Ještě na konci 19. století byla česká politika k habsburské monarchii loajální. Změn mělo být dosaženo v rámci stávající formy vlády. Tvář habsburské monarchie se ale v návaznosti na změny ve světě měnila jen pomalu a nerada. Podunajská monarchie nebyla v izolaci, takže se do ní zákonitě dostávaly změny, které se prosadily v okolním světě. Nelze popřít, že v rakouské monarchii řada věcí dobře fungovala, avšak v řadě oblastí byla monarchie pozadu. Kupříkladu právním státem srovnatelným s vyspělými západními zeměmi rozhodně nebyla. Rovněž její sociální mobilita byla nízká v důsledku zvýhodňování určitých skupin v přístupu k některým významným profesím. Habsburská monarchie se změnám úporně bránila. Se změnami přišel až poslední císař v roce 1918. To již bylo pozdě a v poválečném světě nebylo pro habsburskou monarchii místo.

Náhled na monarchii a vlastní postavení v ní je vidět na tom, jak manželka posledního rakouského císaře Zita přijala zprávu o atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d’Este. Zprávu přinesl do zámku Hetzendorf nadporučík jezdectva. Uháněl sdělit novinu z nedaleké Vídně a dusot koně probudil Zitu dřímající na zahradě. Chvíli nechápala, co jí důstojník říká. „Děkuji vám, pane nadporučíku, za krutou zprávu“, byla její první slova. „Krutá zpráva, připravím na ni šetrně Jeho císařskou výsost, Jeho císařskou výsost“, zvolala hlasitě. Karel spal v zámku na kanapi. Zita neskrývajíc radost z té noviny běžela do ložnice a volala: „Veličenstvo! Můj muži! Vzbuď se a vstaň, budeš císařem, povládneme!“

Jak si předposlední rakouský císař František Josef I. představoval vládnutí 50 milionům obyvatel zaznamenal z rozmluv s císařem jeho pobočník Montenuovo. „Svoboda národa a národů, to si vymyslili francouzští hokynáři, svoboda je nesmysl“, byla častá císařová slova. Parlament považoval za hračku, hřiště, které dal nepokojné mládeži stejně jako všeobecné, tajné, přímé a rovné hlasovací právo. Pozornost neuspokojeného lidu je třeba k něčemu upnout. „A jestliže mě unaví pokřik pod okny, jestliže hra je příliš divoká, dám hřiště zavřít a kluky pošlu domů, mám na to právo. Vládnu, jak chci. Ne parlamenty drží stát. Parlament to jsou civilisti, které nemiluji, kteří i páchnou, které nenávidím. Opory mého státu jsou jako vždy byli a budou: Bůh a jeho sluhové, vojáci a policie. To jsou čtyři nohy habsburského trůnu“, vysvětloval císař Montenuovi ve svých rozpravách o osudu říše.

Navenek habsburská monarchie mohla sice vypadat jako každý jiný moderní stát té doby, avšak stále zde byly temné spodní proudy čerpající ze vzdálených staletí. Habsburská monarchie často šokovala ostatní Evropu svými středověkými metodami. Způsob vyřízení si účtů s českými stavy na staroměstském popravišti byl stále v oblibě. Když v roce 1909 hrozilo odtržení Srbů a Chorvatů, nařídila Vídeň zatknout 53 osob pocházejících ze všech vrstev obyvatelstva. Vyšetřováním byli pověřeni Maďaři jako proslulí nepřátelé všeho slovanského, kteří ještě před ukončením procesu dali v Záhřebu postavit 53 šibenic. Evropa byla v úžasu, všude se psalo o asiatské sveřeposti a středověké brutalitě. Tresty smrti byly podle politického zadání vyneseny, ale nakonec byl rozsudek u Nejvyššího soudu ve Vídni na nátlak veřejnosti zrušen. Pro Rakousko-Uhersko nebylo příjemné, jakou odezvu vyvolal proces v cizině i doma. Nicméně metod spočívajících na policejních konfidentech a provokatérech se monarchie až do svého konce nevzdala. Vídeň ale jen tak ustoupit nehodlala a následoval skandál s falešnými dokumenty, které obstaral následník trůnu, aby mohlo být obviněno Srbsko. Dopředu byl vypracován plán na stanné právo a seznamy žurnalistů a dalších veřejně činných osob, které budou po obsazení Srbska popraveny. V tomto směru byla Vídeň nepoučitelná. Monarchie nedovedla se svými odpůrci jednat jinak než s brutalitou.

Na rozdíl od ostatních účastníků světové války habsburská monarchie nevedla válku jen na frontě, ale i proti svému obyvatelstvu. V českých zemích se hromadně popravovalo již v prvních měsících války. V rámci celé monarchie nešlo jen o Čechy. Od počátku války do jejího konce bylo popraveno na 80 000 mužů a žen jen proto, že byli jako Slované, Italové nebo Rumuni odpůrci monarchie. V tom jsou vidět zločinné způsoby, které pak zdokonalilo a masově uplatňovalo Německo v druhé světové válce. Rakouská monarchie se tak ve světě znemožnila a na straně vítězů nebyl zájem o její zachování.

Pokusy posledního císaře Karla, završené manifestem císaře z 16. října 1918, v němž se opakují slova „Mým národům“, byl výrazem naivity. Karel jakoby vůbec nevěděl, co se v „jeho“ monarchii a ve světě děje. Nelze nevzpomenout na cynické monology jeho předchůdce, zaznamenané Montenuovou. František Josef I arcivévody považoval za „politická nemluvňata“. Se smíchem prý knížeti Montenuovi vyprávěl, jak jej jeho následovníci považují za sociálního demokrata, který neví, co dělá a připraví je o jejich výsady. Konzervativní šlechta mu prý nerozumí a nechápe reformy, kterými posiluje říši. Valné mínění stařičký mocnář o svých nástupcích neměl. Ostatně poslední císař Karel svým váháním s reformami a jejich odložením až do dnů konce monarchie a poválečnými pokusy dostat se na trůn, svou politickou naivitu prokázal.

Wilsonova odpověď přišla do Vídně 19. října 1918. Znamenala ortel smrti pro habsburskou dynastii. Rakouskou odpovědí mělo být přetvoření Rakouska ve spolkový stát, avšak to naráželo na nesouhlas Maďarů, kteří trvali na personální unii s Rakouskem. Věci šly však rychleji, než aby na ně mohly zúčastněné strany reagovat, na italské frontě se armáda rozpadla a Karel 26. října telegrafoval do Německa své rozhodnutí žádat do dvaceti čtyř hodin o separátní mír a neprodlené příměří. Monarchii nebylo možné zachránit. To jen někteří čeští historikové lkající nad jejím zánikem akademicky fabulují o tehdejších možnostech.

Někteří stále považují příslušníky zahraničního vojska za zrádce, dezertéry, o nichž se údajně vypráví spousta nepodložených legend. Naráží se tím zejména na ideu československých legií. Takové ultrakonzervativní názory mohou mít zastánci nehybnosti v dějinách, kde je každé uspořádání definitivní. To je ale vyložené tmářství. Tak může uvažovat jen ten, kdo věří v božský původ habsburské dynastie a božské právo panovníka. Češi si Habsburky kdysi zvolili ze svobodné vůle a stejným právem je sesadili jako nehodné vést český národ. Habsburská dynastie se dopustila mnoha chyb a zločinů, stala se nebezpečím pro světový mír a „my považujeme za svou povinnost přispěti k pádu a zničení jejímu“. To je obsahem prohlášení nezávislosti z 18. října 1918. O „zradě“ příslušníků rakouské armády se ostatně poprvé hovořilo v Rusku v roce 1914 při vzniku České družiny, která byla předchůdcem československých legií v Rusku. Rusové byli zvlášť citliví na dodržení závazků plynoucích z vojenské přísahy. Otázka vojenské přísahy se proto projednávala. Cíl bývalých rakouských vojáků vstupujících v České družině na stranu Ruska – boj za samostatnost, byl shledán zcela legitimní. Vojáci nemohli být nuceni zachovat vojenskou přísahu státu, který je k jejich národu nepřátelský. Ruští důstojníci to věděli, avšak pro prosté vojáky byl každý rakouský zajatec „avstríec“ nebo hanlivě „avstriják“. Rychle se to vysvětlilo. To až dnes se ke „zradě císaře pána“ vracejí skalní zastánci habsburské monarchie.

V meziválečném období se sice v Evropě i v Americe občas líčil pád monarchie ve střední Evropě jako osudná chyba, která ohrožuje mír a pořádek. Při tom se ale zapomínalo, že právě existence takové velké, mnohonárodnostní monarchie zapříčinila válku. Úvahy o obnovení monarchie se v meziválečném období dotýkaly Československa. Bylo jasné, že proti každému takovému pokusu by Československo vojensky vystoupilo v rámci Malé dohody. Už tehdy bylo k této otázce po analýze situace v habsburské monarchii před válkou a vnitřní a vnější politiky monarchie za války zaujato nesentimentální, nestranné a objektivní stanovisko. Otázka monarchie a Habsburků byla definitivně vyřízena. Dnes to platí stejně. Jen jak se od té doby vzdalujeme, sílí nostalgie po něčem zaniklém. Je to ale okrajová záležitost těch, kteří obdivují tituly a řády a nacházejí zalíbení v mocnářství, jehož panovníci se cítili povolaní k vládě 50 milionům obyvatel z milosti Boží, avšak od skutečného života svých poddaných byli nekonečně vzdáleni.