československá lidová armáda (ČSLA) a Vojska ministerstva vnitra (VMV). Kdy ČSLA řídilo Ministerstvo národní obrany a jako klasická armáda (pozemní vojska, letectvo, protivzdušná obrana) byla primárně určena pro válečné konflikty, ne pro vnitřní bezpečnost. Naproti tomu Vojska ministerstva vnitra (VMV) jako policejně-bezpečnostní ozbrojené síly byly podřízeny Ministerstvu vnitra, přičemž ministr vnitra byl politicky klíčovou figurou režimu. Sem patřil Pohotovostní pluk VB (zásahové jednotky) a Pohraniční stráž, ale i speciální bezpečnostní jednotky, úzce spolupracující se Státní bezpečností (StB). Jejich úkolem byla ochrana režimu a jeho hranic, potlačování demonstrací a nepokojů, ale i kontrola obyvatelstva.

Náš současný prezident Petr Pavel, armádní generál ve výslužbě, byl v listopadu 1989 důstojníkem Československé lidové armády (ČSLA), kde působil u výsadkového (průzkumného) vojska, konkrétně u 22. výsadkové brigády se sídlem v Prostějově. Šlo o elitní jednotky určené pro hloubkový průzkum a speciální operace za linií protivníka. Ovšem i když k jeho předpisové výstroji patřil nejen tehdy, ale i v pozdějších letech, karmínově červený baret výsadkářů, jeho jednotka nebyla v roce 1989 součástí represivního mechanismu státu. Tedy po sociálních sítích kolující báchorky o tom, jak Petr Pavel běhal s obuškem 17. listopadu po Národní třídě, jsou absurdní