Kdesi jsem četl článeček k 28. říjnu. Budu jen parafrázovat. Při oslavě tohoto svátku by bylo škoda zapomenout na tisíciletou tradici českého státu a v příštím roce i osmisetletou tradici českého království. Neboť roku 1212 získal Přemysl Otakar I., král zlatý a otec největšího válečníka naší historie Přemysla Otakara II., Zlatou bulu sicilskou.

Hned mě napadlo, že k napsání tolika hloupostí na tak malém prostoru musí být nějaký speciální talent. I když si odmyslím, že české státnosti je věnován svátek Svatého Václava, slavený právě před měsícem, pořád ještě zůstává fakt, že přídomkem "král železný" (a zlatý) obdařili historici Přemysla II. Otakara, který ovšem nebyl synem, leč vnukem zmiňovaného Přemysla I. KrálovstvíČeskénebylo roku 1212Zlatou bulou konstituováno a s tím válečníkem Přemyslem II. je to také vachrlaté, ačkoliv hodnotící kritérium bude vždycky hádavé.

Zůstává jen správný letopočet pro slavnou Zlatou bulu. Český panovník zaslouží v tomto směru opravdu pochvalu. Řídíce se poučkou Járy Cimrmana ponechal dějinnou událost na zapamatovatelné datum a co se mu nepovedlo roku 1200, realizoval alespoň o 12 let později. Takže to hezké datum i autorovi článku uvízlo kdesi v paměti.

Přemysl I. (Otakar bylo úlitbou nastupující gotické módě) nastoupil na knížecí stolec roku 1198. Podruhé. Již jednou v Praze vládl, ale byl "odejit", tak jako před ním mnoho jiných. Český stát neprožíval právě šťastné časy. Rod Přemyslovců a nejasný nástupnický řád, kdy panovat měl nejstarší mužský člen rodu (no jo, ale z které větve?) generoval neustávající boje, po nichž neúspěšný pretendent okamžitě mazal do Řezna, Cách, Frankfurtu či kde právě sídlil císařský dvůr, aby si vyžádal podporu proti "uchvatiteli". A císař ovšem ochotně vyhověl, obzvláště nestálo-li jej to nic než podporu. Stavěl jednoho Přemyslovce proti druhému a všichni mu byli zavázáni. V Praze se střídala knížata jak svatí na orloji a země byla trhána na kusy. Dnes už si na různé Konrády, Oty a Bedřichy nikdo ani nevzpomene, přesto několikrát málem došlo k oddělení různých částí země.

Přemysl se po nástupu na trůn rozhlédl kolem sebe a zjistil, že situace je vhodná ke změně přístupu. Císařský trůn totiž právě osiřel a o nástupnictví se prali dva mladíci: jedenadvactiletý Filip Švábský a osmnáctiletý Ota z rodu Welfů. Zatímco Filip byl asi schopnější a měl podporu většiny říšských knížat, Ota zase měl mocného patrona v papeži. Tím byly vyhlídky vcelku vyrovnané. Přemysl nabídl podporu Filipovi a nezůstal jen u proklamací, ale vytáhl rovnou s českým vojskem. Jeho zásah musel být významný. Okamžitě se nechal odměnit udělením královského titulu, a to dědičného i pro své následníky, a povýšením země na království. Do Prahy se vrátil už jako korunovaný král. Není potřeba zabíhat do podrobností, ale v následujících několika letech ve sporu Filipa s Otou nejméně pětkrát změnil stranu. Potvrzení královské hodnosti pro změnu praporu bylo ovšem podmínkou nezbytnou. Udělal to vždy tak obratně, že opouštěný věřil, že český panovník koná jen v nejvyšší tísni a sotva to bude možné, svou podporu mu vrátí. Vlastně to i byla pravda...

Zlatá bula sicilská

Situaci ještě komplikoval papež, od něhož Přemysl potřeboval souhlas s rozvodem s první manželkou Adlétou a povolení sňatku s uherskou princeznou Constancií. Umínil si, že jeho následník musí být z lože královského. Rozuzlení tohoto gambitu bylo překvapující. Filipa nakonec dýkou propíchl parohatý manžel při jakémsi galantním dobrodružství a zbylý římský král Ota, jistý si postavením, na svého ochránce papeže vyplázl jazyk. To ale neměl dělat. Papež si vybral jiného mladého muže, Fridricha z rodu Štaufů a na něj přenesl svou podporu. Fridrich byl docela jiná liga než Ota. Vytáhl s armádou a nešťastného Otu hnal od města k městu, všude přijímaje milostivě kapitulaci konšelů. Ani není potřeba dodávat, že v jeho vojsku vysoko vlály prapory jeho (mimo papeže) nejvýznamnějšího spojence, českého Přemysla, bez něhož bylo cokoliv v Evropě nemyslitelné. Cena za podporu českého panovníka byla předem známá a Štauf ji bez odmlouvání zaplatil. Ano, hádáte správně, Zlatou bulou sicilskou. Výsledek pro Přemysla? Měl listiny potvrzující dědičnou královskou hodnost od všech tří alternujících římských králů (z nichž Fridrich byl budoucí císař Fridrich II.) a navrch od papeže. Slušné, nemyslíte?

Chci tu poukázat na naprostou změnu paradigmatu české politiky za Přemysla I. Namísto žebrání u císaře spojeného s vazalskou přísahou snaha spolupodílet se na jeho dosazení a mít v něm svého dlužníka. Namísto nekonečné umrněné fackovačky o dvě švestky na mezi touha vložit se do utváření celoevropské politiky. A nehledět jen po Říši, ale i za její hranice. Přemysl provdal jednu ze svých dcer za dánského krále. Stala se z ní v Dánsku dodnes populární královna Dagmar. Když se podíváte na ta období českých dějin, která nás dnes naplňují oprávněnou hrdostí, bylo to vždy tehdy, kdy se v české politice projevoval tento rys – období zmíněné i časy knížete Břetislava, Václava II., Karla IV.,Jiřího z Poděbrad, koneckonců i Basilejského koncilu a Masarykovy republiky.

Takže Přemysl byl králem už od roku 1198 a vlastně nikdo jeho hodnost nezpochybňoval. Jen papež, když ho chtěl hodně naštvat, oslovoval jej v listech "milý synu" a vyhýbal se titulatuře.

Ještě před slavným Přemyslovým tancem mezi vejci se odehrálo něco, co nemá ve světových (a českých obzvláště) dějinách mnoho obdob. Přesně v řádu tehdejších věcí proti vládnoucímu knížeti Vladislavovi vytáhl jeho starší bratr, náš Přemysl, s armádou. Obě vojska stála proti sobě a na druhý den měla začít krvavá bitva. V noci před bitvou se v Přemyslově stanu objevil nečekaný host - Vladislav, jeho mladší bratr, současný kníže a zítřejší soupeř! O čem rokovali, není známo, ale výsledek summitu byl oznámen ráno. Vladislav přenechá knížecí stolec svému staršímu bratrovi, neboť uznává, že má větší vlohy, a bude jej respektovat jako suveréna. Nový kníže mu udělí správu Moravy a nebude mu do ní ze své moci suveréna zasahovat. A hlavně. Bitva se nekoná a vojska mohou jít domů! Ten, kterému Palacký pro jeho výše zmíněné lavírování přiřkl přídomek "vrtkavý král", do konce bratrových dnů svou část stanové dohody beze zbytku plnil a oba bratři se vzájemně podporovali dlouhých dvacet let.

A ještě malý test pro zvídavé. Zlatá bula sicilská byla vydána:

1. v Římě;

2. v Basileji;

3. na Sicílii;

4. v Praze.

Odpověď si každý snadno najde sám...

Mimochodem. Nevíte, proč těm českým národovcům nestojí český národ ani za to, aby se zabývali jeho jazykem a historií?