Už Palacký a Švehla připustili odtržení Sudet od českých zemí. Zní to překvapivě, ale je to tak. Již 90 let před Mnichovem přišel jako první Čech - otec národa, jak byl Palacký nazýván, s myšlenkou na federalizaci Rakouska podle národností a nikoliv podle historických zemí.

V červnu 1848 byl František Palacký zvolen poslancem Říšského sněmu, v němž se stal členem ústavního výboru. Jako stoupenec austroslavismu tedy setrvání českých zemí v habsburské monarchii požadoval její federalizaci podle národnostního principu. V jeho představách to tedy znamenalo zrušení korunních zemí. Německé pohraničí by se odtrhlo od vnitrozemí Čech a Moravy a připojilo k Rakousku, zatímco zbývající české země s většinou slovanského obyvatelstva by se sloučily se Slovenskem v jeden celek.

Palacký pak měl překvapivě svého následovníka v jednom z nejschopnějších českých politiků první poloviny 20. století, šéfovi agrárníků a pozdějšímu předsedovi československé vlády Antonínu Švehlovi. Historik profesor Josef Pekař si 10. června 1917 do svého deníku poznamenal: „10.6. odpoledne u Zeithammera (český publicista a politik Antonín Otakar Zeithamer 1832 – 1919), Duchem svěží, Že večer u něho Švehla a řekl, že po případě vzdáme se německých Čech.“

Čeští představitelé si zkrátka dobře uvědomovali složitost situace v Čechách, na Moravě a zbytku Slezska, kde Němci tvořili zhruba třetinu obyvatel a stavěli se proti snahám o rozsáhlou samosprávu českých zemí. Palacký jim tedy vycházel vstříc. Byl ochoten obětovat pohraničí českých zemí, aby Češi získali v rámci Rakouského císařství rozsáhlou autonomii. Jeho nápad na spojení „zbytkových“ českých zemí se Slovenskem však byl nereálný. Rakouští císaři totiž byli zároveň králi uherskými a při uherských korunovačních obřadech slibovali, že zachovají územní celistvost Zemí svatoštěpánské koruny a oddělením Slovenska od Uher by svůj slib porušili. To si habsburští panovníci jaksi nemohli dovolit.

Palackému však nelze upřít konzistentnost jeho řešení. On obecně pro rakouskou říši navrhoval federalizaci na základě národnostního principu. Čili, jednotlivé národy by měly svoji samosprávu. Nepřál si rozpad habsburské monarchie, protože v ní viděl pro svoji vlast nejlepší řešení. Proto také svým dopisem z dubna 1848 odmítl pozvání za sebe i za Čechy na jednání celoněmeckého frankfurtského parlamentu, jelikož české země se v jeho představách neměly stát součástí sjednoceného Německa.

Na druhé straně byl však realista a chápal, že soužití Čechů s Němci v českých zemích by bylo velmi složité. Situace byla o to komplikovanější, že Čechy, Morava a Slezsko byly samostatnými zeměmi v rámci Rakouské říše s vlastní samosprávou a Moravané a Slezané v té době o nějaké bližší spojení s Čechami nestáli. František Palacký tedy navrhoval opustit princip historický a přijmout národnostní.

České státní právo spočívající v autonomii českých zemí v rámci habsburské monarchie ale čeští Němci odmítali, protože se domnívali, že by to vedlo k jejich útisku a oni by se stali občany druhé kategorie.

Palacký a Švehla byli pragmatici a proto připouštěli myšlenku na oddělení pohraničních oblastí českých zemí. Sami Češi tedy ještě desítky let před ostudným Mnichovem v roce 1938 byli ochotní přijmout toto radikální východisko s cílem otupit napjaté české-německé vztahy. Ty nakonec skončily v roce 1945 razantním řešením, ale to už je jiná kapitola.

Zdroje:

Idea státu rakouského, František Palacký, Ottovo nakladatelství, Praha 1907

Tisíc let česko-německých vztahů, kolektiv autorů, vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1991,

Deníky Josef Pekaře, k vydání připravil Josef Hanzal, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2000

Byli jsme a budem? - Koruna Česká

František Palacký – Wikipedie