14. září 2007 jsme si připomněli sedmdesáté výročí úmrtí prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, který se stal po právu symbolem československé státnosti, protože se společně s Edvardem Benešem během první světové války zasadil o znovuobnovení českého státu v rámci Československé republiky, i když bychom samozřejmě neměli zapomenout zmínit Karla Kramáře, Aloise Rašína, Jiřího Stříbrného, Přemysla Šámala a další a rovněž bychom neměli opomenout obrovský význam československých legií.

Ačkoliv můžeme směle souhlasit s tvrzením, že „Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát“, neměli bychom na druhé straně také podléhat falešnému zbožšťování této velké postavy našich dějin. V souvislosti s nadcházející volbou hlavy státu, kdy se k zesnulému svým způsobem hlásí všichni prezidentští kandidáti, je dobré se zamyslet nad tím, jaké dědictví zanechal Masaryk pro své nástupce v prezidentské funkci.

Předně neobstojí tvrzení, že Masaryk byl nadstranickým prezidentem. S tímto klišé v současné době často operoval předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek, když hledal údajně stejně nadstranického kandidáta. Masaryk zůstal po celý svůj život člověkem levicově smýšlejícím, kterému nejvíce vyhovovalo „pravicovější“ křídlo prvorepublikové sociální demokracie.

Renomovaný historik Antonín Klimek upozornil ve svých pracích na řadu nestandardních a někdy až se slušností a zákonností hraničících Masarykových politických kroků namířených proti jeho politickým soupeřům především na politické pravici (ale i levici). Zmiňme například to, že si TGM budoval svou vlastní síť spolupracovníků, špiclů a informátorů, která mu pomáhala zbavovat se jemu nepříjemných osobností. Je dokázáno, že Masaryk stál v pozadí denunciační kampaně proti svému bývalému příteli a významnému předákovi středolevicové strany národně socialistické Jiřímu Stříbrnému. Stříbrný byl totiž v této straně předním odpůrcem Edvarda Beneše. Stříbrný, který nežil zrovna asketickým životním stylem, byl prohradním Václavem Klofáčem nařčen z toho, že má syfilidu, což však pravda nebyla.

Podobně Masaryk dosti nečestným způsobem zasáhl proti do té doby apolitickému hrdinovi ruských legií generálu Radolu Gajdovi, který byl odvolán z funkce náčelníka generálního štábu kvůli falešnému obvinění, že na jedné straně spolupracoval s tajnými službami bolševického Ruska a že na druhé straně připravoval fašistický puč. Civilní soudy Gajdu osvobodily, přesto byl odvolán. Antonín Klimek našel jisté indicie, že v kritickém roce 1926 se v prostředí Hradu pro zklidnění nestabilní situace v Československu uvažovalo o oktroji, který by změnil politický systém. Masarykovec Jan Herben napsal např. 15. července 1926 v Národní práci: „Mnozí volají už dávno prezidenta Masaryka, aby provedl takový převrat jako v Polsku Pilsudsky.“ Rovněž bylo zarážející, že Hrad na diskreditaci Gajdy spolupracoval se Sověty.

Proti prvnímu československému premiérovi Karlu Kramářovi psal Masaryk zase ostré články pod anonymními šiframi. Mimochodem profesor Josef Pekař naprosto vyvrátil Masarykovu ahistorickou představu o smyslu českých dějin, kterou si TGM upravoval dle vlastních politických postulátů. Masaryk paradoxně převzal Palackého ideu, že husitství v sobě obsahovalo demokratismus a ten se přenesl přes českou reformaci kontinuálně do národního obrození. Palacký věřil Rukopisům a převzal z nich tezi o demokratičnosti prvních slovanských Čechů, kterou údajně zdědili husité. Masaryk tedy paradoxně nevědomě převzal Palackého tezi, která stála na Rukopisech, které sám vyvracel!

Stejně tak prezident vládnul často na hranici ústavnosti a budoval si ve všech stranách křídla svých příznivců, jejichž exponenty prosazoval do koaličních vlád. Z dnešního pohledu je kupříkladu naprosto neuvěřitelné, že Edvard Beneš získal jakýsi „dědičný titul“ ministra zahraničí a tuto funkci zastával i ve vládách, na kterých jeho levicová národněsocialistická strana neparticipovala. Stejně tak bylo kvůli Benešovi v ústavě pasivní prezidentské volební právo sníženo na 35 let, protože Masaryk již v počátcích svého úřadu vážně churavěl (např. na počátku r. 1921) a v jeho okolí se uvažovalo, že by ho nahradil Beneš. Benešovi však v roce 1921 ještě nebylo čtyřicet.

Masarykovo tažení proti katolické církvi a protežování takzvané pokrokovosti bylo též velmi nešťastné, protože prezident by neměl upřednostňovat náboženství jedněch občanů proti náboženství ostatních občanů. Navíc svým antikatolickým postojem Masaryk odcizoval věřící Slováky naší společné republice. Vůbec poněkud přezíravý Masarykův postoj ke slovenské svébytnosti k zlepšení česko-slovenských vztahů příliš nepřispěl. Masarykův antikatolicismus musel poněkud „hasit“ Beneš, když uzavřel s Vatikánem modus vivendi.

Mým osobním názorem je také to, že levicové ideové klima v hradním prostředí později minimálně do jisté míry mohlo pomoci komunistům k uchopení moci. Např. mezi takzvané pátečníky docházel Vladislav Vančura, což byl člověk osobně jistě čestný, ale svou utopistickou podporou komunistické ideologie přispěl k legitimizaci tohoto politického směru a pozdějšímu nastolení diktatury proletariátu. Podobně je dobré si připomenout, že Masarykův přítel Karel Čapek v roce 1935 napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie…Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Hned teď po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury.“ Tento „nový typ (lidové) demokracie“ jsme bohužel měli tu čest pocítit na vlastní kůži a cyničtí komunisté se o podobných naivních snílcích vyjadřovali jako o užitečných idiotech.

Na druhou stranu, jak už jsme uvedli na začátku našeho pojednání, obrovským plusem Masaryka bylo to, že obnovil českou státnost. Byl stabilizačním prvkem politického systému první republiky, který byl charakterizován roztříštěním stranického spektra a rozhádaností politických stran, ve kterých měli hlavní slovo stranické aparáty, jejichž příkazy pak podle systému vázaných kandidátek museli slepě poslouchat poslanci a senátoři. Paradoxně Masaryk tedy kritizoval rozbujelé partajnictví do jisté míry podobně jako pravicová národní demokracie: „Politika skutečně demokratická má problém, jak přemoci zhoubný vliv stranictví. Strany musejí být, ale nesmějí překážet rozvoji individuality.“

Masarykova role byla později nejvýznamnější v rovině symbolické. On založil národní stát a vlastenci, kteří chtěli republiku bránit proti agresi nacistického Německa, se k němu logicky hlásili. O národní myšlence TGM ve Světové revoluci řekl: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo…“. V knize Nová Evropa dále píše: „Svým rozsahem státy by se měly rovnat národům. Národy jsou přirozenou organizací lidstva, národnost je nejlepší zárukou mezinárodnosti…Státy musí být znárodněny…Myslím, že správné je pokládat národ a národnost za cíl společenského úsilí, stát za prostředek; de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát.“

Masarykův pohřeb byl obrovskou manifestací za to, aby Československo neustupovalo požadavkům sudetských Němců a hitlerovskému Německu. Dokonce i jinak k Masarykovi dosti kritická pravicová revue mladých národních demokratů Národní myšlenka, jejíž hlavní postavou byl syn zavražděného prvního československého ministra financí Aloise Rašína Ladislav Rašín- který se odvážně postavil proti mnichovskému diktátu a perzekuci židů a po vzniku protektorátu se zapojil do odboje, byl zatčen nacisty a zemřel v koncentračním táboře- v době pohřbu našeho prvního prezidenta napsala: „Neodvoláváme a nezamlčujeme nic z toho, co jsme kdy k myšlenkám a činům velkého zesnulého říkali podle upřímného srdce svého skutečného přesvědčení. Před památkou a nad rakví muže tak velikého…skláníme se tedy s čistým svědomím, se ctí a s upřímným srdcem před velikým duchem a jedinečným zjevem moderních dějin našeho národa!...Jest to ohromná duchovní mobilisace, tento pohřeb prvního prezidenta, mobilisace odhodlání k smrti za vlast. Taková jest poslední služba, kterou prokazuje svému národu tento následovník Husův a Komenského, tento bratrský kněz v čele husitské armády.“

Před časem jsem vedl rozhovor s českým odbojářem z druhé světové války, plk. RAF ve výslužbě Dalimilem Matusem, který již bohužel není mezi námi. Když jsem se ho zeptal, proč se vlastně odhodlal jít do odboje proti nacismu, odpověděl: „Pro mě to byla samozřejmost a vlastenecká povinnost. Můj táta byl italský legionář z první světové války, takže existovala i rodinná tradice. My jsme byli v době první republiky vychováváni k lásce k rodičům, vlasti a národu. Byl jsem skautem a také jsem byl samozřejmě odchován odkazem TGM. První republika měla svoje chyby, ale měla zase takové osobnosti jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, Antonín Švehla nebo Alois Rašín, kteří náš stát pozvedli na vysokou úroveň.“ Podobně ostatně hovořil i před nedávnem prezidentem Klausem vyznamenaný gen. Tomáš Sedláček.

Současný prezident Václav Klaus, který je v mnoha ohledech k Masarykovy kritický, o něm při projevu k jeho nedávnému výročí řekl: „Po celý svůj život byl uvědomělým českým vlastencem. Jeho pojetí vlastenectví je inspirativní i dnes, kdy žijeme v době, v níž převládají názory, postoje a politiky, které na první pohled vypadají jako popření toho, co hlásal a o co usiloval on… Prezident Masaryk nám zanechal stát, který milujeme, k němuž se hlásíme a který – nejen kvůli jeho památce – chceme dále budovat a rozvíjet. Tomáš Garrigue Masaryk je nám v tom inspirací. Je i dnes naším současníkem.“

Dědictví TGM, že bychom měli českou státnost zachovat a bránit jí, je po mém soudu největším Masarykovým přínosem a jeho vzkazem dalším generacím našeho národa a vzkazem pro další jeho následovníky, kteří budou sídlit na Pražském hradě. Masaryk se nezapojil do prvního odboje, nebojoval proti vídeňskému centralismu a neobnovil naší nezávislost proto, abychom ji nyní ztratili a vládnul nám pro změnu centralismus bruselský.

Parlamentní zpravodaj, 8. 2. 2008

Autor je historik a politolog

Šéfredaktor EUportal.cz a editor EUserver.cz