Jako facku osvoboditelům hodnotí komunisté rozhodnutí zastupitelstva Prahy 6 o vypsání otevřené výtvarné soutěže na nový památník osvoboditelům namísto stávající sochy maršála Koněva a nalezení důstojného uplatnění uměleckého díla, sochy maršála Koněva, na jiném místě, nejlépe v některé z paměťových institucí (viz Haló noviny z 13.09.2019).

Stalinův pomník

V této souvislosti je vhodné srovnat postoj komunistů k jiným pomníkům osvobození, s jiným maršálem, a to Josifem Vissarionovičem Stalinem. Stalinův pomník byl v létech 1955 až 1962 největším skupinovým sousoším v Evropě. Byl postaven v Praze na Letné a ztvárněn jako řada za sebou stojících postav v čele se Stalinem, za nímž stály další postavy. Po Stalinově levici to byli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec), po jeho pravé ruce pak zástupci československého lidu (dělník, rolnice, novátor a vojín). Dvě z postav měly konkrétní podoby, a to Julia Fučíka a Ivana Vladimiroviče Mičurina. Sousoší bylo odhaleno 1. května 1955 pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“. Šlo bez jakékoliv pochyby o pomník osvobození. Jistě maršál Stalin organizoval a vedl vítěznou válku proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Při tom projevil i osobní odvahu, když zůstal v Moskvě ohrožené bezprostředním nacistickým vpádem, uspořádal tehdy vojensku přehlídku na Rudém náměstí apod. Toto přispělo k první významné porážce nacistů a jejich ústupu od hlavního města. Přitom neopomíjíme Stalinovy nespočetné chyby, zbytečné a nesčetné oběti, které byly také důsledkem jeho vedení, čistek v armádě, jeho zločiny atd.

Přesto byl tento pomník osvobození v roce1962 odstraněn samotnými komunisty. V roce 1956 došlo ze strany Nikity Sergejeviče Chruščova při kritice tzv. kultu osobnosti J. V. Stalina také k částečné kritice jeho zločinů. Naši komunisté jako věrní vazalové následovali vítr z Moskvy a tento pomník osvobození byl v listopadu 1962 zlikvidován. Samozřejmě žádná veřejná diskuse, byť zčásti podobná té dnešní kolem pomníku maršála Koněva, se nevedla. Prostě povaha totalitního režimu toto nedovolila. Zkrátka samotní komunisté po zvážení menší části zločinů Stalina usoudili, že jeho podoba nemůže být součástí jakékoliv pomníku osvobození. Mimo jiné šlo o zločince a masového vraha odpovědného za smrt miliónů nevinných občanů, původce a organizátora genocidy ukrajinského národa a jiných. Komunistická genocida organizovaná Stalinem dosahovala svým rozsahem nacistické genocidy. Komunisté namítnou, že jde o nesrovnatelné záležitosti. U pomníku osvobození na Letné šlo o projev megalomanie. Ale těchto pomníku osvobození s JVS bylo v republice několik desítek, daleko skromnějších rozměrů a v „přiměřené“ velikosti. Přesto všechny byly odstraněny nejpozději v první polovině 60. let minulého století za doby trvání diktatury proletariátu bez jakékoliv diskuze.

Koněvův pomník

Nynější stanovisko komunistů k maršálu Koněvovi v demokratické republice je nepochopitelné, nesrozumitelné a zcela v rozporu s pomníky jiného maršála. Proto je oprávněná diskuse, zda je vhodné, aby maršál Koněv byl součástí jakéhokoliv pomníku osvobození. I když Koněv neměl zdaleka tolik moci jako Stalin, je třeba bilancovat a naše diskuse je oprávněná. Již v roce 1991 byla jeho socha v Krakově sejmuta a přemístěna do Kirova v Rusku. Jako politický komisař Rudé armády se v letech 1918 až 1919 podílel na krvavém teroru proti hladovějícím rolníkům v okolí severoruské Vologdy. V roce 1921 měl podíl na brutálním potlačení vzpoury kronštadtských námořníků proti bolševické diktatuře. V roce 1938 působil jako vojenský poradce v Mongolské lidové republice, sovětské kolonii, v době, kdy zde armádou byly zavražděny a popraveny desetitisíce nevinných lidí, například buddhistických mnichů. V roce 1956 v Maďarsku řídil a prováděl vojenskou intervenci za účelem likvidace rodící se svobody a demokracie. V důsledku jeho zásahu zahynuly desetitisíce nevinných obětí. Svoji roli sehrál i při okupaci ČSSR v roce 1968.

Při Viselsko-oderské operaci Rudé armády v lednu a únoru 1945 ztratil Koněvův 1. ukrajinský front 266 tisíc mrtvých a zraněných vojáků. Pro srovnání 1. běloruský front pod vedením maršála Žukova, který se také podílel na této ofenzivě, při ní přišel o 77 tisíc vojáků, což byly proti Koněvovi ztráty čtvrtinové. Řadoví vojáci Rudé armády byli pro Koněva pouze Kanonenfutter (potrava pro děla) - v daleko větším rozsahu než pro jiné sovětské velitele. Těmto vojákům mají být věnovány pomníky. Dokonce se uvádí, že určité jednotky Rudé armády byly nasazeny k neúspěšným útokům, aby byl Wehrmacht nucen spotřebovat co nejvíce munice (Wikipedia – Kanonenfutter).

V těchto souvislostech je veřejné vyjádření ruského ministra kultury Medinského srovnávajícího starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře s gauleiterem NSDAP zcela neodůvodněné a ubohé.